José

V poslední dny byla tráva v Royal clubu na troud suchá, přispívala k tomu přede vším ta úmorná vedra.
Josému to však nevadilo, jel se svým vozítkem zrovna na trojku.
Obyčejně si právě zde lokl whisky ze své placatky, stojí tu totiž snad stoletý rozviklaný kaštan, zpod kterého je nádherný výhled na jamku, schovanou za kopečkem a obehnanou ze dvou stran bunkry.
Dnes však i vzhledem k tomu panujícímu vedru, šel rovnou na odpaliště, tam si přeci jen jeden lůček dal. Vytáhl pětku železo a svým typickým neurovnaným švihem poslal míček přímo na 142 m vzdálený green. S ranou však nebyl moc spokojen, jelikož skončila přesně na místě schovaném za lomem greenu. Vzhledem k tomu, že José byl od přírody obdařen mohutnou, statnou fyziognomií a jeho tvář byla ošlehána věkem a větrnými poryvy, jeho rázně vzteklý pohyb, by vypadal až hrozivě, kdyby s ním někdo byl.
V dobách kdy ještě José pracoval jako manager v nedaleké třtinové plantáži, tak s ním chodil náměstek Pietro, jež byl vždy výtečným společníkem a zároveň několik let po sobě Mistrem clubu.
Ale nebyl s ním nikdo, takže si zadupal a pak dal ještě malého ločka.
Cestou k jamce viděl jak moc je půda suchá, z písku se skoro kouřilo, a tráva dostávala nádech hnědé, nepomáhalo ani kropení několikrát denně.
Vzduch byl tak těžký a každý pohyb vyžadoval notnou dávku energie, několikrát větší nežli při normální teplotě. Ani to Josému nevadilo, před sebou viděl obrazy svého života, které se mu stále promítaly v hlavě.
Jako malý kluk vyrůstal na ovčí farmě poblíž Redcliffu v rodině chudého pastevce. Každým dnem ve 4 hodiny ráno musel se svým bratrem a sestrou vyvádět ovce na pastvu, vždy si posedávali pod stromy na kopci a sledovali, jak pěkně spásají veškerou vegetaci, sám od mala dokázal rozpoznávat, jaká tráva je dobrá k pasení, která již zasychá, zda přijde, či nepřijde déšť, či kolik je hodin dle slunce.
Jednoho dne malého Josého překvapila na pastvě náhlá bouře, právě v den podobný dnešnímu, všude bylo dusivé horko a tráva byla spíše hnědá než zelená, již skoro nevhodná k pasení, malý José v klidu polehával a popěvoval si známé melodie, když během dvou až tří minu se zcela setmělo a z ničehož nic začal tak silný déšť, že nebylo vidět ani 2m před sebe. Blesky udeřily do nedalekých stromů, ovce zmateně pobíhaly dokola a José se svými sourozenci, celý promočený, jen s velkou snahou udrželi všechny ovce v dohledu a celé stádo dovedli do salaše.
S touto vzpomínkou došel ke greenu trojky, utřel si orosené čelo a vytáhl pater, dvakrát obešel celý green, aby zjistil, jak si stojí. Jeho obavy, že bude muset hrát složitý pat, se naplnily, míček ležel přímo pod zlomem, přibližně 4m od jamky. Ještě jednou si prohlédl pozici, zjišťoval sklon greenu, a úhel zlomu. Green se stáčel strmě doleva. Poté přistoupil k míčku, tak že mířil ne na jamku, ale asi 80 stupňů doprava od jamky, přesně na zlom. Úder volil volný a pomalý, ale dostatečně silný, aby překonal výšku zlomu.
Míček se rozjel do kopce směrem na zlom, asi půl centimetru za zlomem se zpomalil a pozvolně se stáčel k jamce, do které s velikým štěstím skutálel.
José si s radostí výskl, byl to dnes první birdík. Být tak tu Pietro, jistě by došlo na historku o Hole-in-one a ptáku spadlým před jamku.
Toho dne Pietro a José vyšli hodně brzy ráno, v den po hubertovských slavnostech. Právě na trojce byla ještě trocha mlhy, Pietro vzal čtyřku železo a po paměti se napřáhl k úderu, v ten okamžik mu nad hlavou prolétl pták, zřejmě ho vylekali svým příchodem k odpališti. Pietrova hůl v rozmachu již nešla zastavit a tak se dostal až k míčku, míček zasáhl, ale ten ve vzduchu začal divně kolísat a zmizel v mlze. Následně když oba přišli k jamce, s údivem zírali asi půl metru od praporku, tam totiž ležel mrtvý pták, dokonce vypadal jako ten pták, který prolétl během odpalu na odpališti. Míček však nikde nebyl vidět, oba se koukali jak do bunkerů, tak v okolí greenu, až když se José podíval, do jamky uviděl Pietrův míček. Samozřejmě se vyrojily spekulace o tom, že onoho ptáka Pietro sestřelil míčkem, a že to byl právě ten pták, který mu prolétl kolem hlavy na odpališti. José zas tvrdil, že míček v jamce byl jiný, než ten, se kterým Pietro hrál, ať to bylo jakkoliv, HOLE-IN-ONE platil. Pravdou bylo, že v mrtvém ptáku se nalezlo několik broků.
Od té doby pokaždé, když José hraje na trojce, musí si připít na „padlého ptáka“.
Josému vzpomínky na Pietra skoro vehnali slzy do očí, těch zábavných, ale i smutných historek co spolu prožili, bylo opravdu hodně, aby také ne když se spolu znali dobrých 40 let.
Několik dalších jamek prošel José v mírné letargii, způsobené vedrem a také v předtuše obrovské bouřky, kterou prožil jako malý. Jamky, jež prošel, byly táhlé čtyřparové s vlnitými širokými fervejemi po jedné straně lemované původně širokou řekou, která teď byla na polovic vyschlá a po druhé straně hlubokým roughem., do kterého kdyby zahrál, tak by míček jistě nenašel. I na těchto jamkách bylo vidět současné sucho…fervejová tráva byla už dost suchá, chvílemi se zdálo, při pohledu z dálky, jako by hořela….červenavě-hnědou měla barvu a vzduch v dáli se třepotal.
S příchodem Josého na devítku (poslední jamku v Royal clubu) se začal zvedat silný vítr, z jasné azurové oblohy se během pár vteřin stala rozbouřená černomořská hladina, křižovaná ropnými tankery, sluneční paprsky už nepronikali ani v nejmenším skrze ta mračna.
Se znalostí místního hřiště vytáhl José svůj driver dvakrát mimo odpaliště mohutně promáchl, natýčkoval a připravil se k úderu, širokým nápřahem s velkým otočením ramen doprava, promachem až se hlava driveru dotkla jeho zad, udeřil do míčku, ten se vznesl do vzduchu asi 40-50 yardů vysoko, Bylo to přenádherné draw s velkým doběhem, míček se stočil zprava doleva přes asi 200 metrů vzdálené jezírko až na prostředek foveje. V ty okamžiky už začali padat obrovské kapky deště, velké snad i 2 centimetry.
V následujících minutách se stalo, přesně to co José očekával, strhla se obrovská tropická bouřka, blesky létali velice blízko, přes potoky deště nebylo vidět ani půl metru před sebe, půda vsakovala obrovské množství vody, jak byla vyprahlá, všude byla tma, připomínající noc.
José po odpalu vytáhl svůj obrovský deštník a pomalu se probíjel mezi proudy deště směrem k přes 270 m vzdálenému míčku. Vzduch se ochladil o dobrých 10 stupňů, ještě, že měl u sebe José svou placatku, hned se z ní mohutně napil, po těle se mu rozlilo příjemné teplo, navozující pohodu domova, představu že sedí ve svém houpacím křesle u svého krbu a popíjí svou whisky.
V těchto situacích by měli členové clubu ihned opustit hřiště, avšak José byl vždy svéhlavý a sám si řekl, že jej již v necelých 86 letech nic nemůže zaskočit.
Fervej, která se prudce svažovala doleva a v jejímž pravém cípu bylo, jíž zmiňované jezírko (široké asi 15m a dlouhé 10m) plné ryb, které sem tam vyskakovali nad hladinu, a vytvářeli tím velmi zajímavou podívanou, zejména v brzkých ranních hodinách, nebo podvečerních. Také tu bylo přes noc slyše hodně žab, a i proto se nad jezírkem vždy slétali dravci čekající na svou kořist.
José s velkými obtížemi ujel zhruba poloviny dráhy jeho odpalu, jeho vozítko na elektrický pohon, totiž naráželo nejen na velký odpor vzhledem k proudům vody, které se valili z mraků na zem, ale i na to jak rychle se původně suchá zem rozmočila a tráva jak moc byla kluzká. Svým vozítkem musel objet jeden z mnoha hlubokých bunkerů, ty jsou po celé devítce roztroušeny v takové intenzitě, že celá jamka ze vzduchu připomíná spíše ementál než golfové hřiště. I proto je devítka považována za nejtěžší jamku.
Malá Eliza si ráda hrávala v písku, a nejraději když bylo akorát po dešti, písek deštěm nasákl a byl dobře tvárný. Eliza (nejmladší ze sourozenců Josého) vždy vyběhla před baráček, kde mívali malé pískoviště, a začala stavět malé hrady, z počátku to spíše byly navršené kopečky písku a sem tam vyhloubená díra v nich, postupem let však dokázala udělat až metrové stavby, s věžičkami, hradbami a s několika nádvořími, když se v okolí nalézali malé větévky, tak z nich dokázala udělat padací mosty, přes vodní příkop, napájený z louží v pískovišti, do svých staveb se vždy tak zabrala, že byla celá oblepená zrnky písku a pod jeho vrstvou skoro nebyla k poznání. Již od mala bylo proto skoro jasné, že bude architektkou, a tou by se i stala, kdyby nepotkala Johna. Při vzpomínce na Elizu se Josému rozbušilo na srdce a rozsvítili oči, Eliza byla pro něj vždy takové „sluníčko“.
Právě když se José přiblížil k místu, kde by měl ležet míček, tak se déšť trochu umoudřil, sice i nadále pršelo, ale déšť to byl mírný, ale ustavičný. José vystoupil z vozítka a začal po promočené foveji hledat svůj míček, jeho kroky se bořili v promočené a bahnité trávě, po chvilce hledání míček nalezl, jeho poloha nebyla zcela ideální, především proto, že byl napůl ve vymletém ďolíku od vody.
Příprava k úderu byla tentokrát mnohem složitější než při běžném počasi, normálně by na tomto pětiparu, volil hru trojkou dřevem, rovně asi 200 metrů, tentokrát musel José přemýšlet jakou hůl zvolí, nakonec vzhledem k poloze míčku volil sedmičku železo, k míčku přistoupil o kousek blíže, a pokusil se jej zahrát více zespoda, tak aby míček vydloubl z onoho ďolíku. Rána se mu docela povedla, až na to že byla příliš krátká, necelých sto metrů a sto zapříčinilo komplikaci, protože míček skončil v bukeru. José to však vzal s klidem, v takovémto počasí, to nebyla jediná komplikace, a vlastně sí říkal, že si alespoň o nějaký ten úder déle zahraje.
Poslední jamka, bývá vždy trochu záludná, hráčům v ní obvykle jde o hodně, udržet náskok, skórovat, dohnat ztráty, ale také užít si poslední chvíle s přáteli, či pár posledních paprsků sluníčka. Pietro vždy říkal, že poslední jamka je jeho prokletí, protože když ji již hraje tak to znamená, až už se nalévá jeho závěrečný long na cestu.
José se vydal k bunkeru, déšť už úplně ustal a i mraky se začali rozestupovat, dokonce na pár vteřin skrze drobnou průrvu mezi mraky prosvitlo pár paprsků slunce. Tento úkaz kombinovaný s odpařující se vodou z veškerého porostu vytvářel malebný pohled, který evokoval plátna impresionistů. Barvy byly najednou takové průzračné a zároveň jasné, člověk jako by nepatřil do nich, vlastně jakoby do nich spíše vstupoval, či nahlížel zvenčí.
Tento obraz mu vnesl do hlavy myšlenku na jeho nebohou ženu Marii. Marii poprvé viděl, když jako sotva osmnáctiletá dívenka rozpustile tančila na tržišti v Tulze, kam José občas jezdíval na obchodní jednání, byl to takový skotačivý taneček mezi stánky zeleniny a ovocem, vždy si takovýmto způsobem zkracovala cestu přes náměstí, prodavači, vždy hlasitě nadávali a skotačivé dívence uskakovali. Obyčejně byla oblečená do šatiček s veselými motivy, většinou květinami, které byly ve velkém kontrastu s její snědou krásně stavěnou postavou a jejími černými hustými a dlouhými vlasy. Všichni kluci v Tulze se za ní otáčeli. Jendou právě obtančila poslední stánek, u kterého stál José, který si vybíral čerstvé banány a pomeranče, když se stánku vyhýbala, vrazila do odcházejícího Josého Celý výjev byl, jako vystřižený z nějakého impresionistického obrazu.
José se send wedgí vstoupil do bunkeru, tento byl naštěstí nepříliš hluboký, s mírně otevřeným postojem mířil úder asi 1cm za míček tak, aby míček z mokrého písku snadno vyletěl, ale zároveň aby se hůl příliš nezabořila, to se mu také povedlo, spolu s míčkem a holí vylétlo do vzduchu i nějaká ta hrst písku. Nádherný úder! Míček letěl zhruba 30 metrů, bohužel se po mokré ferveji sklouzl (spíše stekl) do levého roughtu asi 15 m od greenu.
Na předloňském mistrovství clubu se v tomto bunkru ocitl i Pietro, písek však byl suchý a lehký. Svým dynamickým úderem, ze kterého vytvořil velkou pískovou clonu, dostal míček pěkně vysoko, dokonce se na chvíli ztratil v slunci až těsně nad greenem se zas objevil, dopadl asi půl metru za jamku a začal nazpět rolovat směrem k jamce, do které opravdu zapadl. Byl to nádherný Eagle, který rozhodl, že o jeden úder v mistrovství zvítězil.
José přijel k roughu a pitch wedgí lehce zachipoval, míček vyskočil zamýšleným směrem, prvním odskokem se dostal na green, druhým asi 2m od jamky a pak se již kutálel k praporku, zastavil se však zhruba na úrovni jedné šíře patru. Moc dobrá příhra, pomyslel si a šel patovat, po vytáhnutí vlajky, jen lehce klepl do míčku, jamku zahrál na par.
Green devítky byl od klubovny vzdálen jen pár kroků, z verandy je na ni dokonce krásný výhled, Stejně tak na odpaliště jedničky po levé straně. Je to výhodné při turnajích, kdy poslední flajty mohou sledovat na závěr flajtů prvních.


José dorazil do klubovny, která byla vyzdobena starými ještě dřevěnými dřevy, fotkami z velkých turnajů, a historických milníků klubu. Na spoustě z nich byl i José, který zde prožil velká vítězství i prohry.
„Hezký den José, zde máte vaši obvyklou kávičku. A jak to dnes šlo?“ otázal se při servírování silné kávy klubový barman, ve světlých úzkých kalhotách s lehkou polokošilí v barvách klubu a jeho logem na náprsní kapse.
„Hezký den, to víte, není to, to co to bývalo. A když musím chodit sám, tak už ani nezáleží na výsledku, hlavně že ještě hraju.“
José se mlčky posadil ke svému stolu s výhledem na verandu, a začal posrkávat kávu a hleděl do zeleně hřiště.
Dnes to bylo poprvé, co šel hrát golf bez Pietra a také poprvé po odchodu jeho ženy Marie.