Poslední klaun 2

Na dvoře byl klid, jestli se to dá o dvorku plném drůbeže říci. Děda seděl na lavičce pod oknem kuchyně, aby slyšel, popřípadě neslyšel, volání babičky, když potřebovala vodu na vaření nebo dříví na topení. Pokuřoval z fajfky s umolousanými červenými třásněmi, kterou jsem dědovi doopravdy moc záviděl. „Čau dědo, jdu ti sníst nějaké buchty." Poškádlil jsem stařečka, protože měl buchty taky rád a vždy se naoko zlobil na babičku, že jich dělá málo a nikdy na něj nezbude. To ale nebyla pravda, babička pokaždé po upečení buchet dala dědovi čtyři na stranu. Děda jen kývl a pohrozil mi fajfkou v ruce. Možná, kdyby věděl, že je to poslední jaro kdy takhle vysedává pod oknem, řekl by více.

Jenže to jsme my, chlapi, v našem rodě. Málomluvní, ale šťastní, že je vše, jak má být a jak nám to ten nahoře nachystal. Mluvit nepotřebujeme. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak moc se podobám tátovi a dědovi, stejná gesta, stejné pohyby, chůze i postava. Nejdříve jsem se na sebe zlobil, ale teď jsem rád, že budu, jsem jako oni, včetně všech zlozvyků.

Se smíchem jsem proběhl do kuchyně, popadl z talíře pocukrovanou, ještě teplou buchtu a snažil se vyhnout pohlavku od babičky. Marně. V chalupě jinak nikdo nebyl, všechny děti byly na pouti, nebo někde lítaly. Setnici*, jak se místnosti, kam se mi podařilo prchnout s další buchtou, říkalo, vévodil velký dřevěný rozkládací stůl, který se rozkládal pouze při vzácných příležitostech. Okolo stolu bylo spoustu místa na honění, které babička neviděla moc ráda a které se dost často zvrtlo v nějakou rvačku nás dětí. Hračky, plačky. V setnici* byl ještě nezajímavý velký sekretář. Pod oknem, které propustilo pouze podvečerní slunce, byla pohovka, vedle stolek s televizí Otava. Ta snad nikdy nebyla puštěná. Největší poklad byl vedle dveří do kuchyně, středobodu chalupy. Na vyřezávané komodě trůnilo obrovské lampové rádio se zabudovaným gramofonem, skrytým pod těžkým víkem. Vedle rádia byl už jen dědovo ušák, v kterém tak rád odpočíval a bafal z fajfky, ty smrady jak říkala babička. Mně tabák voněl.

Hudba zaznamenaná na dlouhohrajícím LP, které jsem vložil do gramofonu po přemožení víka, byla dechberoucí. Collegium Musicum Live Mariána Vargy je prostě úžasná věc. Uvelebený v ušáku nechal jsem se unášet hudbou a přemýšlel, jak to udělat, aby mě pan klaun vzal do klaunského učení. Ani mi to netrvalo dlouho a plán byl hotov, hudba mne ukonejšila a já usnul. Jen do doby než mě bratranec Jindra polil studenou vodou. Hajzl. Až bude příležitost, přijde adekvátní odplata.

Rodina se začala scházet k večeři a v chalupě bylo najednou plno a těsno. Nenápadně jsem se vypařil a šel si hrát na velkou hromadu písku s bráchovými angličáky. Kdyby to zjistil, dostal bych po hubě, ale on to nezjistí, protože tady není a bůh ví, kde se toulá. Neřekne to ani Jindra, který si přišel hrát se mnou, dostal by totiž bez milosti taky. Brácha byl na své kovové modely autíček s otvíracími dveřmi dost pyšný a nerad je komukoli půjčoval a mně už vůbec ne. Za chvilku se zšeřilo a nebylo skoro nic vidět, mamka s tetou Jiřinou nás zahnala umýt a k večeři. Protentokrát jsem ani neprotestoval, byl jsem tak netrpělivý a už už se těšil na ráno, že mi mamka pro jistotu sáhla na čelo, jestli nejsem nemocný. „Dobrý, tak upaluj spát a zítra žádné koupání." Jak věděla, že jsem se koupal, mi bylo divný, nijak jsem to ale nekomentoval, protože mamky přeci ví všechno.

V podlouhlé místnosti na spaní za babiččinou ložnicí bylo jen jedno malé okno přikryté závěsem a několik postelí, kterým vévodily ohromné duchny a nadýchané polštáře naplněné nadraným husím peřím. Pěkně jsem se zavrtal a kdy přišly ostatní děti, už nevím.

Sny o klaunovi, žonglování a Míše mi nedaly dospat. První paprsky světla se prodíraly přes oranžový závěs a vykreslovaly na zdi, kam dopadaly, podivné obrazce. Ostatní děti ještě spaly. Vysoukal jsem se zpod duchny, nakoukl dveřmi do babiččiny ložnice, nebyla tam. Ještě v noční košili jsem proběhl přes dvůr do kadibudky a pak hned za babičkou a dědou do kuchyně k sálajícím kamnům, kde to vonělo kávou a čerstvým chlebem. V papírové krabici u kamen se sušilo několik čerstvě vylíhnutých housat a bylo tu moc útulno. „Babi? Půjdeš dnes do kostela?" Přišla hned po zakousnutí do krajíce chleba s domácím máslem moje první otázka. „Šel bych s tebou." Babička jen kývla, pak se podívala na dědu, pak zas na mne. „Čuchám nějakou lumpárnu, jestli zas naliješ panu faráři do svěcené vody inkoust, bude se pánbíček na tebe zlobit a já ti nařežu hned v kostele, přede všemi. A žádný triko s indiánem, vezmi si tu pěknou bílou košili a vestu, je tam teplo." Na nic jsem nečekal a upaloval se obléknout, než si to někdo rozmyslí a místo kostela budu muset na trávu králíkům.

Kostel byl vedle ve vsi, asi jeden a půl kilometru daleko nebo blízko, podle toho, jak kdo zrovna potřeboval, aby to bylo. Pro mne to bylo dnes blízko, protože jsem se těšil, pro babi to bylo daleko, šla o hůlce a každou chvilku se zastavovala, aby mi něco ukázala nebo aby si odpočinula. Na rozcestí mi ukázala na pole, „podívej, jak ty lumpové hospodaří, už měli mít dávno zaseto, to by se dědovi nestalo, aby nechával naše pole ležet bez užitku, ksindl bolševickej." Ulevila si ještě a pokračovala v pomalé chůzi. „Nezapomeň, chlapče, že tohle všechno nám ukradli. Štěstí jim to ale nepřinese." Upřímně, bylo mi to jedno. Mně stačí, když musím v létě zalévat zahradu, nabrat ze studánky nálevkou dva kýble vody, odnést je třicet metrů, přelít do kropáčů, zalít, to vše nejméně třicetkrát a ještě bych se měl dřít na pitomém poli. Ani náhodou. „To víš, že si to budu pamatovat, babi. A pojď nebo to nestihneme." „S tebou šijou nějak čerti." Zamračila se babička. Konečně byl kostel nadosah a přišlo to, na co jsem tak dlouho čekal, první díl plánu. Babička sáhla do neviditelné kapsy v záhybech sukně, vylovila několik kovovek a podala mi je. Byl to před kostelem náš nepsaný rituál, nikdy jsem se ale nezeptal, proč sama nevhazuje mince do kasičky. Narychlo jsem mrknul, kolik mám v ruce, zastrčil mince do levé kapsy a přesvědčil se pohmatem, jestli mám v pravé kapse kovové knoflíky, které jsem tátovi včera odřezal z montérkové blůzy.

Před vchodem do kostela jsme potkali Míšu s její babičkou a mamkou. Míša se usmála, jako slušná dívka pozdravila a udělala to samé pukrle jako včera. Moje babi všechny holky Pazourků pohladila po tváři a řekla jim něco, co jsem neslyšel. Míša mě zas vzala za ruku. „Pojď, sedneme si spolu, jo?" Babička to slyšela, kývla a jen dodala, „jen jděte Míšo a jestli bude dělat lumpárny, tak mi řekneš a já si to s ním pak vyřídím." A už nás tlačila širokou sukní před sebou. V kostele nám pak oběma udělala křížek na čelo a poslala vhodit těch pár minci do kasičky, u které bylo vždy napsáno, na co se vybírá. Zalovil jsem v pravé kapse, naklonil se přes kasičku, abych zastínil výhled všem okolo a cinknul několikrát kovovými knoflíky do kasičky.

Co pan farář povídal, nevím, vím jen, že povídal dlouho. Celou tu dobu jsem sledoval akolytu, jestli náhodou nepůjde vybrat kasičku a třásl se strachy, aby to neprasklo. Míša mi v mém strachu moc nepomohla, když se mě potichu zeptala, proč jsem do kasičky vhodil knoflíky. Jen jsem sykl, aby ani nemukla, nebo dostane do zubů. „Neboj, já nežaluju." Urazila se a celou dobu už se mnou v kostele nepromluvila. Taky k něčemu dobrý. Využil jsem toho, že jsem v kostele a hned se tomu nahoře modlitbičkou omluvil za zcizení peněz. „Víš, já je opravdu potřebuji a ty ne, ty máš přeci všechno." Ukončil jsem tichou omluvu.

/Konec druhého dílu/ :)