Poslední klaun 3

Poslední klaun 3

Před kostelem po sváteční mši, nebo spíše mši slova, protože pan farář měl povídavou, zůstala většina lidí postávat v hloučcích. Pan farář své ovečky ještě obešel, potřásl rukama a teprve pak propustil. Do vsi s námi šly i holky Pazourků. Já šel poslední. Utrženou vrbovou větvičkou jsem bojoval s nepřáteli, stínal hlavy pampeliškám a jiným odbojným rostlinám. Věděl jsem, že zvědavá Míša bude chtít vysvětlení a tak mě ani nepřekvapilo, když se přede mnou objevila. Vlasy na mši stažené do culíku měla už rozpuštěné a volně jí splývaly. Neřekla ani slovo. Tak jo, musel jsem s barvou ven. Moc se mi nechtělo. „Potřebuji ty peníze, abych mohl jít do učení na klauna." Vyhrkl jsem ze sebe, aniž bych se na Míšu podíval. „Dám je tomu klaunovi, aby mě naučil žonglovat s míčky a kartami a koupím si tu červenou bambulku na nos a pak to budu předvádět ve škole a soudružce učitelce Vejšické, aby věděla, že nerostu pro kriminál." Pěkně jsem ze sebe vyklopil, proč potřebuji ty zatracený peníze. Míša nás oba zastavila. „Ty se chceš učit u toho ožraly?" Kývnul jsem. „Já přeci jiného klauna neznám a když k němu půjdu teď ráno, třeba nebude ožralej." Náš rozhovor přerušilo volání babičky. „Děti, poběžte." „Pojď, ty klaune." vzala mě Míša zas za ruku a rozběhla se. Co z toho ty holky mají, držet furt někoho za ruku, blesklo mi hlavou a rozběhl se taky. Nakonec, co mi zbývalo. Při loučení před barákem Pazourků jsem Míše řekl, že jestli chce, tak může jít za klaunem se mnou a že se za půl hodiny sejdeme u nás za stodolou. „Jasně, že chci." Vyhrkla a pádila skrz vrata za mamkou. Babička si mě přitáhla za límec od košile. „Pěkné děvče je ta Míša, viď? Jestli ji budeš tahat do rybníka a omarodí, tak si mě nepřej." „Ale babi, chceme jít jen ještě jednou na pouť. Můžu, viď?" „Dobře ale žádný vylomeniny." řekla babi a už jsem pelášil z kopce k naší chalupě u rybníka.

V chalupě už bylo všechno na nohou, holky vyháněly husy a kachny na rybníček, kluci sekali a nosili dříví, děda jako vždy seděl pod oknem a bafal, mamka s tetou Jiřinou šmejdily po kuchyni a táta byl se strejdou Jirkou slyšet někde u dobytka. Tedy u králíků, dvou oveček a tří koz, krávy a koně, kromě Stračeny na mlíko, nám sebralo JZD Rovnost, prý se dokážou postarat lépe. Jen miláček tety, brejlatej lempl Jindra, nic nedělal, on nemusel nikdy nic, dřepěl u kamen, škádlil malá housata a fedroval do kamen, až byla plotna červená a v kuchyni na padnutí. Ten blbec jednou něco zapálí. Sotva mě Jindra uviděl, začal se mi posmívat. „Hele pámbíčkář přišel, kolik bylo dneska zdrávasků, pámbíčkáři?" „Kretene brejlatej, blbej." Stačil jsem říct, než přilítl první pohlavek od babičky, která akorát přišla a druhý od mamky. Jindra dostal mokrým hadrem od tety rovnou přes hubu. Dobře mu tak, blbečkovi.

Místo košile jsem si natáhl triko s indiánem, vyštrachal svoji dětskou peněženku s třemi korunami a přidal do ní deset korun v drobných od babičky, tedy vlastně od toho nahoře. Zaskočil jsem ještě do kuchyně oznámit, že tedy jdu a podařilo se mi ještě od mamky vyškemrat další tři koruny. Na dvoře mě doběhl blbeček Jindra, že půjde na pouť se mnou. To zrovna, povedlo se mi popadnout jeho okuláry s dvanácti dioptriemi, mrsknout je na hromadu písku, abych je našel, až bude doma mazec a prchnul skrz vrata za stodolu, kde už na mne čekala Míša, tentokrát v modré sukni, žlutém tričku s malou vyšitou kočičkou. Jindra ječel jako by šel na porážku. „Kdo to tam u vás tak řve?" zeptala se Míša hned po pozdravu. „To je ten blbeček, bratránek Jindra. Toho si nevšímej, hledá brýle." Ty si mu je schoval, viď?" zasmála se Míša. „No, skoro a pojď, je hromada hodin."

Na návsi už to hučelo jako v úle. Od velkého kolotoče břinkala hudba, od autíček břinkala zas jiná. U dvou střelnic bylo několik starších kluků a holek, většinou přespolních, které čekaly na tu svou pravou růži z lásky nebo olysalé plyšáky. Vedle malého kolotoče s koníky, raketou, letadlem, autíčkem a motorkou postávalo několik maminek s prťavci a kočárky osmipéráky. Babi Micanů skrz okno hospody prodávala do kelímků pivo, limču malinovku a nějaká cukrlata. Stánek s cukrovou vatou přitahoval více včel než dětí. Jarní vzduch voněl klobásami ze stánku mezi kolotoči a hnojem z kravína, který byl jen kousek od návsi. Klaun nebyl nikde vidět. Maringotka pomalovaná klaunskými výjevy byla na rozdíl od ostatních zabedněná. Ohraničený prostor pro klaunské číslo zel smutnou prázdnotou, stejně jako poslední sen před probuzením, který si nepamatujete.

Rozhlížel jsem se, jestli náhodou někde neuvidím klauna žongléra, jak hbitými prsty vytahuje karty z rukávu nebo přehazuje míčky z ruky do ruky. A nic. Míša se šla podívat do hospody, jestli tam nežongluje s půllitry a taky nic. „Jdi se přeptat cikánky v pokladně u kolotoče, třeba bude vědět kde je." řekla Míša. Zlatohubá cikánka nevěděla, ale poradila mi, abych toho ožralu šel probudit, když s ním chci mluvit. Opravdu mi tedy nic jiného nezbývalo.

V maringotce jsem nikdy nebyl. Schody pod našimi kroky zavrzaly. Stál jsem na posledním čtvrtém schodu, Míša hned za mnou a zaklepal, když se neozývalo žádné dále, nezbylo mi než pořádně zabouchat. Nic. „Asi nebude doma." zašeptala Míša a tahala mě za kapsu u kalhot, abych šel pryč. „Počkej, třeba byl včera hodně ožralej a spí, nebo nemůže mluvit. Slyšela si včera, že by mluvil? Já tedy ne. Podíváme se." Přiznám se, že jsem byl v úzkých. Odejít znamenalo nebýt klaunem, nic neumět. Vzít za kliku znamenalo zas být víc odvážný. „Ach jo." Klika šla kupodivu zmáčknout dost lehce, dveře se s mírným zavrzáním pootevřely. Míša mě chytla za volnou ruku a tahala pryč. Jenže to už mě přepadla kočičí zvědavost. „Neboj, není doma, jen si to tady prohlídneme a vypadneme. Zajdu pak za ním, až se vrátí." Otevřel jsem dveře akorát tak, abych protáhl sebe i Míšu a hned za námi zavřel. Stáli jsme v malinké předsíňce. Na jedné straně byl pověšený kabát, svetr, deštník a klobouk, podobný tomu, co nosí Pan Tau. Pod věšákem bylo pár párů bot. Na druhé straně byla zabudovaná dřevěná skříň, polepená pohlednicemi z celé Evropy i od nás, Paris, Mariánské Lázně, Brno, Luhačovice, Bonn, jedna pohlednice přes druhou. Drbnul jsem do vystrašené Míši a zašeptal: „Mrkej." Ještě jednou jsem pro jistotu zaklepal na skříň, jako jestli je někdo doma a poodhrnul těžký, kouřem nasáklý závěs. Za závěsem byla jedna velká místnost, kuchyň, obývák a ložnice v jednom. Míša se chytla za nos. „No nazdar, tady to ale smrdí, ten tvůj klaun je pěkný prase." To tedy asi je. V malém dřezu na nádobí bylo několik špinavých talířů, hrnců, sklenic a hrnečků od kafe. Na malém stolku uprostřed místnosti to nebylo o nic lepší a ještě navíc se všude válely láhve od piva a kořalky. Skrz škvíry v dřevěných okenicích se prodíralo přesně tolik světla, abychom viděli na svinčík kolem sebe. Na protější straně byl rozkládací gauč podobný tomu u nás doma s odhozenou peřinou a dvěma polštáři. U gauče stál paraván s vyřezávaným vzorem nějakých květin. Asi pozůstatek po nějaké ženské. Okolo celého pokoje nad námi byly pověšené skříňky s rezavým kováním a na každé, cedulka, kde bylo cosi napsáno. Nemohl jsem ale nic přečíst. Dál z místnosti byl zas jen závěs. Míša se za mnou začala pochichtávat: „tak co, ještě chceš být klaun, hihi..." Představu jsem měl opravdu jinou, smradu tu bylo jako v Cařihradu, bordel jako na skládce a už vůbec mi to nepřipadalo tak romantické. Spíš bohem opuštěné než veselé klaunské místo, kde zní dětský smích a potlesk diváků. Doupě pobudy. Trhnutím jsem odhrnul další závěs, abych se podíval na zbytek maringotky, no co, když už tu jsem. Nejdřív mě napadlo, že v té schoulené tmě visí další kabát. Nevisel. První začala ječet Míša, protože mi koukala zvědavě přes rameno a stačila zaostřit zrak dřív než já. Pak už muselo být slyšet i mne až do sousední vsi. Veškerý smích se nám rozpustil v jekotu a vyvalených očí. Za závěsem visel nad povalenou židlí pověšený klaun s namalovanou klaunskou pusou v ošklivém šklebu a s groteskně nasazenou červenou bambulkou na nose v promodralém obličeji. Stáli jsme a ječeli, neschopni pohnout se z místa.

Přes hluk a břinkání pouti přeci jen někdo slyšel, jak v maringotce ječíme. Chlápek od kolotoče si byl za maringotkou odskočit, pak nás vytáhl ven a z hospody od babi Micanů někdo zavolal okrskáře Vaňka. Míša nepřestávala vzlykat ani když do nás Vaněk v hospodě, kam nás odvedl, nalil malou štamprli něčeho odporného. Malinovka to nebyla, to vím jistě. Pro Míšu si přišla za chvilku mamka a seřvala Vaňka, že jí ožírá dceru. Míša se schoulila k mamce a teprve pak řekla Vaňkovi, co chtěl. Pro mne si přišel táta. Po cestě už tátovi každý vyslepičil, co se stalo. Bez pozdravu mi jednu vlepil. „Proč lezeš, kam nemáš?!" To je táta. Vaňkovi se asi rozsvítilo a začal se vyptávat, proč jsme vlastně do tý maringotky lezli. „Chtěl jsem, aby nám ukázal jak se žongluje a Míša šla prostě se mnou. Nic víc pane Vaněk." „A co vám ten chlápek říkal?" Vyzvídal dál Vaněk. „No nic neříkal, co by říkal, on už tam visel, pane Vaněk." „Aha." zabručel Vaněk a něco si napsal do notýsku. To už se do rozhovoru vmísil táta. „Vaňku, ty seš prostě vůl... Jdeme!" zavelel táta k odchodu.

Ještě několik dní se mi zdálo o oběšencích. Míše asi déle, protože k nám na dvůr přišla až za tři neděle. Prý byla nemocná. No jo, městský děti. Nic nevydrží.

Tak a to byl můj poslední klaun, kterého jsem kdy viděl a taky to bylo naposledy, kdy jsem se klaunem chtěl stát.

Konec :)