Světlana

Světlana

Děvče, unavené dlouhou chůzí a poledním vedrem, usedlo pod strom. Pudlík rychle dýchal, jazyk mu visel z tlamky. Z mlází za nimi se vynořil hajný, nehezký obličej poďobaný od neštovic.

„Teda – já se vás fakt lekla“, trhla hlavou blondýna. Pudlík tlumeně zavrčel.

„Já vás taky. Jako Viktorka s obranářem vypadáte… mimochodem – v té díře tady spí jezevec. Jestli chcete o svýho Bobíka přijít, pusťte ho na něj.“

Blondýna ustrašeně objala pejska.
„Co je vám? Zabloudila jste nebo máte depku?“
„Obojí“, přiznala blondýna.
„Takže vy se léčíte z depky tak, že bloudíte po lese?“
„No jo. Když se začnu bát o sebe a o psa, tak už mě depka přechází.“
„Hele, to je prima nápad. Taky courám po lese, když mě holky nechtěj s mým ksichtem…“
„Vždyť máte dobrej ksicht“, uhnula dívka nejistě očima a zrudla.
„Radši s ním chodím sám po lese.“
„Ale jděte!“
„Tak já už jdu…“
„Ne!…. Já vlastně nevím, kde teďka jsem…“
„Kousek od vesnice… Kudy jste sem přišla, lesem?“
„Jo, od města.“
„To jste se prošla! Chudák pes! …. Pojďte do hájenky na kafe. Já vás včas pošlu na autobus.“
Pudl porozuměl, že od toho dobrého člověka přichází záchrana. Bude voda, přinejmenším.
Šli za hajným. „Co že ten čoklík tak kulhá“, vzal hajný psa do náruče. Z bříška drápku mu vytál zadřený kousek kůry. Pes ani necekl.
„Jmenuje se Andy a já Světlana.“
„Já jsem Josef,“ představil se hajný. „Hele – támhle už jsme doma.

Ve starém stavení ovanul Světlanu chládek a přívětivý pach domova. Josef si všiml, že se jí po tváři koulí slza.
„Copak je tu u nás k pláči, slečno?“
„Chata – jako u nás na Ukrajině…“
„Jo, to je možný. Takhle to tu bylo za dědy a za našich, když jsem byl malej… nechávám to tak.“
Přes své staromilství uvařil kávu na elektrickém sporáku a z ledničky vyndal zmrzlinu. Andy loudil, dostal vodu a sušenky.
„Vy tu bydlíte sám? Zeptala se Světlana.
„No – občas mě některá navštíví,“ přiznal se.
„Tak vidíte, že máte ženský…“ poznamenala lítostivě.
„Vlastně sem chodí jen jedna“, řekl honem. „Ta je vdaná.“
„Všichni jste stejný,“ povzdechla si Světlana.
„Vy ženský taky,“ řekl hajný zasmušile. Bydlet na samotě a pracovat v hospodářství nechce žádná… Tamta se sem chodí jen pobavit, a když se muž vrátí ze služební cesty, maže ho zkásnout o vejplatu.“
„To je smutný,“ politovala ho Světlana. „Jenže když mužského miluješ a obětuješ mu všecko, co chce, stejně je zlej a nakonec tě opustí.“
„Jo,“ poznamenal k tomu Josef. „Hloupost nám mužskejm jde dost na nervy.“
„Já už ho nemiluju. Je to lump. Ožrala. Vyžírka!“
„Trvalo vám to dlouho, než jste poznala, že je ožrala a vyžírka?“ se zájmem vyzvídal Josef.
Světlana se zarazila, ale pak spustila: Bylo mi ho líto. Myslela jsem, že ho napravím velkou láskou… Půjčoval si ode mne peníze – prý na knihy, na studium, a já je nechtěla zpátky. Vždycky dostal teplou večeři, když přišel. Ale on stále častěji chodil ožralý. Nabízela jsem mu, že budem spolu žít, spolu šetřit, vydělávat si… A on nechtěl, a ani mi neřek´, kde bydlí…“

Josef žasl. „Jak se jmenuje? Michal? A jak dál?“
„Nevím, neřekl mi to. Prej je to takhle romantika a tajemství.“
„Stejně je to asi bezdomovec,“ míní Josef. „Pěkně jste nalítla. A přitom – když jste z Ukrajiny, tak přece musíte znát tyhle ožraly – tam prý se hodně chlastá! Sebeteplejší večeře a sebevřelejší náruč je doma neudrží. Já takový znám ze zdejší hospody. Všichni jsou rozvedený a neplatí alimenty. Jen žebrají u starých bab, a u chlapů, co se tady ožerou a chtějí se ukázat… A vy u takovýho neznáte ani jeho příjmení, no teda!... No nevztekejte se, je to pravda! Ještě že vás aspoň nepřived´do jiného stavu, to by byl malér, když ho neuznáte!“

Světlana se rozbrečela. „Když já jsem tolik chtěla českého kluka, abych tu mohla zůstat: A on mě nikdy ani na diskotéku nevzal! A já tak ráda tancuji! Když ženská celý den myje nádobí a uklízí, je z toho smutná a rozlámaná…“

„A pak se vám večer chce do toho smradu, kouře a randálu na diskotéku?
Setřela si slzy a vážně se na něj zadívala.

„Tomu vy nerozumíte. Když se dostanu na diskotéku, všechna únava ze mě spadne. Je mi jedno, s kým tancuju. Slyším jen hudbu, její rytmus, myslím stejný jako tlukot mého srdce. To teprve žiju. Jsem šťastná z toho pohybu, cítím se být zas hodně mladá a na Ukrajině mezi svými… kdyby tam nebyla taková bída, utíkala bych tam zpátky! Ale to vy nepochopíte…“

Hajný se zamyslel. Pak povídá: „On vás nikdy nevzal na diskotéku, když ví, jak ráda tančíte? To vás teda nikdy neměl rád…. A víte co? Já sice nesnáším ožraly a kouř z cigaret, ale tohle už pro vás za český kluky udělám: dnes večer půjdeme k nám do hospody. Přijde tam nějaká ta bláznivá hudební skupina – a diskotéka bude.“

Josef se tak nadchl pro svůj nápad udělat Světlaně radost, že ho vzal za hotovou věc. Mladá Ukrajinka byla nadšená.
„Vezmete mě tam, i když neznáte moje příjmení a adresu?“ škádlila ho. Hrdinně prohlásil, že se to dá okamžitě napravit, a dodal, jak je krásné, když oni dva mají k sobě takovou důvěru.
A tak se řádně představili.

Teď dělalo Světlaně starost, že nemá čisté džiny a prádlo, a kosmetiku s sebou. Josef jí dal k dispozici skříň po mámě. Ta na sebe až do své předčasné smrti velice dbala a byla štíhlá jako Světlana. Kromě slušivého oblečení našla dívka dosud nevyvanutý jasmínový parfém. Opět ucítila vůni svého dospívání a rodné Ukrajiny, po níž tesknila.

Josef zatím vyvenčil Andyho. Podplatil ho pak miskou zbytků z králíka a dal mu za pelíšek deku po svém jezevčíkovi. Uťapkaný pudl na ní ochotně usnul. Josef ho pohladil a sdělil mu ještě, že za čtrnáct dní dostane kamaráda, jezevčí štěně.

Světlana pocítila vděčnost a takřka štěstí. O dvanáct let starší Josef jí připomínal svým klidem a rozvážným jednáním otce.

Navečer se oba vydali lesní cestou mezi smrčinami ke vsi, odkud už se z dálky rozléhal tartas zvučného techna a rozjařených hlasů.

Dívce to slušelo. Místo džínů měla na sobě decentní šaty. Padly jí jako ulité, a navíc ji dělaly trochu starší a k Josefovi víc přináležitou.

Vzbudila okamžitě pozornost takřka všech účastníků zábavy. Ona ale s úžasem zírala na parket, kde se převáděl její bývalý milenec hned se dvěma tanečnicemi najednou. Jedna z nich byla žena železničáře, o níž jí Josef přiznal, že je ta paní, co ho občas navštěvovala – ale s tím už je konec! Manžel byl ostatně přítomen – hrál ve vedlejší místnosti kulečník. Paní si dá dozajista pozor, aby se neprozradila nějakou žárlivou scénou.

Horší to bylo s Michalem. Brzy Světlanu zaregistroval a po přestávce ji suverénně přišel vyzvat k tanci. Jeho bývalka nasadila ten nejotrávenější obličej, a Josef mu suše řekl: „Vodprejskni!“

Michal se začal šklebit a rozhlížel se kolem, kdo by ho podpořil proti o hlavu většímu Josefovi. Nikdo takový se nevyskytl. Fandili hajnému. Byli rádi, že si ten samotář konečně našel ženskou k sobě. Michal byl v hospodě kdekomu dlužen, a tak se hleděl nenápadně vytratit.

Světlana možná zažila nejkrásnější taneční večer svého života. Vypili s Josefem láhev červeného vína. Josef se uvolnil, odvázal se, celý se rozjasnil. Na tom poskakování a přešlapování na parketu snad přece jen něco musí být, když to dělá jeho partnerce takovou radost.

V pozdní noci šli spolu lesem domů, drželi se za ruce. Oba mysleli na to, co bude v hájence, až vyvenčí Andyho a ulehnou do starobylé postele po předcích.
Ale Josef přece jen už plánoval, že Světlana v pondělí pojede do práce, a ta ho ujistila, že měla vždycky smysl pro povinnost. „Neboj se, já tě nenechám uštvat. Dáš tam výpověď, budeme hospodařit spolu. A kdyby ti nestačilo moje hospodářství, do lesa chodí v létě na práci ženských dost.“ Světlana po něm blýskla okem, ale nemyslela to zle.

Pudl je líně uvítal a brzy se vrátil na svůj pelech po jezevčíkovi. Zvířata jsou klidná a spokojená, když je jejich pánům dobře.

A to Světlaně a Josefovi bylo. Přinejmenším.