TEN YEARS AFTER

Co je nejsmutnějšího na tom, když se zamilujete na střední škole, vdáte se, máte dvě děti a po pěti letech zjistíte, že váš manžel je vůl? To, že už to nemůžete vzít zpátky.
Aleše jsem měla ráda. Ano měla a moc a snad i proto jsem na jeho otázku „vezmeš si mě“, kterou mi položil na maturitním plese odpověděla ano. Nejspíš jsem vždycky vnitřně tušila, že dělám obrovskou chybu, když s Alešem chodím. Byl to úžasný kluk, miloval mě, bylo to vidět, vždycky se ke mně choval hezky, pozorně a dělal pro mě první poslední, ale jen pro mě, na všechny ostatní kašlal. Celou střední školu a prvních pár let manželství taky. Rok po maturitě jsme se vzali, rok na to se nám narodila dcera Klárka a dva roky na to druhá dcera Martina.
Hned po narození Klárky se Aleš začal měnit. Přál si syna, vím to, pořád mluvil o tom jak budeme mít malého Aleše, jako ho bude učit rybařit, střílet ze vzduchovky a bůhví co ještě. Klára ho zklamala hned dvakrát. Zaprvé to byla holka a zadruhé jsem ji pojmenovala po své matce aniž bych se s ním o tom poradila. Tehdy jsem si začala všímat, že Aleš čím dál častěji chodí domů trochu klátivím krokem a ulehá ke mně do postele načichlý kouřem a alkoholem. Po narození Martinky začali mizet zásoby alkoholu v naší lednici. Ne, že bychom měli cosi jako vinný sklep, ale většinou u nás byla tak jedna dvě lahvinky vína a alespoň trocha tvrdého, když se stavili přátelé a přišel čas „dát si trochu do nosu“.
Díky dvěma dětem jsem neměla ani vysokou školu, ani zaměstnání, ani pořádné kamarádky, zato jsem měla deset kilo nadváhu, celulitidu, za kterou by se styděl i pomeranč a vytahaná prsa od kojení. Už jen proto jsem odmítla pozvání na sraz ročníku 2007-2011 ze Střední školy Lukáše Hroudy v Břeclavi obor cestovní ruch a hotelnictví, kde jsem studovala já, Aleš i Dalibor, což byl můj nejlepší kamarád po celou základní i střední školu. Bohužel jsme se hned po střední škole odstěhovali z Břeclavi do Kolína a od té doby jsme se neviděli. Občas jsme si napsali na internetu, ale nic moc extra, jen jak se máme a podobně. Nevěděla jsem o něm prakticky nic, kromě toho, že nastoupil na vysokou školu v oboru cestovní ruch a tu a tam mi od něj přišel pohled z nějaké země kde byl díky škole. Nechtěla jsem aby viděl jaký jsem ztroskotanec a tak jsem na sraz třídy po pěti letech nejela.
Uplynulo deset let od školy a já jsem se rozhodla svůj život začít řešit. Dcery už chodily do školy, já jsem si našla celkem slušné prosperující místo v cestovní kanceláři, kde jsem pracovala jako fakturantka za osmnáct tisíc hrubého měsíčně, nadbytečná kila jsem celkem snadno shodila a sepsala jsem žádost o rozvod. Aleš byl v šoku, snažil se si mě udržet tím, že se z alkoholismu bude léčit, ale já byla neoblomná. Nechci ho už víckrát vidět, sbalila jsem holčičky, svoje věci a odjela zpátky do Břeclavi za rodiči.
Netrvalo to ani měsíc, díky doporučujícím dopisům a lejstrům z bývalé práce jsem si našla v Břeclavi zaměstnání stejně pohodové, ba i lépe placené než v Kolíně a o pár týdnů později i vlastní byt 3+1, v němž se jeden pokoj dal v pohodě přepažit, takže jsme já i holky měly každá vlastní pokoj s výhledem na řeku Moravu a obrovskou skříní na oblečení. Konečně jsem po dlouhé době byla zase šťastná a mohla volně dýchat. A když mi tentorkát přišla pozvánka na sraz 4.C jsem neodmítla a popravdě jsem se tam i docela těšila. Jak jsem čekala Aleš tam nebyl, zato tam byl Dalibor a zářil mezi ostatními lidmi jen pro mě až tady jsem si uvědomila jak strašně mi chyběl a aniž bychom cokoliv řekli, padli jsme si do náruče a oběma nám začali téct slzy radosti a štěstí. Za těch deset let se téměř nezměnil, jen ještě vyrostl o pár centimetrů, zmužněl v obličeji a konečně mu začaly růst pořádné vousy.
„Aneto, Anetko, to už je let.“ Vískal jako malé dítě a stále dokola mě objímal.
„Dalí, Dalibůrku můj, tolik se mi stýskalo.“ I já jsem si připadala jako malé pětileté dítě, ale vůbec mi to nevadilo. Ani to, že brečím, ani pohledy bývalích spolužáků, kteří se za deset let vypracovali na ředitele cestovních kanceláří, průvodkyně v bůhví jakých zemích a podobně.
Na srazu jsme se s Daliborem zdrželi nějaké dvě hodiny pak jsme se vytratili a courali po Břeclavi, po místech kde jsme vyrůstali, trávili volný čas a podobně, bavili jsme se o minulosti, o přitomnosti i budoucnosti. Z Dalibora se stal obchodní zástupce nejmenované cestovní kanceláře, vydělával kolem čtyřiceti tisíc měsíčně, ovšem byl bez přítelkyně, bez dětí a stále bydlel u rodičů. Na to, že jsem si vzala Aleše a mám dvě dcery neřekl nic moc, kromě toho, že ho mrzí jak to dopadlo. Když jsme seděli dvě hodiny na dětských houpačkách a mluvili vylezlo z něj, že: „celý život jsem tě miloval, ale nedokázal jsem ti to říct“. Zírala jsem na něj jako na zjevení, netušila jsem to, ani v nejmenším, nikdy nedal najevo, že by mě měl radši než kamarádku. Faktem je, že jak jsem nad tím začala přemýšlet začala jsem si vzpomínat na ty drobné náznaky jako „tobě to dneska sluší“, což mi říkal téměř každý den a „jestli ti někdy někdo ublíží tak ho zabiju“, případně „jsi nejlepší holka na světě“. A pak, že my ženy jsme empatičtější než muži. Dovoluji si nesouhlasit, já byla celé ty roky tak hloupá...
A když jsem tak přemýšlela nad svým životem uvědomila jsem si, že i já jsem Dalibora milovala, jen jsem si to nepřiznávala. V hádkách mezi mnou a Alešem figuroval Dalibor jako příklad jak by se Aleš měl chovat, v mých erotických snech měl muž většinou Daliborovu tvář a vždycky jsem se na maturitním plese viděla po jeho boku.
Chvíli jsme seděli dál na houpačkách bez hnutí, já nechávala myšlenky plynout mou hlavou a po pár minutách, aniž bych něco řekla jsem chytla Dalibora za košili, přitáhla ho k sobě a začala ho líbat.