tendence vydávit ze sebe kus svého života

Patnáct let… Takže by se dalo říct, že jsem byla sotva dorostlé dítě do pořádné puberty… Chystala jsem se na střední školu. Byla to škola umělecká, tudíž jsem potřebovala pár lekcí ohledně kresby a malby od nějakého profesionála. Shodou náhod se mi podařilo jednoho sehnat. První schůzku jsme si naplánovali v páteční večer v jedné kouřem zatuchlé hospodě poblíž centra města. Už když jsem vcházela do onoho lokálu, věděla jsem s jistotou, který z těch všech je on. Podal mi ruku, představil se a nabídl mi tykání. Trochu mne to zaskočilo, ale co bych nepřijala nabídku od takového formátu, jako je on! Seděli jsme, popíjeli kávu, kouřili a probírali umění… Ten večer jsem přišla domů pozdě. Báječně jsme si rozuměli a já se těšila na příští setkání. Měl neskutečný přehled prakticky o všem. Úplně jsem zapomněla uvést, kolik let je jemu. A říkejme mu třeba Petr. 50…ano, přesně půl století…
Na další schůzku jsem už šla k němu do ateliéru. Tam jsem se seznámila s jeho přítelkyní a opět jsem neodcházela domů před desátou večerní. Byla to pro mne vždy příjemná část dne. Našla jsem někoho, s kým jsem si mohla popovídat vlastně o všem a přišlo mi, že Petr zná i jakési východisko z mých problémů. No a hlavně – zdálo se, že ho ty moje rádoby problémy opravdu zajímají. Ač se to možná zdá bizarním – netrvalo to dlouho a do Petra jsem se zamilovala. Byla jsem z toho tak zděšená a zmatená, že jsem přemýšlela nad úplně všemi variantami co s tím – včetně sebevraždy. Chtěla jsem se s ním přestat vídat, ale každá vteřina bez něj pro mne byla utrpením, tudíž jsem nemohla ani to, ani to! Tápala jsem v sobě a stále se pohybovala v této pro mne odporné utopii…
Dostala jsem se na školu… Opatrně jsem vytáhla telefon z kapsy a zavolala to Petrovi. Byl z toho asi upřímně nadšený a okamžitě mne pozval do hospody, že tohle musíme jít oslavit. Jenže mě, vždy, když jsem ho slyšela, anebo viděla, přišlo, že je do mne snad taky zamilovaný, ale časem jsem se zase vyvedla z omylu, protože náš věkový rozdíl byl opravdu smrtelnou propastí! Takže do druhého dne jsem žila ve chvilkových iluzích a snech o naší “společné budoucnosti“… Tentokrát bylo místo našeho střetnutí trochu slavnostnější, než minule – přímo na náměstí v jednom krásném baru. Vesele jsem do sebe nalévala sklenku vína za sklenkou – ještěže byl pátek a naši odjeli na chalupu. Kolem půlnoci už jsem byla docela pod obraz, ale stále jsem se ještě držela na nohou – a to jen kvůli němu. Nabídl mi, že mne odveze domů, což byl celkem rozumný nápad – pěšky bych zřejmě nedošla.
Vytáhl mě po schodech až do pátého patra, protože výtah nefungoval, s velikou námahou. Poté jsem hledala v tašce klíče. Bezradně jsem se sesunula k zemi, zapálila si cigaretu a tašku hodila před sebe. Petr ji zvedl a klíče během chvíle našel. Podal mi je a také si zapálil. Mlčky jsme vedle sebe seděli na špinavé chodbě jednoho paneláku a najednou zhaslo světlo. Ve svoji opilosti jsem ztratila veškeré zábrany, stud jsem odhodila kamsi a troufale se k němu přibližovala. Políbila jsem ho. Ticho. Zmatené pohledy nás obou. ,,Můžu..?“ zeptal se opravdu velmi nesměle… namísto odpovědi jsem ho začala vášnivě líbat. Pokoušela jsem se odemknout byt, aby nás zde neobjevila například jedna ze sousedek. Podařilo se. Zaklaply dveře a já ho odváděla jemně, ale zároveň chtivě do svého pokoje s obrovskou postelí. Přes moji zamilovanost mi nedocházelo, že z tohohle může být jedině obrovská rána – a to pro mě a přímo pod pás. Chtěla jsem ho. Chtěla jsem se s ním milovat. Chtěla jsem aby byl právě ON ten první. Nechala jsem se od něho zcela ovládnout. Něžně mne svlékal a líbal přitom na celém těle. Byl tak opatrný a svýma modrýma očima na mne chvíli co chvíli hleděl jestli dělá vše správně. Dělal a já byla v sedmém nebi.
Ráno jsem se probudila se šílenou kocovinou. A nebyl to sen. Ležel vedle mne a jemně hladil moje odhalené rameno. ,,Dobré ráno…“ zašeptal a políbil mne na tvář. Já ze sebe nebyla schopna vydávit alespoň trochu inteligentní větu, takže jsem radši mlčela a jen se přiblble usmívala. Ale když uplynula hodina, už se nedalo vyhnout tématu – Co bude teď?
S již třetí kávou v ruce jsme se vydali sednout si na balkon a probrat to, co se stalo a co se bude dít dál. Pro mne tak překvapivá odpověď - ,,Rozejdu se s Martinou, protože jsem přišel na to, ač je to strašný věkový rozdíl, že chci být s tebou. I když se budeme muset skrývat a nebudeme se k sobě moci znát na veřejnosti, chtěl bych být s tebou… cítíš – li to tak taky.“
Úžasem jsem oněměla… poté souhlasila… a tím začala moje nejrozporuplnější životní etapa.
Uběhlo pět měsíců od té noci. O našem poměru ví jen pár mých a pár jeho kamarádů.
Jsem naprosto šťastná, zamilovaná. Zažívám to, co jsem zažít vždy chtěla. Jsme spolu každou volnou minutou, jezdíme na výlety, do přírody… tajně u něj přespávám. Je to pro mne i určité dobrodružství, které mne z jedné strany baví, ale zároveň děsí - ještě dlouhou dobu nebudu moci být s ním naplno… Jsem do něj blázen. Asi by se dalo říct, že ho miluji…
Rána… Nechápu… nerozumím tomu, co se stalo. Jak je to možné?! Co jsem udělala? K půlročnímu výročí jsem, namísto dárku, který nasvědčuje lásku, dostala kopanec přímo do zad. Celou dobu, co byl se mnou, spal se mnou, miloval, či nemiloval mne, byl i s někým jiným. Dozvěděla jsem se to čirou náhodou... po mém dlouhém vyslýchání. A opět to není to sen ani lež. Celého toho půl roku, co jsme spolu mi lhal! Dokážu odpustit…?
Dokážu… překonala jsem tu nenávist, zlobu a nedůvěřivost a bohužel ho stále miluji.věřím. že nic podobného už neudělá…
Dalšího půl roku probíhalo bez problémů a dalších náhodně se prozrazených prohřešků. Přišlo mi, že vše je takřka ideální. Pár hádek napravila okouzlující noc, ve které jsem uvěřila jeho slibům i pohádkám.
Další rána. Moji rodiče se dozvěděli o našem poměru. Pár bezesných nocí, po kterých jsem neměla víc než uplakané oči a bolest na duši se proměnily v můj jediný sen – mohu se k němu nastěhovat! Naši už neměli sílu na mé plytké argumenty a nechali mne žít svůj život.
Ještě tu neděli mě měl u sebe… byla jsem štěstím bez sebe. Celou noc jsme strávili ve vášnivém objetí. Co na tom, že ubližuji rodině i sobě?
Pár měsíců na to začaly hádky… hádky, ze kterých nešlo utéct. Několikahodinový řev byl zakončen mým depresivním stavem ve kterém on utíkal… do hospody, nebo zase za ní?!
Zůstala jsem sama… sama ve svém deliriu… bylo mi tak, jako nikdy. Tiše jsem volala mámu, chtěla domů, ale nešlo to! Volala jsem o pomoc, nikdo nebyl na blízku! Hádky se rozšiřovaly do gigantických rozměrů. Celou noc nepřišel… nevím kde byl. Seděla jsem, schoulena v rohu…. V jedné ruce gin, v druhé cigaretu… stala se ze mne troska… toužila jsem po jeho lásce a on mi ji nechtěl, nebo neuměl dát. Přestala jsem chodit do školy. Ještěže byl červen.
Začaly prázdniny. Snad se vše obrátí do starých kolejí. Neobrátilo. Čas jsem trávila se svými přáteli. On ho na mne neměl. Buď maloval, nebo byl unaven. Co z toho si vybrat jako přijatelnou výmluvu?(!) Každý večer jsem - plna očekávání - jezdila za ním – tedy domů – abych se dozvěděla, že na mne nemá volnou chvíli. Sklíčena jsem ulehala… sama do postele… - tolik proplakaných nocí…
Snažila jsem se od něho odpoutat… nešlo to! Byla jsem v začarovaném kruhu. Nenáviděla jsem ho a zároveň šíleně milovala. Chvíle, ve které se mi věnoval, mi nahradila další týden bez něj. Stále jsem doufala v obrat. Marně. Došla mi trpělivost na začátku září…
Sbalila jsem věci, co jsem u něj měla a odešla zpět domů. Do domova, který i voněl domovem… a to tedy mámou.
Zdál se tak usoužený. Jenže já – jak jinak – mu to věřila. Vrátila jsem se k němu. Potají. Scházeli jsme se –ne už tak často – ale ano. Znova jsem se do něho zamilovala. Měla jsem pocit, že teď už to bude to pravé… co myslíte? Opětovně jsem se zklamala… ,,Oslavili“ jsme spolu dva roky. Byl květen… jenže já – už od ledna, kdy to mezi námi zase přestalo klapat – cítila něco i k někomu jinému. Neodvažovala jsem se mu něco i naznačit a to už jen kvůli své sobeckosti, protože jsem se bála, že zůstanu sama…
Byl červen… pomalu se schylovalo k dalšímu konci školního roku… chtěla jsem se opět osamostatnit. Navíc ten, kterému už více méně patřilo mé srdce potřeboval ateliér…. Petr ho sehnal. Kvůli mne. V osamocené budově bývalé továrny. Nastěhovali jsme se… ještě s kamarádkou a jejím přítelem… A tím začalo teprve to pravé peklo…
Sotva po dvou dnech, kdy jsem se, do jisté míry dosti opilá, potácela po různých částech budovy začal teror. Přijížděl ráno a nechtěl odjet ani večer. Najednou neměl práci, najednou nemusel s kamarády na pivo… celý den byl schopen mi vyčítat i tu nejmenší malichernost… snažila jsem se to přehlédnout a zároveň i nějak ukončit, nešlo to!
A takhle to pokračovalo dalších 10 dní. Deset, pro mne neskutečně krutých, ale zároveň krásných dní… definitivně jsem se zamilovala do Jakuba. Troufám si říct, že i on do mne…
Čtvrtek… již od rána velmi zvláštní den. Probudila jsem se s nějakou nespecifikovatelnou bolestí na duši. Až do večera jsem se jakž takž ovládala. Petr nepřijel, ani nevolal. Vypuklo to večer. Šla jsem pro kamarádku na brigádu… kdo mne tam nečekal. On. Nechtěla jsem ho vidět. Kolikrát jsem to s ním za těch čtrnáct dní už ukončila… ,,Nech mne být,… prosím… mám dost…!“ s psychikou zlomenou, v závalu slz jsem ho prosila o vydechnutí. ,,Jestli teď neodejdeš se mnou, zabiji sebe i vás! Myslím to vážně,… rozmysli si to! Ráno bude už pozdě…“ bezradně jsem se rozbrečela uprostřed parku. Tato slova jsem slýchala celých deset dní, i několikrát denně... Racionalitě mé kamarádky mohu doteď děkovat. Bez emocí mne táhla parkem do továrny, kde jsme bydleli. ,,Neohlížej se, nevšímej si ho!!!! Neudělá to, neboj… jsou to jen výkřiky do tmy! “ řvala na mne a já – tentokrát už opravdu na pokraji sil, jsem padala snad každých deset metrů na zem a prosila o pomoc. Petr stál na konci parku – lampy ho neúplně oslňovaly a do toho všeho padla mlha. Byla to neskutečná atmosféra…. Tak špatně, jako ten večer mi nikdy nebylo. Z člověka, kterého jsem nadevše milovala, se stala stvůra, která díky své sobeckosti a ješitnosti chtěla připravit o život nejen sebe, ale i ostatní… ten večer jsem nemohla spát. Jakub mne do noci utišoval a snažil se mi dodat odvahu. Stejně to nepomohlo. Usnula jsem až naprostým vysílením.
Ráno – budíček o půl šesté – Petr! ,,Tady jste skončili! Dnes ve tři bude všechno vyklizené!“
Dalších několik hodin zbytečně prohádaných… nic nepomohlo… věci jsme vystěhovaly… o tři dny déle a Petrův teror ještě pár dní přetrvával, než se utlumil v pouhou nenávist vůči mé osobě…
Trvalo pár měsíců než jsme sehnaly další prostor, ale sehnaly. Nyní bydlíme v krásném, starém bytě, prakticky v centru města – je nám, dalo by se říci dobře a snad i plánujeme společnou budoucnost… přesto… každým dnem myslím na to, co se stalo… jak to, že to dopadlo tak šíleně, jak to, že se z člověka, kterého jsem milovala stalo něco, co nemělo charakter, ani lidskost? Asi neměl ani jedno nikdy… když si byl schopen ve svých letech začít něco s někým takhle mladým… nebral na mne nikdy ohledy, teď už to vidím - nejsem totiž zaslepena láskou a nemám desatero růžových brýlí… byla to i moje chyba…. A s jistotou vím, že už nikdy stejnou chybu neudělám a už nikdy se nenechám takto ovládnout hloupou zamilovaností, která nevidí, to co je již na první pohled bijící do očí….