Čas rány nikdy nezahojí...

Byl všední den. Přijela sem domů ze školy a cestou od autobusu mi volal Miki. ,,Ahoj Kris, mohli by jsme se dnes vidět?“ Hlavou mi to šrotuje. Něco se muselo stát. Miki měl přijet až pozítří. ,, Kris si tam?“ ,,Jasně, copak stalo se něco?“ ,, Řeknu ti to osobně ano?“ Nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Doma sem jak duchem nepřítomna. Co se mohlo sakra stát?! No zbývají mi dvě hodinky než přijede. Vrhla sem se do kuchyně a tam ležel lístek: ,, Týno dojdi prosím nakoupit. Máma“ Klasika. Beru sámošku útokem. Co kdyby si nějaká důchodkyně chtěla povídat?! Mimochodem říkáme jim s Matějem a Martinou ,, naše vesnické BBC“ Například to, že jsem byla venku s Matějem a ne s Martinou se naši dozví dřív než já dojdu domů! Hrozný. Mrknu na hodinky, nějak jsem se zdržela.
Doma vyndám nákup a už někdo zvoní. Běžím otevřít a tam stojí MŮJ milovaný Mikuláš! Tváří se,ale nějak divně. Začínám se bát. ,,Pojď dál.“ Usmívám se a snažím se tvářit, že se nic neděje. Miki jde předemnou rovnou do mého pokoje. Zastaví se u mojí nástěnky s fotkami. Většinou jsem na nich já a Marťa, ale převážně tam je právě Mikuláš a já. Občas se tam objeví i Anežka-nebo spíš Ann. Moje nová spolužačka. Mikuláš přejíždí rukou po naší úplně první fotce. Vznikla náhodou. Fotil nás kamarád a ani jeden jsme o tom nevěděli. Nevydržím to napětí a prolomím to ticho, které je v pokoji. ,, Mikuláši, co se děje? Jsi nějaký jiný. Prosím tě pověz mi co se stalo?“ A to byla ta osudná otázka. Mikuláš se na mě podíval takovým zvláštním pohledem. Pohladil mě po tváři a odvrátil hlavu. Nedokázal se mi podívat do očí. ,,Tak už mi povíš co se děje??!!“ ,,Posaď se prosím.“ A ukázal na moji postel. Poslechla jsem ho. Sedl si vedle mne a vzal mě za ruku. ,,Víš Kristýnko, přemýšlel jsem a hodně. Jsi to nejkrásnější co mě potkalo a vždycky budu děkovat Martě,že nás seznámila. Jenže víš u mě ta láska,kterou sem k tobě cítil už vyprchala…“ Ne to nemůže být pravda co mi tu říká! ,, Mikuláši to myslíš vážně? Ty chceš zahodit všechno to krásný co jsme spolu prožili?? Jen se podívej na nástěnku! Kolik je tam fotek, na kterých jsme šťastní!!“ Začínám brečet. Miki dávno pustil mou ruku. Jen se na mě dívá. Vidím na něm jak ho to bolí. ,,Víš co? Vypadni! Už tě nechci v životě vidět!!“ ,,Kris neblázni. Chci ti to všechno vysvětlit!“ „ Co mi chceš vysvětlovat?“ Křičím na něj. „Běž prosím tě pryč. Chci být sama!“Poslední pohled. Jeho smutný výraz budu snad vidět už navždycky.
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Ano. To bylo před dvěma lety. Mezitím sem stihla dojít do posledního ročníku Střední školy a teď se chystám na maturitu. Máme za sebou skvělou stužkovanou. Řádně jsme si ji užili jak mi, tak i naši učitelé. Mikiho jsem od toho dne opravdu neviděla. Jen jednou jsem ho zahlídla. Stál v autě před naším domem a díval se do mých oken. Jenže to bylo hned ze začátku. Bylo to moc živé na to, abych sebrala všechnu odvahu a šla za ním. Po té jsem už svoji první lásku neviděla. Sice bydlí pouhý 20km odemne a máme stejné přátelé, ale jeho jsem neviděla. Přitom od jeho bratra vím, že nikam neodcestoval a že každý den jezdí přes naší vesnici do práce. On za ty 2 roky stihl přijít o papíry,málem se stát otcem (díky bohu to nebylo jeho) a ještě ke všemu se vykašlal na školu. Ani ty 2 roky mi nepomohli na něj zapomenout. A to se kamarádky snažili,abych se netrápila a začala si užívat. Jenže já to nedokázala. Všichni mi po celou dobu byli oporou. Největší paradox je, že největší mou oporou byl Patrik. Mikulášův brácha. Páťa sám osobně dal Mikimu přes hubu hned ten den co jsme se rozešli. Nechápala jsem proč to uďál. Půl roku po té jsem se dozvěděla, že mě Patrik miloval.
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
„Holky počkejte na mě!“ Křičím na svoje spolužačky, které mi už za pár měsíců budou šíleně chybět. Zvykla sem si na ně moc. Doběhnu je a už si to šinem ke škole. „Učila si se tu ekonomiku?“ Ptá se mě Anne . Já jen hloupě koukám a jí je jasné, že jsem se na to ani nekoukla. Ona mi má co vyčítat. Obě se totiž začneme smát a mě je jasné, že jsme dneska dvě, kdo opět neumí ani čárku.
Ty schody mě zabijou. Ještě, že to utrpení v květnu skončí. Vejdeme do třídy. Tam se pozdravím jen s pár holkama. Ostatní mi jsou volné… Jen mě mrzí, že je Ann nějaká divná. „Bobíku co se děje?“ Oslovím ji tak jako vždycky když se mi něco nelíbí. „ Kris já, víš musím ti něco říct.“ „ Tak to vyklop. Nic hrozného to nemůže být!“ „ No ono to není hrozný spíš jako milý. Včera mi psal…“ Musí se asi třikrát nadechnout. Nechápu ji! „ Kdo ti psal??“ „ Mikuláš“ To maličko nepobírám. „ Proč? Co chtěl?“ „ Chtěl vědět jestli někoho máš. Na ICQ jsem si sním psala asi do půlnoci. Pořád se vracel k tomu vašemu rozchodu. Prý nechtěl aby to tak skončilo!!!“ „ To si dělá srandu? Jakým právem tě takhle obtěžuje??“ „ Víš, mě to neobtěžovalo. Já chtěla vědět pravdu a jaký důvod tenkrát zapříčinil váš rozchod! Moc mě to tenkrát mrzelo i za tebe.“ Musím si to srovnat v hlavně. Miki píše moji nejlepší kamarádce jestli někoho mám. To je zvláštní. Myslela jsem, že někoho má. Ne, nesmím se tím zabývat. Jenže to jde horko těžko. Celý den semnou nic není. Nálada na bodu nula a šance, že se zlepší taky nulová.
IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII
Konečně pátek. Jak já zbožňuju pátky. Strašně moc. Vyrážíme na diskotéku a já mám zvláštní pocit, že dnes se něco stane. Cestou se stavujeme pro Ann. Bez ní bych nešla. Neumím se bez ní bavit. Dnes jsme vyjeli nějak pozdě. Už je docela plno. Na každém rohu někdo známí. Jen se na dálku pozdravíme. Však máme na to celou noc si aspoň chvíli popovídat. Vidím Páťu. Mám radost, že přijel. On se však tváří zklamaně. „Ahojky Patíku“ a vlepím mu pusu na přivítanou. On mě bez pozdravu chytí do náruče a už mě unáší. Kam by jsme mohli jít jinam než k baru? „Co si dáš Týnko?“ Jeho první slova dnešního večera. Objednám si klasiku. Červené s kolou. Páťa si dá pivo a jdeme se zpátky posadit. Anne si odchytil Radek. Však se po ní minule sháněl. Dneska se sešla skvělá parta. Jsou tu všichni moji přátelé. Až na jednoho. Jenže ten už k mé partě patřit nebude…
Zábava se rozjíždí,DJ hraje samé hity a my se neuvěřitelně bavíme. Jak se blíží půlnoc, tak je Anne nějaká divná. Pořád kouká na mobila. „Co chceš vidět na tom mobilu prosím tě?“ Směji se. Ann mávne jen rukou. No uvidíme co se stane. A pak se to stalo. Někdo mi položil ruce přes oči. Kdyby to udělalo deset lidí po sobě, tak tydle ruce poznám. Mikuláš.
„Mužeš mi říct co tu chceš?!“ Vypálím na něj jen co se otočím. Chci se tvářit, že sem silná, že ho nepotřebuju jenže ono to nejde! Stačí se na něj jen podívat a opět v tom lítám! Změnil se. Dospěl. Je snad ještě hezčí než dřív. „Ahoj Kristýnko. Už sem to dýl nemohl vydržet. Celý dva roky jsem na tebe nemohl přestat myslet! Stále sem tě viděl před sebou.“ „A co mi tím chceš naznačit? Mám se k tobě okamžitě vrátit a dělat, že se nic nestalo? To chceš?“ Začínám brečet. Je to pro mě těžké. Naši přátelé po nás koukají. Nechápou co tu Mikuláš dělá. Až na jednoho. Patrika. Věděl, že přijede a proto se tvářil zklamaně.„Jestli chceš všechno vysvětlit, tak pojď semnou ven. Jestli stále platí, že mě nechceš už nikdy vidět odejdu. A opravdu mě už nikdy neuvidíš. Pozítří mám odletět do Norska. Pracovně. Chtěl jsem tě vidět a Anne mi řekla kam dneska jedete. Nezlob se na ní prosím.“ Zmateně se rozhlídnu. Očima vyhledám tu potvoru. Dává mi najevo ať jdu. „Co myslíte. Mám jít nebo nemám jít?“ Ptám se svých přátel, moji druhé rodiny… A přitom se Mikulášovi dívám do očí. A už teď vím, že půjdu. Protože uznávám tento citát: „Jen tři slova v srdci měj. Miluj, trp a odpouštěj!“ A já MILUJU a dokážu i odpouštět! Ty dva roky jsem i strašně trpěla. Nevím co se stane až si poslechnu všechno co mi Mikuláš poví, ale já vím, že mu povím jak strašně moc mi chyběl.