Není zač.

Do končiny, kde bydlí, nejezdí metro, ale tramvaj ano. Intervaly? Půlhodinové bez záruky. Začalo to hned ráno. Sobota, déšť, objednaná ke kadeřnici na devátou. Hartusila na podlost meteorologů, kteří slibovali slunce a teplo. Co si vzít na sebe? Nakonec vyrazila jako napůl nabalená pumpa. Ale v deset začalo sluníčko plnit své povinnosti z předpovědi. Tašku, kam měl patřit nákup, zaplnily svršky. Nákup je pro ni obřad a v jejich pětadvaceti, se ji to zdá trochu hnuté. Bloumání po obchodech již dávno odradilo i její matku a to je co říci. Přikoupená větší igelitka byla plná drobných zbytečností. Ovšem v okamžiku nákupu nezbytné. Čas na hodinkách prozradil, že před minutou ji ujela tramvaj. Takže má dobrých dvacet minut, to si stačí vypít kávu. Z malé cukrárny měla výhled na zastávku. Zanedlouho se zaplnila refýž lidmi. Půjde raději hned, aby ji pak nechyběla nějaká vteřina. Chyběla! Tramvaj přijela, když byla na půl cesty k ní. Během překonala vzdálenost a sotva došlápla na schůdky, dveře se zavřely. Byla vyděšená jako myš, za kterou zaklapla pastička. Když hledala lístek, tramvaj nešetrně odbočila vpravo. Setrvačnost s ni švihla směrem k oknu. Balancuje jak po lahvi červeného, přichází náraz a po něm trapas. Její tělo plně nalehlo na mladíka. Navíc s hlavou v záklonu se jí podařilo políbit ho na bradu. Jeho silné paže, které ji zachytily před pádem, pomalu sklouzly podél těla. "Omlouvám se slečno, nestačil jsem uhnout." Ještě, že tak! Jinak snad proletěla oknem. "Jste v pořádku?" Vypadala asi hrozně, protože ji starší pán pustil sednout. V poloprázdné tramvaji! A mladík se jí omlouvá za to, že mu málem přerazila žebra. Hrůza! "Máte odřenou nohu, dost to krvácí." Bože, ještě není všemu konec. Vyndal čistý kapesník, zručně ho složil a dříve než ho položil na ránu, řekl: "Promiňte." Sáhl ji do vlasů, učesaných "a la koňský ohon" a stáhl gumičku. Jeho: "Pane jo." patřilo záplavě dlouhých vlasů. Přetáhl gumičku přes botu, přiložil kapesník a umnou osmičkou z gumičky ho přichytil k noze. "Máte jízdenku?" Vyhrabala peněženku a podala mu z ní jízdenku. Označenou ji jí podal zpět a stoupl si ke dveřím zastavující tramvaje. To snad není pravda, přece teď nevystoupí! Přes rameno se na ni pousmál a vystoupil. Mizera jeden, ani nestačila poděkovat. Zbytek cesty se schoulila do pomyslného klubíčka malicherné ukřivděnosti. Přesto její pohled sjel několikrát ke kapesníku na noze.
Několik dalších dnů ji plně zabraly povinnosti matrikářky v úřadě. Dokonce se omluvila holkám z volejbalu. Ne, že by zranění bylo vážné, ale škrábanec od plechového schůdku, se ještě nezacelil. Dokonce byla ráda, že si může odpočinout. Kapesník, nahrazený obvazem vyprala a, a nosila ho sebou. Co kdyby. Jak plynul čas, noha se zahojila. Začala trénovat a život šel dál. Jen občas se přistihla při sledování televize, že porovnává jeho tvář s tvářemi herců. Ne, žádný superman, spíš nějaký ten doktor sympaťák. Matka ji už dlouho vyčítá, že by měla se sebou něco dělat. Jen samá práce, sport a občas nějaký kamarád. "Podívej se Klimešová, Zítková, Černá a už i ta baba Flekatá je bábou. Já nic, hernajs!" "Ale mami, to není na povel. Dokud nebudu mít někoho ráda víc než sebe, tak to hold nebude. Ujišťuji tě, že budeš první, kdo se to doví." "Zaplať pánbůh, ještě že tak." Matka spráskla ruce a špitla si pro sebe: "Holka jelito, ale moje." Příští dny však měly mnohé změnit.
Volejbalistky byly pozvány na turnaj do Podolí. Turnaj měl svojí zvláštnost, jakýsi dvojboj, volejbal a plavání. Její družstvo vyhrálo první den dva zápasy. Bohužel v plavání to bylo horší. Přesto naděje byla. Soupeřky pro druhý den byly slabší, jedny ve hře, druhé v plavání. První zápas bez problémů. Ve druhém šlo o všechno. Domácí ve volejbalu vzdorovaly statečně. Diváci je dokázali povzbuzovat tak hekticky, že výsledek 3:2 pro domácí, byl překvapením. Odcházely kolem křepčících domácích fandů. Najednou ztuhla. Hleděla na houf lidí a čekala jestli se ten obličej znovu objeví. Teď! Nebyla si jistá a tak se šourala za ostatními. Musí si odpočinout. Za dvě hodiny je čeká plavání. Mají stejný počet bodů jako domácí, ale v plavání budou mít podolská děvčata navrch. Odpoledne začalo bojem o třetí místo. Seděla v hledišti a sledovala, jak se zaplňuje. Domácí fanoušci přicházeli s transparenty. "Slunce, vodu, pohodlí, nabízí vám Podolí." Dobrý byl další: "Poražený by neměl plakat, ale na tréninku více makat." Otočila se za sebe, jakoby ji někdo vyzval. Překvapením jen zamrkala, mladík z tramvaje! Na rukou nese hezkou tmavovláskou. Snažila se to nevnímat, možná bude lepší, když půjde do šatny. Za hodinu nastupují, lehla si na lavici a dala si ručník pod hlavu. Možná, že si zdřímla. Příchod děvčat ji trochu zlepšil náladu, jsou dobrá parta. Startuje ve štafetě až pátá, přesto musí celé družstvo nastoupit najednou. Její pohled zabloudil k místu, kde seděl mladík s dívkou. Něco si říkali a smáli se na celé kolo. Proč v ní je takový neklid?! Vždyť ani neví, kdo to je. Plavala jako ve snu, ale dala do toho všechno. Zaplavala nejlepší čas, přesto skončily druhé. Fanfára, stupně vítězů a rozchod. Celkem to byly dva příjemné dny. S holkami byla legrace.
Stál vedle vozíku, na kterém seděla ona tmavovláska. "Tak mne přeci zrak neklamal.Dobrý den. Říkal jsem si, to je ona." Ani si neuvědomila, že ji drží za ruce. "Ale vy určitě spěcháte, děvčata na vás čekají." Najednou odešel ke skupince dívek a chvilku s nimi hovořil. Když se vracel, dívky se chechtaly, mávaly na ní a odcházely. "A jde se na kafe." "Ale já musím .." "Nemusíte!" To posezení bylo pro ni nádherným zážitkem. Jiří Adam, knihovník a masér, třicet let. Kvůli své sestře Kláře, ochrnuté po pádu z koně, absolvoval školení a masérské kurzy. Přitom dál vedl akademickou knihovnu. Hovořili o spoustě věcí. Probrali dětství, školu a mluvilo se i o známostech. Kupodivu, řeč o nich zabrala nejméně času. Školními láskami se prosmáli, přesto zůstanou nezapomenuty. Mléčným koktejlem si připili na tykání. Později Klára požádala, aby ji dovezli domu, cítila se unavená. Za deset minut stáli u staršího, udržovaného domku kousek od řeky. Chtěla počkat venku, ale byla pozvána paní Adamovou na chvilku dál. Tady se také dověděla, že ji Jirka odveze domu. Kapesník, málem by zapomněla. Zalovila v tašce a když mu ho podávala, ozvala se Klára: "Víš co, dáš mu ho, až si tě bude brát. To, aby měl do čeho utírat slzy štěstí." "Myslím, že to by šlo." ozvala se paní Adamová. Samozřejmě, že kapesník zmizel až na dně tašky. Tenhle návrh se ji moc zamlouval. Doba jízdy k ní by trvala tak půl hodiny, ale díky častým zastávkám, trvala hodinu. Byly to krásné zastávky. Když dosedla v kuchyni na židli, matka zachytila výraz v její tváři. "Pane jo, tu to vzalo. Jdu si udělat kafe a připravit plácačku na mouchy. Až ta začne, tak to tady bude samá muška zlatá."