Andělé ve vězení...

Ve vězení seděli dva andělé. Padlí andělé. Věřili v něco, co se jim nedostalo. Trápili se pro něco, co nemělo cenu. Milovali život a ten je zklamal. Ale začneme pěkně od začátku.

Tenkrát na východě se narodil malý anděl. Ještě neuměl pořádně chodit a létat, a už se smál, na všechny okolo. Toužil se vznášet, lítat v oblacích, rozdávat mír, lásku a radost všem okolo. Jenže čím lépe uměl chodit, čím lépe uměl létat, čím lépe znal svět, tak poznával, že není takový, jaký by si představoval. Jednoho dne musel anděl opustit vše, na čem mu tolik záleželo. Byl nucen odletět hodně daleko. Tam, kde ho lidé nechápali, tam kde je země ponurá a nebe tmavé.
Anděl si vedl statečně, hledal si nové zázemí, poznával, další anděly. Potkal však další skvělé osoby, které mu pomáhali snášet ponurou zemi a tmavé nebe. Najednou se tato země začala rozjasňovat, nebe začínalo být modré. Jen stále jeden obláček tam zůstal. Malý černý mráček. Který mohla zaplnit jen a jen láska. Anděl ten obláček nevnímal. Miloval své přátele a nepřišel mu tolik podstatný. Po čase však zjistil, že přátelé se chovají divně. Nechápal co se s nimi děje a den ode dne se modlil, aby vše bylo zase v pořádku.
Jednoho dne se rozhodl, že zajde za Bohem a nechá si vymazat všechny přátele ze svého srdce, že nechce už nikdy nikomu věřit, nikoho chápat, že chce mít srdce z kamene, aby ho další zklamání nebolelo.
Zašel tedy za bohem a řekl ,,Prosím, Bože, vymaž z mého srdce všechny přátele, pokud mě zrazují a nechovají se ke mně hezky, nechci je nosit ve svém srdci a přemýšlet o tom, jak mi ublížili“
Bůh se rozhněval ,,Vymazat přátele ze srdce říkáš?“ ,,Ano, chci být anděl, ne člověk, který trpí“ ,,Ale tím, že trpíme a to utrpení vydržíme se z nás stávají andělé, pokud si toho neumíš vážit toho, že si anděl, udělám tě člověkem, člověkem, který je bez citu. Pošlu tě mezi takové lidi, mezi lidi, kteří nemají srdce. Uvidíme, jak se budeš cítit ve vězení. Možná, že tam pochopíš, že potřebuješ nějaké (ne)přátele, kteří tě zradí, aby si pak mohl poznat tu pravou váhu přátelství.“
A poslal anděla do věznice….


Druhý anděl se narodil ve velmi ponuré zemi. Snažil se smát, dělat pro všechny lidi svět barevnější a veselejší. Někteří ho za to měli rádi, někteří ho za to nenáviděli. On však věděl, že jednou se vše rozjasní. Že jednou bude lépe. Potkal také jednoho anděla, kterého měl rád. Měl spoustu přátel, na které si myslel, že se může spolehnout. Byl více méně šťastný. Brzy však poznal, že někteří lidé ho zrazují a jejich přátelství není tak silné, jak si myslel. Smířil se s tím a nechával je všechny žít. Jediný kdo na tom byl dosti podobně byl první anděl, anděl z východu. Ten to chápal, byl ve stejné situaci. Jednoho dne však anděl potkal někoho, kdo mu vše rozjasnil. Byl to jediný den v jeho životě, kdy byl úplně šťastný, byl tak lidský, tak dokonalý.
Anděl se zamiloval. Jenže osoba, do které se anděl zamiloval a se kterou strávil nejkrásnější večer svého života ráno odjela. Odjela tam, kde je nebe tak krásné, kde jsou tak dokonalí lidé a vše je dokonalé. Anděl tam měl pár známých a jezdil tam, ale tu osobu nikdy nepotkal. Trápil se pro ní a nedokázal jí vymazat ze svého života. Dodnes se pro tu osobu trápí. Miluje tu osobu víc než cokoliv a kohokoliv. Když byl anděl s tou osobou, cítil se sám sebou, cítil se jako anděl. Byl to velmi, velmi šťastný anděl. Zapomněl, že ho přátelé zrazují a že se nechovají nejlépe. Byl šťastný. Ale když ta osoba odjela, anděl se trápil, moc se trápil.
Nevěděl jak dál a tak se rozhodl pro jednu jedinou možnost. Vymazat tu osobu ze svého srdce.
Tak anděl došel za bohem a řekl : ,,Prosím, vymaž mi ze srdce, toho člověka, co mi tak ublížil, co mě zradil, co mě jen využil, nechci na něj nikdy více myslet, nechci se pro něj trápit. Když sem anděl nesmím milovat“ anděl očekával, že ho Bůh vyslyší, ale naopak.
Bůh se rozhněval a zakřičel ,, Anděl že nesmí milovat?!!! Od čeho jsou na zemi andělé?!! Aby lidem ukazovali, jak se mají chovat, jak mají milovat a co mají pro život dělat! Za trest z tebe udělám člověka a posadím tě do té nejhorší věznice v této zemi, tam budeš do té doby, než pochopíš, že i trápit se pro lásku má cenu a že to všechno má svůj smysl!“


Studená místnost, plechová dveře, za kterými se jen ozývají kroky těžkých bot, dopadajících na železnou podlahu. Malé okénko, těžké mříže a venku vyčnívající ostnatý drát. V rohu malé umyvadlo, naproti dvě postele. Na nich sedící andělé.
První anděl se ptá : ,, Z jakého důvodu jsi tady?“
,, Nepochopil jsem pravý význam slova LÁSKA, miloval jsem a vzdal sem se toho, jen proto, že mi jedna osoba ublížila. Dodnes si to neodpustím. Už nejsem anděl…nejsem ani člověk. Přestal jsem milovat, přestal jsem žít. Nejsmutnější je, že ani tvář toho člověka, kterého jsem miloval si nemůžu vybavit. Byla pro mě tak důležitá a podstatná, tak nádherná, ale já si jí nepamatuji. A proč si tady ty?“ zeptal se a podíval se na anděle sedícího na východní straně postele. V očích se mu odráželi slzy.
,,Já?“ anděl se zadíval do okna ,,Vzdal jsem se přátelství, zapomněl jsem, že nejsou jen přátelé, kteří zradí, ale že vše má své vysvětlení, že občas stačí jeden pravý přítel než stovky kamarádů. Vzdal jsem se toho, jen kvůli takové dá se říci zradě. Přestal jsem mít rád, přestal jsem chápat, přestal jsem tolerovat…přestal jsem žít.“
Oba andělé seděli a plakali. Jakmile slzy andělů dopadly na studenou betonovou podlahu, objevil se Bůh.
Tiše, však zřetelně pronesl : ,, Uvědomili jste si, proč tady jste. Dám vám ještě jednu šanci. Leťte, kam chcete, užívejte si života a važte si ho, protože já vám nový nedám.“
Oba andělé se zaradovali a odletěli.
A ptáte-li se, jak žili? Lítali po světě, našli si další dva anděly, kteří je milovali a stáli vždy při nich. Našli si pravé přátele a po světě roznášeli mír a lásku. Při temných dnech, kdy se nebe skoro zatahovala a nebe začínala být pochmurná si vždy vzpomněli na ty slova ,,…užívejte života a važte si ho, protože já vám nový nedám“