Párátko

Nikdo mi nevěří, že vážím tři čtvrtě metráku. Prý s postelí. Nebo rovnou s ložnicí. Není to výplod fantazie mé osobní váhy! Váhy ukazují vždy spíše méně, protože nejsou zlomyslné, jak se o nich traduje. Je tomu asi rok, kdy jsem si řekl: “A dost!” Už žádné posměšky na můj účet! |Na internetu jsem vyhledal návod, jak dosáhnout postavy alespoň průměrného kulturisty. Neskončil jsem jenom u nevěřícného prohlížení fotek svalovců, jako cíl jsem si stanovil cvičit alespoň šest měsíců. Předsevzetí jsem splnil. Možná proto, že nevzniklo na Nový rok. Na začátek rozcvička. Při rozpažení to schytala konvice na čaj, podruhé to odneslo zrcadlo a na pravé ruce jsem se pak mohl dva týdny chlubit zářivě bílým převazem. Upažení zastavil lustr a dřepy s výskokem sousedka, co bydlí pode mnou. Přistoupil jsem k fyzicky náročnějším cvikům. Ani klikování není zcela bezpečné. Do nosu jsem si dal obvykle při posledním kliku ze série, když už bylo sil poskrovnu. Při posilování břišních partií zanámými sedy-lehy je třeba zapřít se o něco nohama. V mém případě to bylo ústřední topení, jehož váha sotva odolávala síle, kterou jsem proti němu tlačil. To mělo za následek výchylky a následně tupé údery tělesa radiátoru o zeď. Takový zvuk se v panelovém domě nese minimálně osm metrů, což jsou tři podlaží. Až z této hloubky jsem míval nechtěné návštěvy. Přes všechny překážky a záludnosti jsem neztratil pevnou vůli. Další úrovní v mé rodící se kulturistické kariéře měly být shyby. Cvik, při kterém silou svých paží přitahujete hmotnost těla až do výšky, kdy se brada dostane nad jejich úroveň. V sobotu ráno jsem se odhodlal k realizaci technického zařízení. Na dva rovnoběžně ze stropu visící kousky provazu, jsem přivázal zkrácenou násadu od hrábí. Plivl jsem si do dlaní, a že to vyzkouším. V sobotu v podvečer jsem uháněl do motolské nemocnice k ambulantnímu ošetření roztržené pokožky na boku mezi pánví a hrudním košem. Pět stehů.
*
Autobusová zastávka na které se tísní čtyři stovky lidí. Je pátek a všichni by rádi co nejdřív domů. Tuto masu, tento neustále přibývající, vlnící se dav jízdychtivých studentů odváží autobusy s kapacitou sto dvacet míst v deseti-minutových intervalech. Štěstí přeje odvážným (loktům) a dostali jsme se tam oba. Starší paní, která vystupovala na příští zastávce, uvolnila místo.
„Posaď se máš za sebou volno,“ upozornil jsem ji.
„To je dobrý, já za chvíli vystupuju,“ odmítla, „posaď se ty. Jedeš dál.“
V té chvíli však už bylo místo obsazené.
„Ty bydlíš u tý zoologický, viď?“ Snažil jsem se udržet konverzaci. „Ve kterym pavilonu?“
Odpověděla na můj rádoby vtip něco ve smyslu, že bych měl krotit svojí fantazii, a já hned pokračoval: „U opic?“ Mám tam svýho jmenovce.“
„To já vím a pořádnýho, TO NENÍ PÁRÁTKO JAKO TY!“
A bylo to. Konec. Šmitec. Ahoj. Jsem párátko! O pár vteřin později vystoupila a zanechala mě svému osudu. Společně s ní vystoupilo i moje ego, jenomže nezamířilo do podchodu, jako ona, ale zůstalo rozplácnuté na silnici, přejeté ohromnými koly té Karosy. Byl jsem pokořený, zrazený, malý a bezmocný jako můj týden starý synovec.
*
Kdybych byl alespoň špejle. Z těch jsem si jako malý lepil různé modely i draka. Na špejli bývají na poutích navázané pestrobarevné krepové květy, které smělí jinochové ochotně vystřelují svým milujícím dívkám. Špejle má mnoho využití a všechny jsou důstojné. Mohla mě připodobnit k tyčce u plotu. To bych nebyl zase tak malý a plnil bych velmi důležitý úkol. Odděloval bych něco veřejného od soukromého. Doveleného od zakázaného. Všedního od nevšedního. Byl bych ochraňující, důležitý a nepřekonatelný. A co sirka? Životadarující kousek dřeva, který jediným pohybem dokáže zažehnout plamen. Plamen, který dal vzniknout lidskému pokolení a na jehož důležitosti se z časů dávno minulých změnilo pramálo. Byl bych dítě dobrého sluhy a zlého pána. Jenže jsem párátko. Jsem dobrý akorát k tomu, abych byl použit k vyčištění mezizubních prostor.

Až s tou mladou dámou pojedu příště přecpaným autobusem, až se svým symbolem krásy a ženskosti budu napříště duchaplně konverzovat, olíznu se a zeptám se jí:

„ Víš na co se napichují jednohubky?”