Život se asi zbláznil

Kdo tu dívku znal, měl pocit, že ji vlastně vůbec nezná. Neprojevovala se. Tichá sedmnáctiletá studentka sportovního gymnázia, Zuzana Blažková, nežila ničím jiným než školou a atletickým tréninkem. Se spolužáky se nebavila, chodila všude sama, zahloubaná jen do knih školních nebo zájmových.
Kamarádky neměla, protože všechny dívky o ní mluvily jako o „tajuplné Zuzaně“ případně ještě „namyšlené šprtce Blažkové“. S chlapci to bylo jiné, v těch naopak Zuzanina tajemnost a nečitelnost vyvolávala zvědavost. Nejeden chtěl poznat, co se za tou nedobytnou hradbou ukrývá.
U Blažkových doma to vypadlo tak, že Zuzanin otec, řidič kamionu, byl věčně mimo dům. Její matka, překladatelka na volné noze, na ni měla také málo času, navíc čekala dvojčata. Protože v předpokládaný den porodu byl pan Blažek v zahraničí, požadovala paní Blažková po své dceři její přítomnost u porodu.
„Proboha mami!“ zhrozila se Zuzana. „Víš vůbec, co po mně chceš? Co když se složím? Já to prostě nezvládnu!“
„To víš, že to zvládneš, Zuzko,“ snažila se svou roztřesenou dceru uklidnit máma. „Víš, kdyby tady byl táta, nenutila bych tě, ale není tady. Nechci rodit sama. Nemusíš se dívat, když se na to nebudeš cítit, bude mi stačit vědomí, že na sále je někdo, koho mám ráda, ty.“
„No tak dobře,“ přislíbila Zuzana. „Ale jestli utrpím duševní újmu, máš mě na svědomí. A vůbec, můžeš si přece k porodu vzít kohokoliv, třeba kamarádku nebo tetu Jitku. Byl by to problém?“
„Byl,“ řekla paní Blažková.
„A proč jako?“ nechápala Zuzana.
„Já tam chci tebe, Zuzko,“ odpověděla paní Blažková krátce. „Teta může být s tebou, pokud se tak budeš cítit jistěji.“

Zuzana nedokázala mámě odmítnout. Ostatně jako nikomu. Nečinilo jí potíže pomoci komukoliv, kdo to potřeboval, kdyby to mělo stát cokoliv. Málo dbala na sebe, hlavně když byli šťastní všichni okolo ní.

Jakmile její matce odtekla plodová voda, celá se roztřásla. Nic nepomohlo, že si slibovala, jak bude statečná a klidná. Zděšeně volala sanitku.
„Moje matka začíná rodit!“ vychrlila na dispečerku.
„Uklidni se, všechno bude v pořádku,“ ujistila ji dispečerka. „ Řekni mi své jméno a adresu.“
„Zuzana Blažková, Škrétova osm, Brno – Řečkovice,“ odpověděla Zuzana. „Máma čeká dvojčata. Její jméno je Jiřina Blažková. Jsem s ní doma sama!“
„V pořádku, Zuzanko,“ zareagovala dispečerka. „Zůstaň na telefonu. Hned k vám pošleme sanitku. Nenechávej maminku samotnou. A buď klidná, všechno dopadne dobře.“
Zuzana mobilním telefonem zavolala tetě. Potom se soustředila na sledování časového intervalu mezi matčinými stahy. Přicházely pravidelně po pěti minutách…
Sanitka dorazila současně s tetou Jitkou. Zuzana byla v takovém psychickém stresu, že už nebyla schopna vnímat. Nechala se tetou odvést do auta a vyrazily za sanitkou do porodnice.
První z dvojčat se narodilo až ve čtyři hodiny ráno, po deseti hodinách od začátku porodu.
„Je to syn,“ oznámila porodní asistentka.
Deset minut po něm přišlo na svět druhé děťáko, dceruška. Miminka dostala jména Hynek a Gabriela Blažkovi.
„Máš sourozence, Zuzanko!“ zahlaholila radostně teta Jitka. „Není ti špatně? Jsi úplně bledá! Pojď se trochu projít ven!“
„Byla jsem k ničemu,“ špitla Zuzana. „Málem jsem tam omdlela, ještě teď je mi špatně.“
„Chápu,“ odvětila teta. „Na takový zážitek jsi nebyla připravená. Mamka to po tobě neměla chtít. Pokoušela ses jí to vysvětlit?“
„Samozřejmě,“ přikývla Zuzana. „ Jasně jsem dala najevo, že se mně do toho nechce, protože jsem cítila, že to nemůžu zvládnout. Ale nakonec jsem mamce nedokázala odmítnout. Říkala jsem si, že v sedmnácti by snad neměl bejt žádnej problém.“
„Mělas na svoje pocity dát,“ řekla jí teta. „ Jsi hodná holka a já před tebou smekám. Nesmíš ale zapomínat sama na sebe. Rozumím tvojí mamce, že nechtěla rodit sama, toto však měla pochopit a neriskovat možnou duševní újmu u tebe.“

Tehdy ovšem Zuzana ještě netušila, co bude následovat, až se máma vrátí z porodnice domů. Věděla, že jí bude muset co nejvíc pomáhat, protože s dvojčaty to nebude žádná procházka růžovým sadem. A taky že nebyla…

„Tak začínáme!“ zavelel trenér atletického oddílu, kam Zuzana chodila. „ Nejdřív se zahřejeme. Následujících deset minut budeme skákat snožmo!“
Zuzana se věnovala běhu na čtyři sta metrů. Vyhrávala s přehledem všechny závody. I trenér věděl, že je dobrá, proto ji svou náročností hnal k dalším úspěchům. Byl na ni přísný, zároveň však uznával, že je v tréninku poctivá. Na sportu jí velice záleželo, proto na sobě tvrdě pracovala.
Totéž pro Zuzanu znamenala i škola. Vyučování brala jako trénink, jen něčeho úplně jiného než běhu.

S příchodem sourozenců se Zuzanin život změnil v jeden nepřetržitý kolotoč povinností. Každý den škola, pětkrát týdně trénink, k tomu všemu ještě pomoc mámě s domácností a dětmi. Nemluvě o tom, že se musela doma také učit.
„Nechtěla by sis promluvit, Zuzko?“ optal se jí opatrně její kamarád Matouš.
„Ale jo, klidně,“ odpověděla Zuzana. „Nemám moc času, takže jenom krátce.“
„No právě, nemáš moc času,“ zopakoval Matouš. „Zvládáš taky někdy odpočívat?“
„Jak kdy,“ řekla Zuzana. „Někdy svádím boj sama se sebou, abych se dokázala soustředit na učení a na pomoc mámě.“
„A nezdá se ti, že je toho nějak moc? Tolik práce na jednu holku? Buď opatrná, ať se neuštveš.“
„Díky, Maty, že máš starost. Nějak se zatím držím. Až se máma dá trochu dohromady a naučí se ty dva trochu sladit, bude zase pohoda. Malý mimča jsou velká starost, ale mám je ráda.“

Zuzanina maminka byla pořád velice unavená. Zuzana to přičítala náročnosti péče o děti, protože máma už po těch sedmnácti letech vyšla ze cviku.
Pomáhala proto, kde jen mohla. Vaření a žehlení bylo naprostou samozřejmostí, stejně jako úklid. Naučila se i koupat a přebalovat miminka, vozila je i na procházky v kočárku, aby si máma mohla oddechnout.
„Já tě nemít, tak nevím, Zuzi,“ vzdychala máma každý den. „Táta věčně pryč, aspoň že nás živí.“

Zuzana čekala na autobus. Cítila se slabá po všech stránkách, fyzicky i psychicky. Sedla si na lavičku a dlaněmi si podepřela hlavu. Ani nevěděla, jak jí zbloudilá slza vyklouzla z oka. Rozplakala se, nevěděla proč. Byla na dně. Trenér ji okřikl, že je moc pomalá a pokud se nezlepší, nemá šanci vyhrát první závod sezony. Vyčetl jí, že je moc hubená a ztrácí sílu. Nakázal jí víc jíst a běhat do kopce.
Kromě toho dělala Zuzaně starosti máma. Nebyla schopna jít s dětmi na vycházku, chodila jen po domě jako tělo bez duše. Děti často plakaly a kdo jiný k nim vždy přispěchal než jejich starší sestra. Fakticky se o ně starala víc než máma, aniž si to uvědomovala.

„Co je s tebou, Zuzano?“ otázal se své svěřenkyně trenér. „Máš zdravotní potíže? Nepoznávám tě! Běhala jsi s větrem o závod a teď jako bys bojovala sama se sebou. Kromě toho jsi viditelně zhubla.“
„To nic není,“ odpověděla Zuzana. „Jsem teď trochu vytížená, ale to se srovná. Zdravotně jsem zcela v pořádku.“
„Tak jak mi potom vysvětlíš ten pokles výkonnosti?“ nenechal se odbýt trenér. „Koukej si zorganizovat čas tak, ať zvládáš odpočívat, jinak to můžeš rovnou zabalit.“
Zuzana sklopila hlavu. Zesmutněla.
„Snažím se ti jen pomoct,“ řekl jí už mírněji trenér. „Jsi dobrá a můžeš být ještě lepší, což chceš, jak vidím. Pracuješ na sobě tvrdě, jenom nevím, jestli se nepřetěžuješ. Přemýšlej o tom.“
Dívka přikývla a pousmála se.

„Tak co škola a trénink?“ uvítala Zuzanu máma.
„Musíme si promluvit, mami,“ začala Zuzana. „Začínám se z toho hroutit.“
„Z čeho? Myslela jsem si, že ti nevadí mně pomáhat s miminama.“
„Je toho na mě až příliš,“ řekla Zuzana. „Do školy chodím unavená a na tréninky úplně vyšťavená. Jsem ráda, když stihnu něco málo sníst, o relaxaci nemůže být řeč. Spát chodím pozdě a ještě běhám kolem děcek. Přestávám to zvládat. Trenér mně dneska vynadal, že můj běh je jako souboj Blažková proti Blažkové.“
„Já vím, že je teď fofr,“ vzdychla paní Blažková. „Ono se to srovná.“
„To už říkáš víc než měsíc,“ oponovala Zuzana. „A přitom je to s tebou čím dál horší. V noci svítíš snad do pěti do rána, občas vstáváš k děckám. Přes den jseš jak mátoha, neschopná čehokoliv. Měla bys navštívit doktora a říct mu to, nejlépe rovnou psychiatrovi. Můžeš mít poporodní depresi nebo taky laktační psychózu a s tím bys měla něco dělat.“
„Jak to se mnou mluvíš?!“ Rozkřikla se paní Blažková a dala dceři facku. „Jestli si myslíš, že se tady jenom flákám, tak se pleteš, děvenko! Mám nárok být unavená stejně jako ty, ale to ještě neznamená, že mám nějakou psychózu!“
„Když nezvládáš nic dělat, tak je to minimálně horší než jenom únava,“ nedala se Zuzana. „Únava se překonat dá, podívej se na mě, ale já se odmítám sesypat. Chápu, že děti jsou náročná záležitost, jenomže já jsem taky jenom člověk.“

Zuzana padla do postele už v osm hodin večer. Byla tak vyčerpaná, že jí bylo úplně jedno, co její sourozenci a máma. Usnula a spala až do zazvonění budíku.
Zdály se jí zlé sny, že dvojčata pláčou a nikdo k nim nejde. Nikdo se nestará, co jim je, zda mají hlad, potřebují přebalit nebo zda je něco bolí. Opakovaly se několikrát až do rána.
Vzbudila se a bylo jí špatně. Každý den vstávala s pláčem. Trpěla, ale byla rozhodnuta nevzdat se.

„Zuzko?“ ozval se jí u ucha známý hlas. „Je ti dobře?“
„Čau Maty, zkus hádat,“ odpověděla kamarádovi Zuzana.
„Asi moc ne. Nechceš si pokecat? Třeba ti to pomůže.“
„Hádám se s mámou kvůli mimčům. Je to čím dál horší. Myslím si, že má deprese, ale ona si to nechce připustit. Radši zničí mě i sebe, než aby se začala léčit. Promiň, nemůžu o tom mluvit, aniž bych brečela.“
„Klidně se vybreč, Zuzko. Není v tvých možnostech toho tolik zvládnout bez újmy na zdraví. Jseš super holka, nenamyšlená, inteligentní a se smyslem pro povinnost. Možná až příliš silným. Tak pojď, jdeme běhat do svahu.“

Tím, že se Zuzana alespoň částečně odpoutala od povinností doma a vybojovala si trochu času na odpočinek, začaly se zlepšovat i její výkony.
„O hodně lepší,“ pochválil ji trenér. „ Takhle bys měla vydržet a máš šanci vyhrát všechny závody.“
„Hm, snad,“ odvětila Zuzana neurčitě.
„Takovou odpověď jsem nechtěl slyšet,“ pokáral ji trenér. „Opravdu je všechno, jak má být? Mám pocit, že ztrácíš sebedůvěru. S tvými výkony opět začínám být spokojen, ale působíš unaveně a příliš pokorně. Zapracuj na tom.“
„Dobře, tak na shledanou zítra,“ rozloučila se Zuzana.
Vlekla se z hřiště domů, co noha nohu mine. Záda měla nahrbená, hlavu svěšenou. Budila dojem nešťastné a nemocné dívky, která se brzy skácí k zemi.
„Je ti něco?“ optala se jí doma matka. „Vypadáš hrozně.“
„Divíš se?“ utrousila Zuzana na půl úst a zmizela v pokoji.
Opět se ozval dětský pláč, ale ona už neměla sílu se zvednout a utíkat k dvojčatům. Sama se rozplakala. Tatam byla dobrá nálada, když ji trenér pochválil. Chvíli se topila v slzách a pak přišla tma…

Zuzana se probrala až pozdě v noci. Zjistila, že leží na podlaze. Hlava ji bolela. Měla závrať. Ucítila sevření žaludku, musela se vyzvracet. Až poté se dostavila úleva.
Je tohle život? – ptala se sama sebe. Nebo se ten svět už dočista postavil na hlavu? Musí každá dívka podstoupit takové útrapy, než se stane dospělou ženou? Jak dlouho ještě může vydržet, než se složí?
Já se nikdy nevzdám – rozhodla se. Budu bojovat do posledního dechu za všechno, co mám ráda. Nenechám si nic z toho vzít….
Ještě chvíli plakala, až nakonec usnula.

Mělo však být ještě hůř. A taky bylo. Zuzana po každém větší jídle zvracela. Udržela v sobě jen malé dávky a přitom jíst potřebovala. Obcházela tento problém energetickými přípravky pro sportovce a výživnými nápoji. Její tělo tak dostávalo téměř všechno, co potřebovala a netrpěla častými nevolnostmi. Když se cítila ospalá, povzbudila se kávou nebo zeleným čajem. Díky kombinaci toho všeho se cítila stále plná energie a její výkonnost letěla raketově vzhůru. Právě tak získala Zuzana zpět svou sebedůvěru a samozřejmě i lépe vypadala.

Zuzana si připadala velice osamělá. Když nevěděla, komu se se svými starostmi svěřit, začala si psát deník.

20. března 2008
Tak už nevím, co mám dělat. Máma mi neustále vyčítá, že jsem sobecká a vůbec jí nepomáhám s miminama. Prý myslím jenom na svoje přiblblý běhání po hřišti a kdesi cosi. Jsem z toho docela zhnusená. Takový kecy! Jako bych s děckama nejezdila denně na procházky s kočárkem! Přitom ve škole píšeme pořád nějaký testy a musím se taky učit. Je skoro zázrak, že si držím svoje dobrý známky. Kolikrát usínám nad knížkama a sešitama. Nebýt kafe, asi bych už byla tuhá.
K tomu všemu mám před sezonou, za chvilku začínají závody a já mám tak tak dost síly, abych zvládala tréninky.

21. března 2008
Dneska v noci jsem jenom z pudu sebezáchovy vstávala k dvojčatům. Mamka měla zavřeno, ale stejně nespala, viděla jsem, že svítí. Hynek měl nejspíš větříky a musela jsem ho asi hodinu chovat, než usnul. Gábinka se pokakala, tak potřebovala přebalit. Nevím, fakticky si připadám spíš já jako jejich máma. Jediný, co nedělám, tak je kojení. Jinak odskáču skoro všechno. Podle mě má máti jasný příznaky deprese, jenom si to nechce přiznat. To prý mají slabošky. Možná se něco změní, až skončím na práškách já.

22. března 2008
Maty a teta mě nezávisle na sobě varují, ať se tak moc neobětuju. Mají sice pravdu, ale mám ty děcka nechat řvát? Nemám to srdce. Teta Jitka navíc s mámou mluvila. Naznačila jí, že je toho na mě moc, že na mě nemůže hodit tolik zodpovědnosti zaráz. Výsledek? Mám zákaz s tetou mluvit! Máti mně začala kontrolovat mobil, jestli tetě tajně nevolám nebo nepíšu. I svou internetovou schránku si musím hlídat, aby se tam nedostala. Na to naštěstí potřebuje heslo, který jí prostě nedám, i kdyby ho ze mě chtěla vytřískat násilím.
S Matym aspoň můžu pokecat chvilku po tréninku a ve škole. Je super, že chodíme do stejné třídy. Jak mu přeju jeho pohodový rodinný zázemí! Je to můj jedinej opravdovej kámoš, kterýmu se nestydím cokoliv říct. Nevím, jak to nazvat, ale něco k němu cítím. Asi ho miluju nebo co. Ach jo…

23. března 2008
Dneska jsem měla opravdu jedinečnej zážitek ve škole. Viděla jsem Matyho v plavkách! Měli jsme totiž plavání spojený s rukama, protože naše učitelka chyběla. No, co dodat, můj milovanej kámoš má fakt krásnou sportovní postavu! Jak jsem to mohla tak dlouho přehlížet? To fakt nepochopím. Já jsem se evidentně zbláznila. Nebo se všechno okolo obrátilo vzhůru nohama. Doufám, že moje poznání nepoznamená naše kamarádství a já nezačnu koktat, až zas dojde na pokec… Ruka se mně klepe i teď, když to všechno píšu do tohoto deníčku.
Když nic jinýho, aspoň jsem se nabila krásnou pozitivní energií na další náročný dny.
Jenom nevím, zda budu mít u Matyho šanci být víc než dobrá kámoška. Zvlášť když mám pořád kruhy pod očima. Muselo fakt vypadat děsně, jak jsem se šinula z trenálu.
Uvidíme, nějak to dopadne. Kámoši můžeme být přece vždycky.

24. března 2008
Láska asi dělá zázraky, pokud je to teda láska. Tak skvěle mně dlouho nebylo. Dokonce mám zase dost energie i na opečovávání mimin. Na máminy řeči kašlu, ať si je má. Jenom ať se už něco děje s tou její depresí. Zatím využívá jenom mojí dobroty a nic ji nenutí k tomu, aby se sebou něco dělala. S tetou mluvíme tak, aby máma nic nepoznala. Teta mi volá na mobil ze skrytého čísla, tak jsme obě kryté. Ona by mámě i pomohla, ale máma jí zakázala k nám jezdit. Nemá to logiku, nerozumím tomu. Proč odmítá pomoc, když ji obě potřebujeme? Kdyby se s ní něco stalo, co by bylo s malýma? Nedokázala bych se o ně postarat. Nejsem mateřsky založená. To, co pro ně dělám, dělám jen pro svou ochranu. Přiznávám, že přes všechnu péči, kterou jim poskytuju, k nim necítím žádný pouto. Mám je ráda jen kvůli tomu, že jsou to moji sourozenci. Skoro se stydím to napsat takhle, ale nemůžu to v sobě držet věčně.

25. března 2008
Dneska jsem se ráno vzbudila s teplotou. Do školy ani na trénink jsem nešla. Vzala jsem si paralen s tím, že to přece není nic vážnýho. Mámu jako by to ani nezajímalo. Nejí, nespí, jenom sedí na posteli nebo chodí jako duch po bytě. Děti jsou naštěstí v klidu, ale jenom díky mně. Vzdor teplotě okolo nich běhám a do toho se učím. Je to boj.
Odpoledne volal trenér, co se mnou je. Popřál mi brzký uzdravení a uklidnil mě, že když nebudu nemocná dlouho, nemusím se bát, že ztratím fyzičku. Je přísnej, ale mám ho ráda.

26. března 2008
Ještě jsem dnes zůstala doma. Stavil se za mnou Maty. Máma měla málem hysterickej záchvat. Nikdo k nám nesmí, co kdyby nakazil dvojčata. Na jednu stranu se o ně skoro nestará, na druhou stranu o ně má přehnanej strach. Nic mezi tím.
Maty se docela vyděsil, když viděl, jakej mám záhul. Chce, abych to někomu řekla, ale bojím se. Co kdyby přišla sociálka a mámu zavřeli do ústavu a děcka sebrali? Měla by se léčit, ale sebrat jí prcky? Vkrádá se mně do hlavy i pocit úlevy, ale představa, že by skončili bráška a sestřička v děcáku, je mně dost proti srsti.

27. března 2008
Ještě měsíc a něco příprav a začne závodní sezona. Těším se, ale zároveň z toho mám docela hrůzu. Při životosprávě, jako je ta moje, se obávám, abych se nezhroutila a nemusela s běháním přestat. Je to můj život.
Maty mě drží, jak se dá. Snaží se mě podpořit a povzbudit, i s malýma by pomohl, kdyby ho máma k nim pustila. Je to ten nejlepší kámoš a nejhodnější kluk, kterýho znám. Jak odmítám s kýmkoliv chodit, jemu bych se nebránila. Jenom jeho totiž dokážu skutečně milovat. Jsem na to asi ještě mladá, není mi ani osmnáct, ale myslím, že zkusit s někým chodit určitě můžu.
Minimálně si odzkouším, jaký to je a jestli je o co usilovat. Ani taková zkušenost není k zahození.
To je hrůza. Jsem matka na plnej úvazek, i když jsem vlastně starší sestra, ale zároveň jsem taky teenager se svýma starostma. Normální holku by přitom ve mně hledal málokdo. Tak kdo teda vůbec jsem?
Proč to všechno, ptám se každou noc před spaním. Jestli má takhle vypadat mateřství, tak už přesně vím, co rozhodně nechci.

Jak jaro přecházelo v léto, měla Zuzana pořád co dělat. Blížil se první závod, který chtěla vyhrát a dokázat tak všem, že si zaslouží uznání a úctu.
Trenér na ni byl ještě přísnější než obvykle, v touze vytáhnout ze své svěřenkyně to nejlepší, co v ní je.
„Zuzano, pojď se mnou,“ vzal si ji stranou od ostatních. „Musíme si trochu popovídat.“
„Zas dělám něco špatně?“ otázala se Zuzana.
„To ne, jsi opravdu dobrá,“ řekl jí trenér. „Ještě jsi ale nepředvedla, co od tebe očekávám. Vlastně ano, děláš chyby v rozložení rychlosti na trati. Nechybí ti síla ani mrštnost, vydržíš taky hodně, ale tohle bych ti rád poopravil. Při startu vyraz rychle, to děláš správně. Pak si dej trochu náskok a malinko zpomal, čímž ušetříš síly na doběh. A v závěru pak zase zrychli na maximum a vydrž tak až do cíle. Rozumělas?“
„jistě,“ odvětila Zuzana. „Mám to teď předvést v praxi?“
„Rozhodně ano.“
Zjistila, že trenér ví, co říká. Byla překvapená, že se necítí tak vyčerpaná jako dříve a k regeneraci jí stačí kratší doba oproti ostatním dívkám. S potěšením si vyslechla, že takhle určitě nebude mít konkurenci.

„V pátek odjíždím na soustředění,“ oznámila Zuzana matce.
„Co? A to tady budu s malýma sama?“ zhrozila se její máma.
„Tak zavolej tetě Jitce,“ navrhla Zuzana. „Ta ti určitě ráda pomůže. Nemůžu jenom lítat okolo dvojčat. Mám taky svůj vlastní život, na to bys neměla zapomínat.“
„Jako bys nežila jenom ten tvůj život!“vybuchla paní Blažková. „Tady skoro nepomáháš, jenom občas uklidíš, navaříš a vyžehlíš, jinak nic! Jenom ta tvoje pitomá atletika a o svoje sourozence se vůbec nezajímáš!“
„Hm, a kdo kolem nich pořád lítá?!“ rozčilila se i Zuzana. „Ty to nejsi! Kdybych k nim v noci nevstala, tak řvou až do rána!“
Celá hádka vyvrcholila fackami ze strany paní Blažkové. Zuzana na sobě nedala znát vztek. V tichosti odešla do svého pokoje, odhodlaná bojovat, dokud to půjde. Na soustředění se těšila a byla pevně rozhodnuta se ho zúčastnit, ať se doma děje cokoliv. Nemohla však potlačit svoje obavy. Co když máma nepožádá tetu o pomoc a bude s dětmi sama? V jakém stavu je všechny najde, až se vrátí?

„Nech všechno kromě sebe plavat,“ poradil Zuzaně Matouš. „Mamka by měla bejt šťastná, že má hodnou holku. Naši by byli blahem bez sebe, kdybys byla jejich dcera.“
„A oni nejsou?“ podivila se Zuzana. „Mají přece skvělýho syna!“
„Nestěžujou si, snad jenom na můj smysl pro pořádek. Máma nadává, že mám všude brajgl.“
„V tomto směru nejsem lepší, vzdor svýmu pohlaví. V něčem jsou kluci i holky prostě stejný. Takže rodiče můžou bejt v klidu, nejseš horší než ostatní.“
„Co soustředění, doufám, že tě máma nebude držet doma,“ chtěl vědět Matouš. „Chyběla bys mně tam.“
Zuzana se začervenala a pousmála se. Pak její výraz poněkud ztvrdl.
„Pojedu, Maty, neboj se,“ řekla. „Je mně ukradený, co máti chce. Zúčastním se třeba bez jejího souhlasu. Nevzdám se toho, co mám ráda.“
„Správný rozhodnutí, Zuzko. Těšíš se?“
„Jasně, že těším. Celej týden tě uvidím každej den, to bych si nikdy nenechala ujít. Jsem s tebou totiž ráda.“
„Já s tebou taky. Jseš správná holka, ne jak ty namyšlený gymnastky, co si nařezávají boty. Na jedný straně velký kámošky a pak si dělají naschvály.“
„Taky jsem o tom slyšela,“ vzpomněla si Zuzana. „Simona Andrei podle všeho způsobila takový zranění kotníku, že bude muset ukončit studium. Podle mých informací si už nikdy nezasportuje.“

Jak si Zuzana umínila, skutečně na soustředění odjela. Její matka se pokoušela o protesty citovým vydíráním, ale neuspěla. Tvrdohlavost její dcery zvítězila na celé čáře.
„Nemáš špetku citu!“plakala paní Blažková.
„Víš, mami, ale já chci taky žít,“ odvětila Zuzana. „A taky budu. Tak se tady měj, ahoj!“

„Čauky Maty,“ pozdravila svého kamaráda, vedle kterého seděla v autobuse. „To zas bylo ráno.“
„Chápu, rána nebývají lehký,“přisvědčil Matouš. „Ovšem u tebe to bude ještě horší. Máma vyváděla?“
„Jak pominutá,“řekla Zuzana. „Řvala, že nemám žádnej cit. Podle ní myslím jenom na sebe. Takový kecy!“
„Já věřím tobě, Zuzko, ať si tvá máma vykládá, co chce.“
„Já vím, Maty, a děkuju za to. Jseš lepší kámoš než holky. Vlastně kámošku nemám žádnou. Kluci jsou takoví čitelnější. Vy prostě neumíte bejt zákeřný svině.“

„Tak, družstvo, vstávat!“ zavelel trenér druhý den ráno. „Nástup na rozcvičku!“
Zuzana dokončila rozcvičku a zatočila se jí hlava. Byla by i omdlela, kdyby ji nezachytil trenér.
„Je ti dobře?“ optal se.
„Jo, jenom jsem se trochu zamotala,“ odpověděla Zuzana. „To bude tím horkem.“
Trenér se kupodivu dál nevyptával.
Zuzaně ale nebylo vůbec dobře. Naopak, nevzpomínala si, že by jí někdy bylo takhle špatně. Nedokázala v sobě udržet jídlo, všechno hned vyzvracela. Po větší fyzické zátěži omdlévala. Všechno tajila, tak byla odhodlaná bojovat až do vítězství či porážky.

Sotva se Zuzana trochu zotavila po náročném soustředění, byl tu první závod. Natrénováno měla bohatě a přes všechno, co musela absolvovat, se cítila dobře.
„Připravit! Pozor! Start!“ Povel rozhodčího doprovodil výstřel z pistole. Zuzana vyrazila. Zakrátko nechala všechny soupeřky za sebou. Trochu zpomalila, aby ušetřila síly na finiš. Ostatní běžkyně však byly v nedohlednu, takže se nemusela bát. Přesto zrychlila, ač se zdálo neuvěřitelné, že by ještě mohla…
„A vítězkou se stává Zuzana Blažková!“ křikl do všeobecné vřavy rozhodčí.
Zuzaně se zatmělo před očima. Všechen hluk okolo pro ni utichl…
„Proboha! Rychle, zvedněte jí nohy!“ zavelel trenér. „Čichací sůl! Studenou vodu!“
Zuzana se neprobírala, marně se ji trenér pokoušel vzkřísit. Přiběhl k ní zdravotník, ani ten nebyl úspěšný.
„Musíme ji odvézt do nemocnice,“ rozhodl. „To je poprvé, kdy si neporadím s mdlobou.“
Zuzana se probudila až druhý den odpoledne. Měla úplně vyschlá ústa a točila se jí hlava. Nedokázala si vybavit nic kromě závodu, nevěděla, kde je, dokud ji neudeřil specifický pach. Pohnula rukou, ucítila jehlu od infuze a pochopila, že se s ní něco stalo. Ale co?
Usilovně přemýšlela, když do pokoje vstoupila lékařka.
„Tak už ses probrala, Zuzko,“oslovila ji. „To ráda vidím, jak se cítíš?“
„Jsem unavená,“odpověděla Zuzana. „A co se mně vlastně stalo?“
„Nic si nevybavuješ?“ otázala se lékařka. „Povím ti to tedy. Tvůj trenér nám řekl, že jsi běžela závod a zvítězila. Pak jsi prý zkolabovala a ani zdravotník tě nebyl schopen vzkřísit. Tak tě sanitka dovezla sem. Ten kolaps by se dal přičíst jedině dlouhodobému vyčerpání. A zajímalo by i mě, jak k němu u tebe došlo.“
„Jste druhá, komu se s tím svěřím, protože mám strach o tom mluvit,“řekla Zuzana. V očích měla slzy. Vyprávěla lékařce o všem, co doma zažívá. Že její táta je mimo dům, její máma porodila dvojčata a nedokáže se o ně postarat. Když líčila, co musí všechno zvládnout, nevydržela a rozplakala se.
„To je opravdu příliš mnoho na jednu dívku,“ usoudila lékařka. „Ale neboj se, určitě společně najdeme nějaké rozumné řešení. Máš v rodině někoho, kdo by ti mohl pomoci?“
„Snad jedině tetu,“ odpověděla Zuzana. „Ale bojím se, jak bude reagovat máma.“
„Neměj strach, Zuzko, i v tomhle ti pomůžeme, uklidnila ji lékařka. „Jsi vzorná dcera a starší sestra. Chceš být mámě oporou v nelehkém životním období a sama tím trpíš. S tím něco uděláme ke spokojenosti všech. Teď klidně lež, odpočívej a vychutnávej si radost z vítězství.“

Zuzana si v nemocnici poležela celý týden. Musela si odpočinout po tom dlouhém stresu a vyčerpání. Teta ji denně navštěvovala a hovořila s neteřinými lékaři. Po dlouhých debatách konečně dospěli k rozhodnutí.
„Zuzanko, mám pro tebe dobrou zprávu,“ oznámila Zuzaně teta při návštěvě. „Budeš nějakou dobu u mě, než se vyřeší situace doma. Pak uvidíme, jak dál. U mě budeš mít klid. Dohodla jsem se tak s paní doktorkou. Tvrdí, že pokud se vrátíš do toho kolotoče, skončíš tady zase.“
„Zní to lákavě,“ řekla Zuzana. „Snad mě brzo pustí, už se za tebou těším!“
„Podle paní doktorky už bys mohla jít koncem týdne, ale o tom si promluvíte spolu. Já ti zatím vezmu od vás nějaké věci, abys měla u mě všechno připraveno.“
Téhož dne přišel Zuzanu navštívit ještě někdo.
„ Maty!“ málem vypískla Zuzana. „Už se mně stýskalo!“
„Mně taky, Zuzko,“ odpověděl jí věrný kamarád. „Hlavně jsem měl o tebe strach. To, jak trenér vykládal, že ses složila, znělo dost hrozivě. Už je ti doufám líp.“
„Je, o dost. Konečně jsem si odpočala. Nějakou dobu budu u tety, dokud se to u nás nevyřeší. Dohodly se s doktorkou, že když dělám náročnej sport, potřebuju taky relaxovat, což u nás doma jaksi nešlo.“
„Tak to se mně ulevilo, že se nevrátíš do té stresovky. Málem bych zapomněl, trenér tě pozdravuje a doufá, že se k nám co nejdřív vrátíš.“
„Jasný, už se těším! Bude to těžký, než doženu ztracenou fyzičku. Asi budu při tréninku umírat, ale to dohoním. Cítím, že jsem asi dost zeslábla, to bude zase mučení při běhu do kopců.“
„Ty to zvládneš, Zuzi, neboj. Budu ti pomáhat a povzbuzovat tě. Jseš dobrá, tak buď v klidu.“
„Maty, ty jseš normální poklad. Nevím, jak bych ty hrůzy bez tebe zvládla.“
„Kámošce pomůžu rád. Kdykoliv. Kdyby se cokoliv dělo, můžeš se svěřit. Pokud to bude jenom trochu možný…
„Já vím, Maty, a moc si toho vážím. Kdyby tak bylo víc lidí jako ty, hned by bylo na světě líp…“

Když se Zuzana vrátila z nemocnice, uvítal ji klid a ticho tetina bytu. Na něco takového nebyla zvyklá, ale líbilo se jí to. Posadila se ke stolu a začala se učit, aby dohonila, co zameškala ve škole.
Poté se převlékla do sportovního, že si protáhne tělo. Měla pocit, že ji neposlouchá. Hlavou se jí honily myšlenky, co až tohle uvidí trenér. Zároveň ale věděla, že nesmí nic uspěchat, jinak se přetrénuje, což by bylo ještě horší.
Každý den ráno věnovala pár minut cvičení a během dalšího týdne absolvovala plnou tréninkovou zátěž.
„Téměř jsi neztratila kondici,“ pochválil ji trenér. „Jen jsi trochu zeslábla, ale to dohoníš. Zase začneš vyhrávat.“
„Kdy je další závod?“ zajímala se Zuzana.
„Za dva týdny.“
Zuzana se tedy pustila s nasazením sobě vlastním do přípravy.
Teď, když měla čas na povinnosti i na odpočinek, těšilo ji běhání ještě víc než dříve. V jejím pohybu byla radost a lehkost. Domů se vracela příjemně unavená, nikoli úplně vyčerpaná.

Zuzanina matka se musela začít léčit s depresemi. Ukázalo se, že Zuzana její nemoc správně rozpoznala. S ohledem na situaci dostala paní Blažková vhodné léky. S jejich pomocí byla schopna se o svá dvojčata postarat, aniž by svou starší dceru zatěžovala dalšími povinnostmi. Zuzana samozřejmě chodila domů, aby si na ni sourozenci také zvykli, ale jen na takovou dobu, aby ji to nebralo energii potřebnou na zvládání školy a sportu.
Máma si připustila, že život, k jakému ji nutila, opravdu není pro sedmnáctiletou dívku.

Nadešel další závod sportovní sezóny. Tentokrát si Zuzana věřila, že má velkou šanci na vítězství.
Když stála na startu, podívala se do hlediště. Srdce jí poskočilo, uviděla matku a otce! Každý z nich držel v náručí jedno z dvojčat. Vedle mámy seděla ta, která jí tolik pomohla, když to nejvíce potřebovala, její teta.
Kvůli nim chci vyhrát – řekla si pro sebe. Přestože byla nervózní, usmívala se.
„Připravit! Pozor! Start!“ křikl rozhodčí a vystřelil ze startovní pistole.
Zuzana přestala vnímat okolí. Koncentrovala se jen na trať, kterou běžela. Jak jí to trenér vštěpoval? Získat náskok, pak trochu zpomalit a šetřit síly na doběh…
Soupeřky zůstaly daleko za ní. Nikdo nemohl ohrozit Zuzanino prvenství, dívka však stále zvětšovala svůj odstup od ostatních. Kochala se svou rychlostí. Letěla jako vítr, zastavila se až v cíli…
Hlasitý potlesk jí připomněl, kde vlastně je a co se děje. Vykřikla, aby dala průchod svým pocitům. Slzy radosti jí tekly z očí.

Po předání medailí a fotografování dívek přišel na řadu závod chlapců. Zuzana zůstala na stadionu, aby viděla, jak zaběhne Matouš. Samozřejmě mu z celého srdce přála vítězství. Jako věrný přítel stál neochvějně po jejím boku, když jí bylo nejhůř.
Teď se na něj dívala, jak si vytváří náskok a nechává všechny ostatní za sebou. Jak se blížil k cíli, Zuzaně se zdálo, že její kamarád běží nějak zvláštně, jako kdyby měl něco s levou nohou. Doběhl první a zhroutil se k zemi. Přitom se držel za lýtko.
Zuzana byla v okamžiku u něj.
„Maty! Co se ti stalo?“ optala se s potlačovaným strachem. „Bolí tě lýtko?“
„Jo, docela hnusně,“ zněla odpověď. „Není to křeč, spíš to pálí, ale dost hrozně. Do háje, je to čím dál horší. Zuzko, málem bych ti zapomněl pogratulovat, bylas fantastická.“
„Ty taky, Maty. Už jde zdravotnice, takže musím vyklidit prostor.“
Zdravotnice však Zuzaně naznačila, že může zůstat na místě. Potvrdila její domněnku. Její kamarád si natrhl sval. Byl tedy nutný odvoz do nemocnice.
„Přijdu tě navštívit, Maty, bude to dobrý!“ křikla na něj ještě Zuzana, než ho odvezli.

Rodina Blažkových se konečně sešla v plném počtu. Pan Blažek poprvé viděl svá dvojčata. Jeho radost byla veliká, jen ho mrzelo, že nemohl být při jejich příchodu na svět.
Stejně se radoval i z vítězství své starší dcery, která však byla duchem jinde…
„Je ti něco, Zuzi?“ optal se. „Vypadáš nějak nepřítomně.“
„Ne, nic,“ odpověděla mu Zuzana. „Já se odeberu, potřebuju být sama.“

Když se opět shledala s milovaným kamarádem, byla Zuzana zase šťastná jako dřív. Matouš však na tom byl podstatně hůř. Kvůli zranění svalu nesměl několik týdnů trénovat. Nejdřív měl nohu ve fixaci a nesměl ji zatěžovat, poté přišla ke slovu opatrná rehabilitace. Tak jako on pomohl jí, stála nyní Zuzana při něm, aby byl trpělivý a v klidu, že zase bude běhat a vyhrávat závody.

Přátelství Zuzany a Matouše bylo ryzí a nerozlučné. Ani jeden si neuvědomoval, že přerůstá v další stupeň. Pomalu ale jistě se z něj stávalo víc než přátelství. Drželi se za ruce a o něco později přišly i první polibky. Než sezóna skončila, už to bylo jasné i jejich okolí. Ti dva spolu začali chodit. Štěstí obou bylo konečně naplněno…









Kdo tu dívku znal, měl pocit, že ji vlastně vůbec nezná. Neprojevovala se. Tichá sedmnáctiletá studentka sportovního gymnázia, Zuzana Blažková, nežila ničím jiným než školou a atletickým tréninkem. Se spolužáky se nebavila, chodila všude sama, zahloubaná jen do knih školních nebo zájmových.
Kamarádky neměla, protože všechny dívky o ní mluvily jako o „tajuplné Zuzaně“ případně ještě „namyšlené šprtce Blažkové“. S chlapci to bylo jiné, v těch naopak Zuzanina tajemnost a nečitelnost vyvolávala zvědavost. Nejeden chtěl poznat, co se za tou nedobytnou hradbou ukrývá.
U Blažkových doma to vypadlo tak, že Zuzanin otec, řidič kamionu, byl věčně mimo dům. Její matka, překladatelka na volné noze, na ni měla také málo času, navíc čekala dvojčata. Protože v předpokládaný den porodu byl pan Blažek v zahraničí, požadovala paní Blažková po své dceři její přítomnost u porodu.
„Proboha mami!“ zhrozila se Zuzana. „Víš vůbec, co po mně chceš? Co když se složím? Já to prostě nezvládnu!“
„To víš, že to zvládneš, Zuzko,“ snažila se svou roztřesenou dceru uklidnit máma. „Víš, kdyby tady byl táta, nenutila bych tě, ale není tady. Nechci rodit sama. Nemusíš se dívat, když se na to nebudeš cítit, bude mi stačit vědomí, že na sále je někdo, koho mám ráda, ty.“
„No tak dobře,“ přislíbila Zuzana. „Ale jestli utrpím duševní újmu, máš mě na svědomí. A vůbec, můžeš si přece k porodu vzít kohokoliv, třeba kamarádku nebo tetu Jitku. Byl by to problém?“
„Byl,“ řekla paní Blažková.
„A proč jako?“ nechápala Zuzana.
„Já tam chci tebe, Zuzko,“ odpověděla paní Blažková krátce. „Teta může být s tebou, pokud se tak budeš cítit jistěji.“

Zuzana nedokázala mámě odmítnout. Ostatně jako nikomu. Nečinilo jí potíže pomoci komukoliv, kdo to potřeboval, kdyby to mělo stát cokoliv. Málo dbala na sebe, hlavně když byli šťastní všichni okolo ní.

Jakmile její matce odtekla plodová voda, celá se roztřásla. Nic nepomohlo, že si slibovala, jak bude statečná a klidná. Zděšeně volala sanitku.
„Moje matka začíná rodit!“ vychrlila na dispečerku.
„Uklidni se, všechno bude v pořádku,“ ujistila ji dispečerka. „ Řekni mi své jméno a adresu.“
„Zuzana Blažková, Škrétova osm, Brno – Řečkovice,“ odpověděla Zuzana. „Máma čeká dvojčata. Její jméno je Jiřina Blažková. Jsem s ní doma sama!“
„V pořádku, Zuzanko,“ zareagovala dispečerka. „Zůstaň na telefonu. Hned k vám pošleme sanitku. Nenechávej maminku samotnou. A buď klidná, všechno dopadne dobře.“
Zuzana mobilním telefonem zavolala tetě. Potom se soustředila na sledování časového intervalu mezi matčinými stahy. Přicházely pravidelně po pěti minutách…
Sanitka dorazila současně s tetou Jitkou. Zuzana byla v takovém psychickém stresu, že už nebyla schopna vnímat. Nechala se tetou odvést do auta a vyrazily za sanitkou do porodnice.
První z dvojčat se narodilo až ve čtyři hodiny ráno, po deseti hodinách od začátku porodu.
„Je to syn,“ oznámila porodní asistentka.
Deset minut po něm přišlo na svět druhé děťáko, dceruška. Miminka dostala jména Hynek a Gabriela Blažkovi.
„Máš sourozence, Zuzanko!“ zahlaholila radostně teta Jitka. „Není ti špatně? Jsi úplně bledá! Pojď se trochu projít ven!“
„Byla jsem k ničemu,“ špitla Zuzana. „Málem jsem tam omdlela, ještě teď je mi špatně.“
„Chápu,“ odvětila teta. „Na takový zážitek jsi nebyla připravená. Mamka to po tobě neměla chtít. Pokoušela ses jí to vysvětlit?“
„Samozřejmě,“ přikývla Zuzana. „ Jasně jsem dala najevo, že se mně do toho nechce, protože jsem cítila, že to nemůžu zvládnout. Ale nakonec jsem mamce nedokázala odmítnout. Říkala jsem si, že v sedmnácti by snad neměl bejt žádnej problém.“
„Mělas na svoje pocity dát,“ řekla jí teta. „ Jsi hodná holka a já před tebou smekám. Nesmíš ale zapomínat sama na sebe. Rozumím tvojí mamce, že nechtěla rodit sama, toto však měla pochopit a neriskovat možnou duševní újmu u tebe.“

Tehdy ovšem Zuzana ještě netušila, co bude následovat, až se máma vrátí z porodnice domů. Věděla, že jí bude muset co nejvíc pomáhat, protože s dvojčaty to nebude žádná procházka růžovým sadem. A taky že nebyla…

„Tak začínáme!“ zavelel trenér atletického oddílu, kam Zuzana chodila. „ Nejdřív se zahřejeme. Následujících deset minut budeme skákat snožmo!“
Zuzana se věnovala běhu na čtyři sta metrů. Vyhrávala s přehledem všechny závody. I trenér věděl, že je dobrá, proto ji svou náročností hnal k dalším úspěchům. Byl na ni přísný, zároveň však uznával, že je v tréninku poctivá. Na sportu jí velice záleželo, proto na sobě tvrdě pracovala.
Totéž pro Zuzanu znamenala i škola. Vyučování brala jako trénink, jen něčeho úplně jiného než běhu.

S příchodem sourozenců se Zuzanin život změnil v jeden nepřetržitý kolotoč povinností. Každý den škola, pětkrát týdně trénink, k tomu všemu ještě pomoc mámě s domácností a dětmi. Nemluvě o tom, že se musela doma také učit.
„Nechtěla by sis promluvit, Zuzko?“ optal se jí opatrně její kamarád Matouš.
„Ale jo, klidně,“ odpověděla Zuzana. „Nemám moc času, takže jenom krátce.“
„No právě, nemáš moc času,“ zopakoval Matouš. „Zvládáš taky někdy odpočívat?“
„Jak kdy,“ řekla Zuzana. „Někdy svádím boj sama se sebou, abych se dokázala soustředit na učení a na pomoc mámě.“
„A nezdá se ti, že je toho nějak moc? Tolik práce na jednu holku? Buď opatrná, ať se neuštveš.“
„Díky, Maty, že máš starost. Nějak se zatím držím. Až se máma dá trochu dohromady a naučí se ty dva trochu sladit, bude zase pohoda. Malý mimča jsou velká starost, ale mám je ráda.“

Zuzanina maminka byla pořád velice unavená. Zuzana to přičítala náročnosti péče o děti, protože máma už po těch sedmnácti letech vyšla ze cviku.
Pomáhala proto, kde jen mohla. Vaření a žehlení bylo naprostou samozřejmostí, stejně jako úklid. Naučila se i koupat a přebalovat miminka, vozila je i na procházky v kočárku, aby si máma mohla oddechnout.
„Já tě nemít, tak nevím, Zuzi,“ vzdychala máma každý den. „Táta věčně pryč, aspoň že nás živí.“

Zuzana čekala na autobus. Cítila se slabá po všech stránkách, fyzicky i psychicky. Sedla si na lavičku a dlaněmi si podepřela hlavu. Ani nevěděla, jak jí zbloudilá slza vyklouzla z oka. Rozplakala se, nevěděla proč. Byla na dně. Trenér ji okřikl, že je moc pomalá a pokud se nezlepší, nemá šanci vyhrát první závod sezony. Vyčetl jí, že je moc hubená a ztrácí sílu. Nakázal jí víc jíst a běhat do kopce.
Kromě toho dělala Zuzaně starosti máma. Nebyla schopna jít s dětmi na vycházku, chodila jen po domě jako tělo bez duše. Děti často plakaly a kdo jiný k nim vždy přispěchal než jejich starší sestra. Fakticky se o ně starala víc než máma, aniž si to uvědomovala.

„Co je s tebou, Zuzano?“ otázal se své svěřenkyně trenér. „Máš zdravotní potíže? Nepoznávám tě! Běhala jsi s větrem o závod a teď jako bys bojovala sama se sebou. Kromě toho jsi viditelně zhubla.“
„To nic není,“ odpověděla Zuzana. „Jsem teď trochu vytížená, ale to se srovná. Zdravotně jsem zcela v pořádku.“
„Tak jak mi potom vysvětlíš ten pokles výkonnosti?“ nenechal se odbýt trenér. „Koukej si zorganizovat čas tak, ať zvládáš odpočívat, jinak to můžeš rovnou zabalit.“
Zuzana sklopila hlavu. Zesmutněla.
„Snažím se ti jen pomoct,“ řekl jí už mírněji trenér. „Jsi dobrá a můžeš být ještě lepší, což chceš, jak vidím. Pracuješ na sobě tvrdě, jenom nevím, jestli se nepřetěžuješ. Přemýšlej o tom.“
Dívka přikývla a pousmála se.

„Tak co škola a trénink?“ uvítala Zuzanu máma.
„Musíme si promluvit, mami,“ začala Zuzana. „Začínám se z toho hroutit.“
„Z čeho? Myslela jsem si, že ti nevadí mně pomáhat s miminama.“
„Je toho na mě až příliš,“ řekla Zuzana. „Do školy chodím unavená a na tréninky úplně vyšťavená. Jsem ráda, když stihnu něco málo sníst, o relaxaci nemůže být řeč. Spát chodím pozdě a ještě běhám kolem děcek. Přestávám to zvládat. Trenér mně dneska vynadal, že můj běh je jako souboj Blažková proti Blažkové.“
„Já vím, že je teď fofr,“ vzdychla paní Blažková. „Ono se to srovná.“
„To už říkáš víc než měsíc,“ oponovala Zuzana. „A přitom je to s tebou čím dál horší. V noci svítíš snad do pěti do rána, občas vstáváš k děckám. Přes den jseš jak mátoha, neschopná čehokoliv. Měla bys navštívit doktora a říct mu to, nejlépe rovnou psychiatrovi. Můžeš mít poporodní depresi nebo taky laktační psychózu a s tím bys měla něco dělat.“
„Jak to se mnou mluvíš?!“ Rozkřikla se paní Blažková a dala dceři facku. „Jestli si myslíš, že se tady jenom flákám, tak se pleteš, děvenko! Mám nárok být unavená stejně jako ty, ale to ještě neznamená, že mám nějakou psychózu!“
„Když nezvládáš nic dělat, tak je to minimálně horší než jenom únava,“ nedala se Zuzana. „Únava se překonat dá, podívej se na mě, ale já se odmítám sesypat. Chápu, že děti jsou náročná záležitost, jenomže já jsem taky jenom člověk.“

Zuzana padla do postele už v osm hodin večer. Byla tak vyčerpaná, že jí bylo úplně jedno, co její sourozenci a máma. Usnula a spala až do zazvonění budíku.
Zdály se jí zlé sny, že dvojčata pláčou a nikdo k nim nejde. Nikdo se nestará, co jim je, zda mají hlad, potřebují přebalit nebo zda je něco bolí. Opakovaly se několikrát až do rána.
Vzbudila se a bylo jí špatně. Každý den vstávala s pláčem. Trpěla, ale byla rozhodnuta nevzdat se.

„Zuzko?“ ozval se jí u ucha známý hlas. „Je ti dobře?“
„Čau Maty, zkus hádat,“ odpověděla kamarádovi Zuzana.
„Asi moc ne. Nechceš si pokecat? Třeba ti to pomůže.“
„Hádám se s mámou kvůli mimčům. Je to čím dál horší. Myslím si, že má deprese, ale ona si to nechce připustit. Radši zničí mě i sebe, než aby se začala léčit. Promiň, nemůžu o tom mluvit, aniž bych brečela.“
„Klidně se vybreč, Zuzko. Není v tvých možnostech toho tolik zvládnout bez újmy na zdraví. Jseš super holka, nenamyšlená, inteligentní a se smyslem pro povinnost. Možná až příliš silným. Tak pojď, jdeme běhat do svahu.“

Tím, že se Zuzana alespoň částečně odpoutala od povinností doma a vybojovala si trochu času na odpočinek, začaly se zlepšovat i její výkony.
„O hodně lepší,“ pochválil ji trenér. „ Takhle bys měla vydržet a máš šanci vyhrát všechny závody.“
„Hm, snad,“ odvětila Zuzana neurčitě.
„Takovou odpověď jsem nechtěl slyšet,“ pokáral ji trenér. „Opravdu je všechno, jak má být? Mám pocit, že ztrácíš sebedůvěru. S tvými výkony opět začínám být spokojen, ale působíš unaveně a příliš pokorně. Zapracuj na tom.“
„Dobře, tak na shledanou zítra,“ rozloučila se Zuzana.
Vlekla se z hřiště domů, co noha nohu mine. Záda měla nahrbená, hlavu svěšenou. Budila dojem nešťastné a nemocné dívky, která se brzy skácí k zemi.
„Je ti něco?“ optala se jí doma matka. „Vypadáš hrozně.“
„Divíš se?“ utrousila Zuzana na půl úst a zmizela v pokoji.
Opět se ozval dětský pláč, ale ona už neměla sílu se zvednout a utíkat k dvojčatům. Sama se rozplakala. Tatam byla dobrá nálada, když ji trenér pochválil. Chvíli se topila v slzách a pak přišla tma…

Zuzana se probrala až pozdě v noci. Zjistila, že leží na podlaze. Hlava ji bolela. Měla závrať. Ucítila sevření žaludku, musela se vyzvracet. Až poté se dostavila úleva.
Je tohle život? – ptala se sama sebe. Nebo se ten svět už dočista postavil na hlavu? Musí každá dívka podstoupit takové útrapy, než se stane dospělou ženou? Jak dlouho ještě může vydržet, než se složí?
Já se nikdy nevzdám – rozhodla se. Budu bojovat do posledního dechu za všechno, co mám ráda. Nenechám si nic z toho vzít….
Ještě chvíli plakala, až nakonec usnula.

Mělo však být ještě hůř. A taky bylo. Zuzana po každém větší jídle zvracela. Udržela v sobě jen malé dávky a přitom jíst potřebovala. Obcházela tento problém energetickými přípravky pro sportovce a výživnými nápoji. Její tělo tak dostávalo téměř všechno, co potřebovala a netrpěla častými nevolnostmi. Když se cítila ospalá, povzbudila se kávou nebo zeleným čajem. Díky kombinaci toho všeho se cítila stále plná energie a její výkonnost letěla raketově vzhůru. Právě tak získala Zuzana zpět svou sebedůvěru a samozřejmě i lépe vypadala.

Zuzana si připadala velice osamělá. Když nevěděla, komu se se svými starostmi svěřit, začala si psát deník.

20. března 2008
Tak už nevím, co mám dělat. Máma mi neustále vyčítá, že jsem sobecká a vůbec jí nepomáhám s miminama. Prý myslím jenom na svoje přiblblý běhání po hřišti a kdesi cosi. Jsem z toho docela zhnusená. Takový kecy! Jako bych s děckama nejezdila denně na procházky s kočárkem! Přitom ve škole píšeme pořád nějaký testy a musím se taky učit. Je skoro zázrak, že si držím svoje dobrý známky. Kolikrát usínám nad knížkama a sešitama. Nebýt kafe, asi bych už byla tuhá.
K tomu všemu mám před sezonou, za chvilku začínají závody a já mám tak tak dost síly, abych zvládala tréninky.

21. března 2008
Dneska v noci jsem jenom z pudu sebezáchovy vstávala k dvojčatům. Mamka měla zavřeno, ale stejně nespala, viděla jsem, že svítí. Hynek měl nejspíš větříky a musela jsem ho asi hodinu chovat, než usnul. Gábinka se pokakala, tak potřebovala přebalit. Nevím, fakticky si připadám spíš já jako jejich máma. Jediný, co nedělám, tak je kojení. Jinak odskáču skoro všechno. Podle mě má máti jasný příznaky deprese, jenom si to nechce přiznat. To prý mají slabošky. Možná se něco změní, až skončím na práškách já.

22. března 2008
Maty a teta mě nezávisle na sobě varují, ať se tak moc neobětuju. Mají sice pravdu, ale mám ty děcka nechat řvát? Nemám to srdce. Teta Jitka navíc s mámou mluvila. Naznačila jí, že je toho na mě moc, že na mě nemůže hodit tolik zodpovědnosti zaráz. Výsledek? Mám zákaz s tetou mluvit! Máti mně začala kontrolovat mobil, jestli tetě tajně nevolám nebo nepíšu. I svou internetovou schránku si musím hlídat, aby se tam nedostala. Na to naštěstí potřebuje heslo, který jí prostě nedám, i kdyby ho ze mě chtěla vytřískat násilím.
S Matym aspoň můžu pokecat chvilku po tréninku a ve škole. Je super, že chodíme do stejné třídy. Jak mu přeju jeho pohodový rodinný zázemí! Je to můj jedinej opravdovej kámoš, kterýmu se nestydím cokoliv říct. Nevím, jak to nazvat, ale něco k němu cítím. Asi ho miluju nebo co. Ach jo…

23. března 2008
Dneska jsem měla opravdu jedinečnej zážitek ve škole. Viděla jsem Matyho v plavkách! Měli jsme totiž plavání spojený s rukama, protože naše učitelka chyběla. No, co dodat, můj milovanej kámoš má fakt krásnou sportovní postavu! Jak jsem to mohla tak dlouho přehlížet? To fakt nepochopím. Já jsem se evidentně zbláznila. Nebo se všechno okolo obrátilo vzhůru nohama. Doufám, že moje poznání nepoznamená naše kamarádství a já nezačnu koktat, až zas dojde na pokec… Ruka se mně klepe i teď, když to všechno píšu do tohoto deníčku.
Když nic jinýho, aspoň jsem se nabila krásnou pozitivní energií na další náročný dny.
Jenom nevím, zda budu mít u Matyho šanci být víc než dobrá kámoška. Zvlášť když mám pořád kruhy pod očima. Muselo fakt vypadat děsně, jak jsem se šinula z trenálu.
Uvidíme, nějak to dopadne. Kámoši můžeme být přece vždycky.

24. března 2008
Láska asi dělá zázraky, pokud je to teda láska. Tak skvěle mně dlouho nebylo. Dokonce mám zase dost energie i na opečovávání mimin. Na máminy řeči kašlu, ať si je má. Jenom ať se už něco děje s tou její depresí. Zatím využívá jenom mojí dobroty a nic ji nenutí k tomu, aby se sebou něco dělala. S tetou mluvíme tak, aby máma nic nepoznala. Teta mi volá na mobil ze skrytého čísla, tak jsme obě kryté. Ona by mámě i pomohla, ale máma jí zakázala k nám jezdit. Nemá to logiku, nerozumím tomu. Proč odmítá pomoc, když ji obě potřebujeme? Kdyby se s ní něco stalo, co by bylo s malýma? Nedokázala bych se o ně postarat. Nejsem mateřsky založená. To, co pro ně dělám, dělám jen pro svou ochranu. Přiznávám, že přes všechnu péči, kterou jim poskytuju, k nim necítím žádný pouto. Mám je ráda jen kvůli tomu, že jsou to moji sourozenci. Skoro se stydím to napsat takhle, ale nemůžu to v sobě držet věčně.

25. března 2008
Dneska jsem se ráno vzbudila s teplotou. Do školy ani na trénink jsem nešla. Vzala jsem si paralen s tím, že to přece není nic vážnýho. Mámu jako by to ani nezajímalo. Nejí, nespí, jenom sedí na posteli nebo chodí jako duch po bytě. Děti jsou naštěstí v klidu, ale jenom díky mně. Vzdor teplotě okolo nich běhám a do toho se učím. Je to boj.
Odpoledne volal trenér, co se mnou je. Popřál mi brzký uzdravení a uklidnil mě, že když nebudu nemocná dlouho, nemusím se bát, že ztratím fyzičku. Je přísnej, ale mám ho ráda.

26. března 2008
Ještě jsem dnes zůstala doma. Stavil se za mnou Maty. Máma měla málem hysterickej záchvat. Nikdo k nám nesmí, co kdyby nakazil dvojčata. Na jednu stranu se o ně skoro nestará, na druhou stranu o ně má přehnanej strach. Nic mezi tím.
Maty se docela vyděsil, když viděl, jakej mám záhul. Chce, abych to někomu řekla, ale bojím se. Co kdyby přišla sociálka a mámu zavřeli do ústavu a děcka sebrali? Měla by se léčit, ale sebrat jí prcky? Vkrádá se mně do hlavy i pocit úlevy, ale představa, že by skončili bráška a sestřička v děcáku, je mně dost proti srsti.

27. března 2008
Ještě měsíc a něco příprav a začne závodní sezona. Těším se, ale zároveň z toho mám docela hrůzu. Při životosprávě, jako je ta moje, se obávám, abych se nezhroutila a nemusela s běháním přestat. Je to můj život.
Maty mě drží, jak se dá. Snaží se mě podpořit a povzbudit, i s malýma by pomohl, kdyby ho máma k nim pustila. Je to ten nejlepší kámoš a nejhodnější kluk, kterýho znám. Jak odmítám s kýmkoliv chodit, jemu bych se nebránila. Jenom jeho totiž dokážu skutečně milovat. Jsem na to asi ještě mladá, není mi ani osmnáct, ale myslím, že zkusit s někým chodit určitě můžu.
Minimálně si odzkouším, jaký to je a jestli je o co usilovat. Ani taková zkušenost není k zahození.
To je hrůza. Jsem matka na plnej úvazek, i když jsem vlastně starší sestra, ale zároveň jsem taky teenager se svýma starostma. Normální holku by přitom ve mně hledal málokdo. Tak kdo teda vůbec jsem?
Proč to všechno, ptám se každou noc před spaním. Jestli má takhle vypadat mateřství, tak už přesně vím, co rozhodně nechci.

Jak jaro přecházelo v léto, měla Zuzana pořád co dělat. Blížil se první závod, který chtěla vyhrát a dokázat tak všem, že si zaslouží uznání a úctu.
Trenér na ni byl ještě přísnější než obvykle, v touze vytáhnout ze své svěřenkyně to nejlepší, co v ní je.
„Zuzano, pojď se mnou,“ vzal si ji stranou od ostatních. „Musíme si trochu popovídat.“
„Zas dělám něco špatně?“ otázala se Zuzana.
„To ne, jsi opravdu dobrá,“ řekl jí trenér. „Ještě jsi ale nepředvedla, co od tebe očekávám. Vlastně ano, děláš chyby v rozložení rychlosti na trati. Nechybí ti síla ani mrštnost, vydržíš taky hodně, ale tohle bych ti rád poopravil. Při startu vyraz rychle, to děláš správně. Pak si dej trochu náskok a malinko zpomal, čímž ušetříš síly na doběh. A v závěru pak zase zrychli na maximum a vydrž tak až do cíle. Rozumělas?“
„jistě,“ odvětila Zuzana. „Mám to teď předvést v praxi?“
„Rozhodně ano.“
Zjistila, že trenér ví, co říká. Byla překvapená, že se necítí tak vyčerpaná jako dříve a k regeneraci jí stačí kratší doba oproti ostatním dívkám. S potěšením si vyslechla, že takhle určitě nebude mít konkurenci.

„V pátek odjíždím na soustředění,“ oznámila Zuzana matce.
„Co? A to tady budu s malýma sama?“ zhrozila se její máma.
„Tak zavolej tetě Jitce,“ navrhla Zuzana. „Ta ti určitě ráda pomůže. Nemůžu jenom lítat okolo dvojčat. Mám taky svůj vlastní život, na to bys neměla zapomínat.“
„Jako bys nežila jenom ten tvůj život!“vybuchla paní Blažková. „Tady skoro nepomáháš, jenom občas uklidíš, navaříš a vyžehlíš, jinak nic! Jenom ta tvoje pitomá atletika a o svoje sourozence se vůbec nezajímáš!“
„Hm, a kdo kolem nich pořád lítá?!“ rozčilila se i Zuzana. „Ty to nejsi! Kdybych k nim v noci nevstala, tak řvou až do rána!“
Celá hádka vyvrcholila fackami ze strany paní Blažkové. Zuzana na sobě nedala znát vztek. V tichosti odešla do svého pokoje, odhodlaná bojovat, dokud to půjde. Na soustředění se těšila a byla pevně rozhodnuta se ho zúčastnit, ať se doma děje cokoliv. Nemohla však potlačit svoje obavy. Co když máma nepožádá tetu o pomoc a bude s dětmi sama? V jakém stavu je všechny najde, až se vrátí?

„Nech všechno kromě sebe plavat,“ poradil Zuzaně Matouš. „Mamka by měla bejt šťastná, že má hodnou holku. Naši by byli blahem bez sebe, kdybys byla jejich dcera.“
„A oni nejsou?“ podivila se Zuzana. „Mají přece skvělýho syna!“
„Nestěžujou si, snad jenom na můj smysl pro pořádek. Máma nadává, že mám všude brajgl.“
„V tomto směru nejsem lepší, vzdor svýmu pohlaví. V něčem jsou kluci i holky prostě stejný. Takže rodiče můžou bejt v klidu, nejseš horší než ostatní.“
„Co soustředění, doufám, že tě máma nebude držet doma,“ chtěl vědět Matouš. „Chyběla bys mně tam.“
Zuzana se začervenala a pousmála se. Pak její výraz poněkud ztvrdl.
„Pojedu, Maty, neboj se,“ řekla. „Je mně ukradený, co máti chce. Zúčastním se třeba bez jejího souhlasu. Nevzdám se toho, co mám ráda.“
„Správný rozhodnutí, Zuzko. Těšíš se?“
„Jasně, že těším. Celej týden tě uvidím každej den, to bych si nikdy nenechala ujít. Jsem s tebou totiž ráda.“
„Já s tebou taky. Jseš správná holka, ne jak ty namyšlený gymnastky, co si nařezávají boty. Na jedný straně velký kámošky a pak si dělají naschvály.“
„Taky jsem o tom slyšela,“ vzpomněla si Zuzana. „Simona Andrei podle všeho způsobila takový zranění kotníku, že bude muset ukončit studium. Podle mých informací si už nikdy nezasportuje.“

Jak si Zuzana umínila, skutečně na soustředění odjela. Její matka se pokoušela o protesty citovým vydíráním, ale neuspěla. Tvrdohlavost její dcery zvítězila na celé čáře.
„Nemáš špetku citu!“plakala paní Blažková.
„Víš, mami, ale já chci taky žít,“ odvětila Zuzana. „A taky budu. Tak se tady měj, ahoj!“

„Čauky Maty,“ pozdravila svého kamaráda, vedle kterého seděla v autobuse. „To zas bylo ráno.“
„Chápu, rána nebývají lehký,“přisvědčil Matouš. „Ovšem u tebe to bude ještě horší. Máma vyváděla?“
„Jak pominutá,“řekla Zuzana. „Řvala, že nemám žádnej cit. Podle ní myslím jenom na sebe. Takový kecy!“
„Já věřím tobě, Zuzko, ať si tvá máma vykládá, co chce.“
„Já vím, Maty, a děkuju za to. Jseš lepší kámoš než holky. Vlastně kámošku nemám žádnou. Kluci jsou takoví čitelnější. Vy prostě neumíte bejt zákeřný svině.“

„Tak, družstvo, vstávat!“ zavelel trenér druhý den ráno. „Nástup na rozcvičku!“
Zuzana dokončila rozcvičku a zatočila se jí hlava. Byla by i omdlela, kdyby ji nezachytil trenér.
„Je ti dobře?“ optal se.
„Jo, jenom jsem se trochu zamotala,“ odpověděla Zuzana. „To bude tím horkem.“
Trenér se kupodivu dál nevyptával.
Zuzaně ale nebylo vůbec dobře. Naopak, nevzpomínala si, že by jí někdy bylo takhle špatně. Nedokázala v sobě udržet jídlo, všechno hned vyzvracela. Po větší fyzické zátěži omdlévala. Všechno tajila, tak byla odhodlaná bojovat až do vítězství či porážky.

Sotva se Zuzana trochu zotavila po náročném soustředění, byl tu první závod. Natrénováno měla bohatě a přes všechno, co musela absolvovat, se cítila dobře.
„Připravit! Pozor! Start!“ Povel rozhodčího doprovodil výstřel z pistole. Zuzana vyrazila. Zakrátko nechala všechny soupeřky za sebou. Trochu zpomalila, aby ušetřila síly na finiš. Ostatní běžkyně však byly v nedohlednu, takže se nemusela bát. Přesto zrychlila, ač se zdálo neuvěřitelné, že by ještě mohla…
„A vítězkou se stává Zuzana Blažková!“ křikl do všeobecné vřavy rozhodčí.
Zuzaně se zatmělo před očima. Všechen hluk okolo pro ni utichl…
„Proboha! Rychle, zvedněte jí nohy!“ zavelel trenér. „Čichací sůl! Studenou vodu!“
Zuzana se neprobírala, marně se ji trenér pokoušel vzkřísit. Přiběhl k ní zdravotník, ani ten nebyl úspěšný.
„Musíme ji odvézt do nemocnice,“ rozhodl. „To je poprvé, kdy si neporadím s mdlobou.“
Zuzana se probudila až druhý den odpoledne. Měla úplně vyschlá ústa a točila se jí hlava. Nedokázala si vybavit nic kromě závodu, nevěděla, kde je, dokud ji neudeřil specifický pach. Pohnula rukou, ucítila jehlu od infuze a pochopila, že se s ní něco stalo. Ale co?
Usilovně přemýšlela, když do pokoje vstoupila lékařka.
„Tak už ses probrala, Zuzko,“oslovila ji. „To ráda vidím, jak se cítíš?“
„Jsem unavená,“odpověděla Zuzana. „A co se mně vlastně stalo?“
„Nic si nevybavuješ?“ otázala se lékařka. „Povím ti to tedy. Tvůj trenér nám řekl, že jsi běžela závod a zvítězila. Pak jsi prý zkolabovala a ani zdravotník tě nebyl schopen vzkřísit. Tak tě sanitka dovezla sem. Ten kolaps by se dal přičíst jedině dlouhodobému vyčerpání. A zajímalo by i mě, jak k němu u tebe došlo.“
„Jste druhá, komu se s tím svěřím, protože mám strach o tom mluvit,“řekla Zuzana. V očích měla slzy. Vyprávěla lékařce o všem, co doma zažívá. Že její táta je mimo dům, její máma porodila dvojčata a nedokáže se o ně postarat. Když líčila, co musí všechno zvládnout, nevydržela a rozplakala se.
„To je opravdu příliš mnoho na jednu dívku,“ usoudila lékařka. „Ale neboj se, určitě společně najdeme nějaké rozumné řešení. Máš v rodině někoho, kdo by ti mohl pomoci?“
„Snad jedině tetu,“ odpověděla Zuzana. „Ale bojím se, jak bude reagovat máma.“
„Neměj strach, Zuzko, i v tomhle ti pomůžeme, uklidnila ji lékařka. „Jsi vzorná dcera a starší sestra. Chceš být mámě oporou v nelehkém životním období a sama tím trpíš. S tím něco uděláme ke spokojenosti všech. Teď klidně lež, odpočívej a vychutnávej si radost z vítězství.“

Zuzana si v nemocnici poležela celý týden. Musela si odpočinout po tom dlouhém stresu a vyčerpání. Teta ji denně navštěvovala a hovořila s neteřinými lékaři. Po dlouhých debatách konečně dospěli k rozhodnutí.
„Zuzanko, mám pro tebe dobrou zprávu,“ oznámila Zuzaně teta při návštěvě. „Budeš nějakou dobu u mě, než se vyřeší situace doma. Pak uvidíme, jak dál. U mě budeš mít klid. Dohodla jsem se tak s paní doktorkou. Tvrdí, že pokud se vrátíš do toho kolotoče, skončíš tady zase.“
„Zní to lákavě,“ řekla Zuzana. „Snad mě brzo pustí, už se za tebou těším!“
„Podle paní doktorky už bys mohla jít koncem týdne, ale o tom si promluvíte spolu. Já ti zatím vezmu od vás nějaké věci, abys měla u mě všechno připraveno.“
Téhož dne přišel Zuzanu navštívit ještě někdo.
„ Maty!“ málem vypískla Zuzana. „Už se mně stýskalo!“
„Mně taky, Zuzko,“ odpověděl jí věrný kamarád. „Hlavně jsem měl o tebe strach. To, jak trenér vykládal, že ses složila, znělo dost hrozivě. Už je ti doufám líp.“
„Je, o dost. Konečně jsem si odpočala. Nějakou dobu budu u tety, dokud se to u nás nevyřeší. Dohodly se s doktorkou, že když dělám náročnej sport, potřebuju taky relaxovat, což u nás doma jaksi nešlo.“
„Tak to se mně ulevilo, že se nevrátíš do té stresovky. Málem bych zapomněl, trenér tě pozdravuje a doufá, že se k nám co nejdřív vrátíš.“
„Jasný, už se těším! Bude to těžký, než doženu ztracenou fyzičku. Asi budu při tréninku umírat, ale to dohoním. Cítím, že jsem asi dost zeslábla, to bude zase mučení při běhu do kopců.“
„Ty to zvládneš, Zuzi, neboj. Budu ti pomáhat a povzbuzovat tě. Jseš dobrá, tak buď v klidu.“
„Maty, ty jseš normální poklad. Nevím, jak bych ty hrůzy bez tebe zvládla.“
„Kámošce pomůžu rád. Kdykoliv. Kdyby se cokoliv dělo, můžeš se svěřit. Pokud to bude jenom trochu možný…
„Já vím, Maty, a moc si toho vážím. Kdyby tak bylo víc lidí jako ty, hned by bylo na světě líp…“

Když se Zuzana vrátila z nemocnice, uvítal ji klid a ticho tetina bytu. Na něco takového nebyla zvyklá, ale líbilo se jí to. Posadila se ke stolu a začala se učit, aby dohonila, co zameškala ve škole.
Poté se převlékla do sportovního, že si protáhne tělo. Měla pocit, že ji neposlouchá. Hlavou se jí honily myšlenky, co až tohle uvidí trenér. Zároveň ale věděla, že nesmí nic uspěchat, jinak se přetrénuje, což by bylo ještě horší.
Každý den ráno věnovala pár minut cvičení a během dalšího týdne absolvovala plnou tréninkovou zátěž.
„Téměř jsi neztratila kondici,“ pochválil ji trenér. „Jen jsi trochu zeslábla, ale to dohoníš. Zase začneš vyhrávat.“
„Kdy je další závod?“ zajímala se Zuzana.
„Za dva týdny.“
Zuzana se tedy pustila s nasazením sobě vlastním do přípravy.
Teď, když měla čas na povinnosti i na odpočinek, těšilo ji běhání ještě víc než dříve. V jejím pohybu byla radost a lehkost. Domů se vracela příjemně unavená, nikoli úplně vyčerpaná.

Zuzanina matka se musela začít léčit s depresemi. Ukázalo se, že Zuzana její nemoc správně rozpoznala. S ohledem na situaci dostala paní Blažková vhodné léky. S jejich pomocí byla schopna se o svá dvojčata postarat, aniž by svou starší dceru zatěžovala dalšími povinnostmi. Zuzana samozřejmě chodila domů, aby si na ni sourozenci také zvykli, ale jen na takovou dobu, aby ji to nebralo energii potřebnou na zvládání školy a sportu.
Máma si připustila, že život, k jakému ji nutila, opravdu není pro sedmnáctiletou dívku.

Nadešel další závod sportovní sezóny. Tentokrát si Zuzana věřila, že má velkou šanci na vítězství.
Když stála na startu, podívala se do hlediště. Srdce jí poskočilo, uviděla matku a otce! Každý z nich držel v náručí jedno z dvojčat. Vedle mámy seděla ta, která jí tolik pomohla, když to nejvíce potřebovala, její teta.
Kvůli nim chci vyhrát – řekla si pro sebe. Přestože byla nervózní, usmívala se.
„Připravit! Pozor! Start!“ křikl rozhodčí a vystřelil ze startovní pistole.
Zuzana přestala vnímat okolí. Koncentrovala se jen na trať, kterou běžela. Jak jí to trenér vštěpoval? Získat náskok, pak trochu zpomalit a šetřit síly na doběh…
Soupeřky zůstaly daleko za ní. Nikdo nemohl ohrozit Zuzanino prvenství, dívka však stále zvětšovala svůj odstup od ostatních. Kochala se svou rychlostí. Letěla jako vítr, zastavila se až v cíli…
Hlasitý potlesk jí připomněl, kde vlastně je a co se děje. Vykřikla, aby dala průchod svým pocitům. Slzy radosti jí tekly z očí.

Po předání medailí a fotografování dívek přišel na řadu závod chlapců. Zuzana zůstala na stadionu, aby viděla, jak zaběhne Matouš. Samozřejmě mu z celého srdce přála vítězství. Jako věrný přítel stál neochvějně po jejím boku, když jí bylo nejhůř.
Teď se na něj dívala, jak si vytváří náskok a nechává všechny ostatní za sebou. Jak se blížil k cíli, Zuzaně se zdálo, že její kamarád běží nějak zvláštně, jako kdyby měl něco s levou nohou. Doběhl první a zhroutil se k zemi. Přitom se držel za lýtko.
Zuzana byla v okamžiku u něj.
„Maty! Co se ti stalo?“ optala se s potlačovaným strachem. „Bolí tě lýtko?“
„Jo, docela hnusně,“ zněla odpověď. „Není to křeč, spíš to pálí, ale dost hrozně. Do háje, je to čím dál horší. Zuzko, málem bych ti zapomněl pogratulovat, bylas fantastická.“
„Ty taky, Maty. Už jde zdravotnice, takže musím vyklidit prostor.“
Zdravotnice však Zuzaně naznačila, že může zůstat na místě. Potvrdila její domněnku. Její kamarád si natrhl sval. Byl tedy nutný odvoz do nemocnice.
„Přijdu tě navštívit, Maty, bude to dobrý!“ křikla na něj ještě Zuzana, než ho odvezli.

Rodina Blažkových se konečně sešla v plném počtu. Pan Blažek poprvé viděl svá dvojčata. Jeho radost byla veliká, jen ho mrzelo, že nemohl být při jejich příchodu na svět.
Stejně se radoval i z vítězství své starší dcery, která však byla duchem jinde…
„Je ti něco, Zuzi?“ optal se. „Vypadáš nějak nepřítomně.“
„Ne, nic,“ odpověděla mu Zuzana. „Já se odeberu, potřebuju být sama.“

Když se opět shledala s milovaným kamarádem, byla Zuzana zase šťastná jako dřív. Matouš však na tom byl podstatně hůř. Kvůli zranění svalu nesměl několik týdnů trénovat. Nejdřív měl nohu ve fixaci a nesměl ji zatěžovat, poté přišla ke slovu opatrná rehabilitace. Tak jako on pomohl jí, stála nyní Zuzana při něm, aby byl trpělivý a v klidu, že zase bude běhat a vyhrávat závody.

Přátelství Zuzany a Matouše bylo ryzí a nerozlučné. Ani jeden si neuvědomoval, že přerůstá v další stupeň. Pomalu ale jistě se z něj stávalo víc než přátelství. Drželi se za ruce a o něco později přišly i první polibky. Než sezóna skončila, už to bylo jasné i jejich okolí. Ti dva spolu začali chodit. Štěstí obou bylo konečně naplněno…