Plamínek naděje

Udery bubnů jež každou ranou můj život zkracují. Na náměstí pod hradem stojím.Okolo mne davy lidí,co na popravu mou čekají.Gilotina a kat jsou dnes herci na straně dobra.Já v roli smutného rytíře již brzy propadnu touze jejich po smrti a odplatě mé.Kráčím jejich středem s hlavou vztyčenou.Neznámé zaprášené tváře na mě vrhají pohrdavé pohledy.Ti drzejší mi dokonce plyvou pod nohy.Najednou se z lidí,jež se na mě v ulicích ještě předvčírem usmívali,stávají krvelačné bestie.Nevěřím vlastním očím.Už jen pár kroků a budu klepat na nebeskou bránu.Včera bych možná ještě o slitování prosil.Boha o odpuštění žádal a ze svého hříchu se vykoupit chtěl.Jenže s pohledem na svět jež jsem dnešním dnem získal,by to bylo obtížné.Ne-li zcela nemožné.Vězenská stráž mě v okovech vede dál.Já sledujíc nebe nad hlavou,které se snad na znamení smutku šedavým hávem pokrylo,myslím na Julii.Víla má s duší nevinou.Místo svatebního šatu bude nosit roucho černé.Snad bude beze mě štastnější.Jak rád bych jí dal sbohem.Naposledy její usta vonící po medu políbil.Vlasů jako hedvábí se dotýkal.Lásku a city co se mnou neumřou jí naposledy dokázal těmi nejbláznivějšími skutky.Rozhlížím se po tom zhýralém shromáždění.Na moment jsem ucítil vůni její kůže ve vzduchu,ale snad to byl jen klam.A támhle havraních vlasů se mihla záře.Prosím Tě Bože dej mi ji ještě na chvili spatřit.Ale to už jsme v cíli této srdcebijící pouti.Jeden schod,druhý,třetí.Před zraky všech tu stojím.Vzpřímeně na jejich otrocky zmanipulované duše shlížím.Někteří před pohledem mým uhýbají.Pohrdavým usměvem je měřím a jediná slza mi steče po tváři.To že lásku svou již nespatřím.Že zelenou trávu pod bosými chodidli neucítím a vítr z hor mou tvář každé ráno nepozdraví.Však činu svého nelituji.Ten muž jehož smrt mám na svědomí urazil mou čest.A pak v souboji prohrál.Bylo by šlechetné nechat ho žít,ale zbabělé ho nezabít.Krev má s tou jeho v prach se obrátí a duše si snad odpustí chyby pozemské.Jenže umírám dnes poprvé a bojím se té cesty daleké.Už čtou za co mne trestají.Bože ochranuj mou milou,dej jí síli dostatek.Čekám na smrti rozsudek.Když v tom jak spása anděl muj se objevi.Julie stojí přímo proti mně.Má bílé šaty utkané snad z křídel motýlích.Černé vlasy kryjí její uplakanou tvář.Natahuje ruku a cosi volá do větru.Poslední slova katova mi znějí v uších.Zda přání na cestu poslední tu od nich nějaké žádám.Chtěl jsem odejít bez dluhu.S uctou a se vší hrdostí.Ted prosím je tu na kolenou.At dají mi její objetí.Vedou jí tedy za mnou.Šaty okolo ní poletují,ona přistupuje ke mně.Trošku s ostychem mne obejme.Čas se snad zastavuje.Stojíme tam miliony hodin...nekonečno dnů.Za zavřenými víčky sním,že tohle není ani nemůže být naposledy.Když otevřu oči.Lidi dávno odešli.Nechci ji pustit.Aby kouzlo posledního přání neskončilo.Však jediný člověk není tu v okolí.Že by to byl sen?Že bych snad byl v nebi,v tom kráslovském ráji?Když v tom oko mé upadne na postavu sedíci na schodech popraviště.Mladík přibližně v mém věku pozoruje východ slunce.Ruku v ruce k němu s Julii přistupujeme.Otočí hlavu.Usmívá se.Na klíně mu leží katova kápě a slza mu teče po tváři.Jediná,jako mne když jsem prve stál a odpočítával kdy si pro mě smrt přijde.Vypráví nám příběh jak se celé město sešlo,aby vidělo smrt knihovníkova vraha.Aby si dokázali,že jejich zákony a práva platí.Že systém dle kterého se řídí má smysl.Aby si přišli pro důkaz,že to všechno k něčemu je.Vteřinu před uspokejením jejich tužeb se viník začne objímat se slečnou v bílem závoji.Sledují ten romantický záchvěv atmosfery.Jenže nemá to konce.A tak se postupně rozcházejí s neuspokojením očekávání.Jen on prý zůstal,jako králuv zástupce.Nechali ho tu,aby následně dokončil co si zákon žádá.Mráz mi přeběhne po zádech.Přece jen za hříchy budu pykat běží mi hlavou.On však sklopí oči a potichu dodává...,,Jenže vy dva jste dokázali,že láska je silnější než veškerý lidský rozum,, otočil se a mizel v mlze.Ten den jsem se znovu narodil.Na popravišti uprostřed města.