Konečná Zastávka

Je to zase tady. Oranžový sloni, fialový žáby. Je to jako ve vesmírné lodi. Letíme skrz galaxie někam hodně daleko. Nemusíme však mít žádné skafandry. K ochraně před sluneční září nám postačí naše kůže. Ani k nasávání vysokotlakého vzduchu nepotřebujeme kyslíkové bomby, dokonce ani jiné vymoženosti téhle ničemné doby.
Já osobně si vystačím s kusem papíru, ozdobeným veselými zvířátky. Občas se mi také hodí pár korun z matčiny peněženky. V poslední době se moje spotřeba pohybuje kolem tisíce korun za měsíc, za které si éčková zvířátka pořídím. Jsem zlatá střední cesta. Zatím.
Kdo moc kecá, nic nedělá. Za slova by měly mluvit činy. To říkal otec, můj dětský životní vzor. Pravděpodobně měl pravdu. Kdo moc kecá o LSD, nebo dokonce o Černym zabijákovi, nakonec ho nikdy nepřinese. Viz ten blb Kachna.
Kachna, pitomej koleják. Oplzlej feťák tý nejnižší kategorie. Nádražní narkoman. Měl mít červenej diplom a teď spí ve vlastních zvratkách. Nádražáci patří mezi plebejce číslo jedna ve světě fetek. Na kebulích přírodní dredy a žíly už jim zalezly. Zalezou na erární záchody a hledaj díru pro jehlu na možnejch i nemožnejch místech. Určitě si vybavíte kde.
Mimochodem já jsem kategorie druhá. Nemám ponětí, jak se to dělí u vás doma, ale tady na Červenym se dělíme mezi pět kategorií podle toho, jak kdo do toho zatím spadnul. Je to kruh, ze kterého není úniku. Podobná situace je, když si děti posílají tichou poštu. My si však nesdělujeme, že Klárka má ráda Tomáše. My si říkáme, že Klárka má fet a Tomáš zrovna stojí na rohu ulice. A na rozdíl od tiché pošty se tady nedá už nikdy uniknout.
Vy nás ale určitě znáte. Museli jste nás vidět nejméně stokrát. Stojíme na rozích ulic, chodíme v hloučcích. Naše bledé tváře byste nepřehlédli. Ne, nejsme upíři. Nemáme ostré zuby, ale vy se nám přesto vyhýbáte. Sledujete nás nenápadně po očku a snažíte se změnit směr. Nemyslete si, my to vidíme.
Říkáte si, že vám se to stát nemůže. To jsou kecy. Může tak skončit vysokoškolák před promocí, nebo padesátiletej důchodce, závislej na prášcích na spaní. Feťák může být třináctiletý děcko, okoušející plyn ze zapalovače.
Otázkou pak zůstává, kdo feťákem není. Někdy jsme feťáci my všichni. Všichni máme závislosti, svoje modly. Každej z nás se rouhá a ani si nemusí šlehat perník. Ale teď k nám.
Mimochodem, jsme zatím jenom čtyři. Pověstná čtyřka fetek druhý kategorie, nazývaná posměšně jako prozatímní. Nadražáci si myslí, že budeme skokem u nich škemrat o pár gramů.
Hans, Žáňa, Terry a já. Mimochodem Venca, je jméno mé. Václav Novotný, drogový boss fetujících děcek. Těší mě.
Máme spicha kousek za parčíkem. Na loučce mezi hřbitovem, pohřební síní a kostelem. Ideální místo pro znesvěcení. Nebudeme však první ani poslední. Dřív nebo později se sejde shluk nádražáků, nichž asi polovina mezi sebou nezná. Skupina činící různé věkové kategorie závislých, tak to jsou nádražáci. Plebejci nejnižší kategorie, závislí na všem, co existuje. Na drogách, alkoholu, na sexu.
Co se týče drog, šlehají si koncentrovanou omítku. K opití jim stačí zkvašená jablka s octem, k oslepnutí špinavý líh. K šukání si zvou patnáctiletý fetky třetí kategorie. Použití, odhození, na shledanou. Život vlakových fetek. Jízda s nejistým koncem. Občas se vlak zpozdí, někdy má závadu, ale jednou se určitě musí zastavit. Dost často i navždy. Ale koleje nikdy nezůstanou prázdný. Rozdají se nové jízdenky a jedem dál.
Oranžový žáby se ztrácí v tmě. Odráží se v pravidelné sinusoidě od kluzkých parket mého mozku a noří se stále hlouběji do studny mého podvědomí. Přijde velký třesk, předpovídající migrénu. Sucho v krku, velké zorničky. Taneční droze končí směna. Jsem unaven…
Jsem v kruhu, ze kterého nelze ven, ale vím to pouze v normálním stavu. Svět kolem mě nikdy nebyl v pořádku a já to vždycky věděl. Stále jsem se utěšoval tím, že jsem příliš malý na to, abych mohl ovládat svět kolem sebe. Lepší je stále házet starosti za hlavu. Houpat se nahoru dolů, ale hlavně se nepozvracet. On vlastně ani není důvod zvracet. Proč taky?
Zítra si přece znovu budu hrát se zvířátky.