Vstávání

Probudit se a s námahou (nebo i s radostí a očekáváním z nového dne) vstát, posnídat, vyčistit si zuby, ustrojit se a dopoledne strávit v práci nebo ve škole, odpoledne posekat trávník, sejít se s přáteli u piva, sepsat domácí úkoly, večer se posadit před televizi a poté jít spát. Ráno se probudit a s námahou... A můžeme obdobně popsat osudy milionů dětí, studentů a dospělých a ať si to příznávají nebo ne, všichni čekají... na jiný den.
Jimmy tedy poslechne, po hodině převalování v posteli vstane. Vždy si nařizuje budík na pátou hodinu - je rád, když má na věci čas. Už si ani nevzpomíná, kdy naposledy vstával s radostí nebo očekáváním. Možná na Vánoce. Ale přiznat si tohle v osmnácti letech?
Chvíli posedí na okraji postele, promne si oči a seskočí dolů - postel je dvoupatrová. Pokojík je jeden a sourozenci dva. Ke všemu je malý, na druhou stranu útulný. Moc věcí se sem nevejde. Jednu stěnu pokoje zabírají dveře, protější okno. Na levé straně je postel se skříní, na pravé straně ruční šicí stroj po prababičce používaný jako stůl, v rohu u dvěří staré křeslo, které již nevyhovovalo módním požadavkům obývacího pokoje a mezi tím se uprostřed táhne úzký pás koberce. Ani počítač se sem nevejde, pro něj byla před lety určena část chodby spojující obývací pokoj, kuchyň, koupelnu a předsíň - nejfrekventovanější část domu. Člověk tam nemá žádné soukromí, ale stěžujte si rodičům. Jak by to vypadalo? Ano, že se dívám na nevhodné filmy a provádím další nespecifikované nemravnosti.
Vejde do kuchyně, natočí vodu do rychlovarné konvice a zapne ji. Červená stylová rychlovarná konvice, zašlá a špinavá. Několik let již slouží. Takovou by v žádné americké filmové spořádané rodině jistojistě nepoužili. Kuchyňská linka je tu také, no, dvacet, pětadvacet let. Laciná napodobenina vzácného dřeva z dřevotřísky. Jiné se za socialismu snad ani nevyráběly. Vezme ze sektorky hrnek s obrázkem Schönbrunnu - minulou zimu se celá rodina vydala na vánoční trhy do Vídně - a hodí do něj sáček černého čaje, jiný nepije. Zapne televizi, dávají pohádky - bohužel na této stařičké černobílé televizi Merkur beží jen jeden program, a tak se dívá na ranní pohádky den co den. V lednici toho moc není, připraví si chleba se salámem. Proč se taky obtěžovat s mlékem a cornflakesy? Nejsme v americkém filmu, jsme v české realitě - konvice to potvrdí.
Vypije čaj, sní chléb a dokouká pohádku. Poté návštěva koupelny - vyčistí si zuby a následuje sebekritický pohled do zrcadla. Vyzáblá bílá postava. Ano, hnáty křivé. Hnědé ospalé oči, hnědé podlouhlé rozčepířené vlasy. Hranatý obličej a mírně rozpláclý nos. Ale co teď s tím? S nosem jedině plastika, ale ty vlasy... Asi bych se měl nechat ostříhat, mám je moc dlouhý, tak centimetr nebo dva. Taky bych si je mohl obarvit na černo. Ale to až za pár měsíců, stejně mám teď melír. Připlácne si nepoddajné vlasy vodou.
Odejde na záchod a tam si ho vyhoní. V Americké kráse vrchol dne. Den bude jen horší a horší.
V pokoji se ustrojí. Nedávno si koupil černé oblečení. Kalhoty, tričko, mikinu a boty. Vše v černém. Poslouchám depresivní hudbu, dívám se na depresivní filmy, čtu depresivní knihy a myslím na depresivní věci, proč si nepořídit depresivní oblečení. Jasně, ve škole mi říkají "emáči" a já neustále odpovídám, že nejsem, nejsem a ještě jednou nejsem "emař". Ani nevím jaká emo-hudba je. Jsem možná tak případ pro psychologa, ale přes depresivnost se mi můj stav líbí. Dává mi inspiraci, prázdnou inspiraci.
Stačí pohlédnout z okna. Krásný slunečný zářijový den. Vidí protější zelené svahy kopců, vesnické údolíčko plné domů s azbestovou střechou. Místo cihel plynosilifikáty a azbest na střeše. Dědictví prosperity socialismu - karcinogenní domy. A v jednom z nich bydlí.
Vezme na ramena batoh - není černý, je modrý, každopádně už ví, co si přát k narozeninám -, vklouzne do bot a zamkne dveře.