Nalezené dítě

Ten večer vypadal zpočátku jako každý jiný. Seděl jsem za stolem a z hrnku čaje se příjemně kouřilo. V tom se na chodbě začaly ozývat podivné zvuky, které mi byly něčím povědomé, ale nebral jsem je moc vážně, jelikož jsem se musel učit a nechtěl jsem se ničím rozptylovat.
Bohužel to nešlo, jelikož se stupňovaly a byly čím dál tím víc hlasité. Tak jsem přemýšlel, že to tam půjdu prozkoumat, jestli se tam skutečně něco neděje a nebo už z toho učení jen blázním a moje podvědomí si vymýšlí různé důvody, jak si od toho učení aspoň na chvíli odpočinout.
Vtom najednou zazvonil zvonek. Řekl jsem si: „To už opravdu není normální, abych si vymýšlel tolik nesmyslných podnětů.“ Nakonec mi to nedalo a šel jsem se tam podívat. Kdybych jen tušil co mě čeká, tak bych studoval dál. Na zemi ležel proutěný košík a v něm bylo malé, plačící novorozeně. Vedle něj byla položená velká cestovní taška na níž byla obálka. První, na co jsem pomyslel bylo: „Co já mám teď dělat s malým dítětem?“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já dostal strach. Proto jsem okamžitě zavřel dveře, opřel jsem se o ně, počítal do deseti a snažil se přijít na to, co bude dál. Až se mi v hlavě srovnaly myšlenky a já byl klidný, tak jsem je znovu otevřel a vzal tu obálku do rukou. Říkal jsem si: „ Ale co když to byl jen omyl a někdo ho tu zapomněl a nikdo nezvonil?“ Třeba jsem si ho jen vymyslel, abych se šel opravdu za ty dveře podívat. Co když ta obálka není vůbec pro mě? Koneckonců podívám se, co je v ní napsáno. “
„Milý Lukáši!!! V poslední době jsme si vůbec nerozuměli a ty sis mě vůbec nevšímal!!...“
„Kdo to jen mohl psát? S kým jsem si nerozuměl? Koho jsem si nevšímal? To přece není důvod, proč mi nechat na krku malé dítě!!“... „Za celou dobu, co jsem byla těhotná, sis toho ani nevšiml. Možná ano, ale nechtěl jsi to vidět. Myslím si, že kdybych přišla domu s plačícím miminkem, tak ho přehlédneš a budeš mít nadále svůj svět. Z toho důvodu jsem se rozhodla, že ho nechám ležet za dveřmi a budu z bezpečné vzdálenosti, odkud mě nebude vidět, sledovat tvou reakci. To malé, roztomilé stvoření, které před sebou vidíš se jmenuje Klára a narodila se před týdnem. Zbytek ti povím až poté, co si dočteš tento dopis. Předem se ti omlouvám za to, že jsem zvolila tuto variantu, jak ti oznámit, že máš sestru. Myslím si, že by sis toho jinak ani nevšiml. Doufám, že ji budeš mít rád.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že má moje matka vlastně pravdu. Vždyť já si jí poslední dva roky vůbec nevšímám. Dokonce jsem úplně zapomněl, že nějakou matku mám. Kvůli tomu jsem se rozhodl, že seberu všechno svou odvahu, hrdost a pýchu a nahlas vyslovím větu, kterou bych nikdy před tím do úst nevzal: „Maminko kde jsi, prosím vylez, rád bych se ti za vše omluvil.“
Od té doby se snažím doma se vším pomáhat. Přece jen to není vůbec lehké vychovávat čtyři děti. Myslím si, že by si mamka zasloužila ocenění za to, jak to vše s velkým elánem zvládá a vůbec si nestěžuje na to, jak to má těžké. Už dlouho jsem neprožil obyčejný večer jako každý jiný, jelikož tu byl úplně jiný stereotyp a pro mě mnohem příjemnější a radostnější. Každý den jsem pomáhal Kláru koupat. A jak už trochu povyrostla, tak jsem ji i krmil.
Teď je pro mě rodina na prvním místě a už se ji nestraním a snažím se jí věnovat více času, přece jen je to nejdůležitější, co mám.