Do kaluží se nešlape!

Letní den jako každý jiný. Petr kráčí domů z práce svou obvyklou cestou, na nohou má staré sandály, kraťase a tričko tvoří komplet, který mu pořídila maminka k třicátým narozeninám. Nespěchá. Cestu si zpříjemňuje jemným pobrukováním, k tomu si do rytmu přikyvuje hlavou, ale to jen tak trošičku, nepozorovatelně, nerad by vzbuzoval pozornost nepatřičnými gesty.

Melodii onoho pobrukování si vypůjčil od jeho nejoblíbenější metalové skupiny Uřvanej krucifix, která ji ovšem realizuje značně razantněji; v duchu Petr šílí na jejich koncertu, namáčknutý na pódium mává rukama na kapelu, uši mu sladce rozedírá každý tón 200 decibelové bouře elektrických kytar, chraplavých hlasů a bicích, v zádech cítí tlak tisícového skákajícího publika, touží vyburcovat svůj hlas k alespoň podobnému řevu; teď ale spořádaně kráčí ulicí, ono je jaksi nepřípustné, aby tu vyřvával jako na lesy. Rozhlédne se po chodníku, prázdno, do oken průmyslových budov, prázdno, do dálky k zastávce, prázdno, možná by mohl jen tak zlehka, tak trošičku, ale ne, hlouposti; oproti Petrově imaginárním koncertu je ulice mrtvá, přeso se však rozhodne tlumit svoje emoce a poustupovat mírným krokem ke svému cíli.

Cílem je domov. Petr nechodí do hospody jindy než v pátek, dnes má sice obrovskou chuť na jedno chladně orosené, ale ne, do hospody se chodí jen v pátek, jak říkával tatínek, kterému to kázávala maminka.
Doma ho čeká tucet hadů rozličných druhů, ovšem žádná žena, která by mu kázala, že hospoda je páteční záležitostí.
Do hadů se zamiloval už dávno, přitahuje ho jejich smutný úděl; hadi sice mají končetiny, ale jakási hloupá blána jim zabraňuje v jejich použití, jsou uvězněni sami ve svém těle nějakou pochybnou hnusnou kůžičkou, která, když sestárne, opadne, ale hned místo ní příjde zase nová, aby hady omezovala.
Petr tuší, že svojí vášní si jen stěžuje svůj už tak dost komplikovaný vztah k ženám.

Ženám Petr nerozumí, každá je jiná, a to jaksi není normální.
Ať už nějakou vídá v práci, potká na ulici nebo mu kamarád představí novou známou, každá se Petrovi jeví nepřátelsky.
Onehdy, když stál poklidně u baru na koncertu Uřvaných krusifixů, si dal na kuráž několik panáků skotské, ovšemže s ledem, jak se má podávat, a toužil oslovit jednu sympatickou slečnu otočenou k němu zády; poklepal jí na rameno, jak nejněžněji dovedl, blonďatý cop sebou cukl a Petr stál tváří v tvář tmavovlasé krásné slečně přibližně v jeho věku.
Bylo mu z toho až úzko v útrobách, honem doloval slova, co by jí asi měl říct, co je běžné a říká se tak na baru slečnám.
„Dáš si panáka?“ řekl Petr.
Cizinka zbystřila pohled, prohlédla si Petra a pak se jí zvedly koutky rtů.
„Jasně, absolutku,“ odpověděla.
Petrovi se samou radostí a nervozitou rozběsnilo v žaludku divoké moře, cítil se, jako když je námořník první den námořníkem
„Tak já pro tebe...já tady pro tebe...hned to sem hodím...“ a než stačil dopovědět větu, prohnul se v zádech a jako kdyby mu tělem projela vlna, vyprázdnil obsah svého žaludku na právě získanou a právě ztracenou potencionální přítelkyni.

To byl snad jediný vážnější pokus o zblížení se s opačným pohlavím, který v životě Petr podnikl. Do pětadvaceti si s tím hlavu nijak nelámal, maminka ho už od mala vychovávala v pravdě, že ono to příjde, až to přijít má a mladej silnej chlap by měl mít onačí starosti, jak prohánět sukně na zábavách, až příjde ten věk, budeš toho, Petříku, mít až nad uši.

Na Borovičkách Petr zahne doleva směrem k Veslařské, kde bydlí. V dálce spatří obrysy dětské postavy cákající se v kaluži. S přibližováním se postava zvětšuje, Petr matně pozná jakéhosi chlapce, a když je docela blízko, cítí tříštivé dopady chladivých kapkek bahnité vody na svá lýtka. Chlapec si divoce hvízdá a Petra si v nejmenším nevšímá, jako by v jeho světě neexistoval. Petra sice chlapcova ignorace zlobí, ale zároveň je vzrušen z oné zvláštní činnosti, kterou právě chlapec provádí; sleduje chlapcovy nohy, jak se prohýbají v kotníku a pak v kolenou, odrážejí se od země a šlapkama přistávají na hladině kaluže, hladina je proražena a z místa dopadu odstřikuje vějíř kapek, zatímco kapky potřísní Petrovy nohy i oblečení, chlapec dopadá a rovnou prohýbá kolena k dalšímu skoku; takhle Petr sleduje chlapce při deseti nebo více skocích a je touto neobyčejnou činností stále víc přitahován.

Petrovi přitom vyvstane vzpomínka na dávné letní odpoledne, kdy s matkou leželi na travnatém břehu kulatého rybníku a poklidně se opalovali. Na protějším břehu se nad hladinou tyčil skokanský můstek, z něhož se chlapci z Petrovy třídy s rozběhem odráželi a vrhali se do rybníku v nejrůzněji zpitvořených skocích. S každým dopadem cákaly vějíře odšplíchnuté vody a Petr šíleně toužil alespoň jednou jedinkrát skočit co nejpitvorněji ze skokánku, aby chlapci viděli, jak umí; maminka ale byla rázně proti tomu, to přece nejsou žádné způsoby, aby slušné děti skákali do vody jako nějací kapři, styděla by se za takového rozpustilého chlapce a vůbec jí bylo podezřelé, že jsou tu chlapci bez rodičů a zda-li pak vůbec rodičům neutekli...
Petr tehdy nejsilněji v životě pocítil nával nesmírné chuti postavit se a odběhnout na skokánek bez matčina dovolení, nikdy potom už takovu energii, takovu touhu po vzepření necítil a možná to bylo vůbec to jediné, co v životě toužil udělat opravdu z vlastního rozhodnutí; a tak prudce vstal z deky, pohlédl na matku a pod jejím skoseným pohledem mu podklesly nohy a on znovu lehl vedle ní; pak už nikdy nepřemýšlel, co by mohl sám udělat, taky že by to bylo zbytečný jako s tou holkou na baru, říkával si.

Petr po chvilce pozorování opustí chlapce i s jeho zábavnou kaluží. Zkontroluje hodinky a zjistí, že jde malinko pozdě, než bývá v jeho zvyku, přidá do kroku a ještě chvíli myslí na dávnou touhu po skoku do hladiny rybníku a sebe jak sedí na protějším břehu, na krásnou slečnu u baru a svoje odporné zvratky na ní, na chlapce cákajícího se v kaluži a sebe, jak stojí opodál a osamoceně ho pozoruje; pak si cestou vzpomene na hady a nálada se mu trochu zlepší, má přece v životě něco krásného, řekne si a tiše, téměř neslyšitelně si pobrukuje.