Autobusem

Autobusová zastávka je jen minutku chůze od domu. Přijede autobus a stačí zaplatit pouhých dvacetčtyři korun. Dvacetčtyři korun na dopravu do vězení a to ještě s přestupem! Sedne si a vytáhne z batohu sluchátka. Poslechne si jednu, dvě písničky, depresivní, a přitom pozoruje okolní krajinu - vzdálené zalesněné kopce a hory, zdánlivě nedotčené člověkem, ztrácející se v ranní mlze. Mystická zem obrů, mocných kouzel a statečných rytířů. Tak vnímá daleké země - mystické a plné dobrodružství.
Jimmy je introvert. Tichý nenápadný chlapec. Ví o tom. Tu skutečnost si přiznal, chce jí změnit, ale neví jak. Nebo se jednoduše bojí něco měnit - možná s pomocí psychologa?
Na internetu četl, jak si zlepšit své konverzační schopnosti: krok čislo jedna: komunikovat s lidmi v hromadné dopravě. Například zeptat se na důvod cesty nebo diskutovat o knize, kterou konverzační oběť čte.
Všechny jeho snahy končí u pozdravu spolužačky Marry, která nastupuje o zastávku dál co on. Marry je drobná hubená osoba s dlouhými blonďatými vlasy a věří v Boha. Jimmy by také rád věřil v Boha, ale nedokáže to. Po deseti minutách následuje přestup, čekají na další autobus. Jimmy doposud nepochopil, proč přestupuje v ještě zapadlejší vesnici, než je ta, z které před chvíli vyjel. To bude osud, nějaké znamení.
"Bylo na dnešek něco do školy, Marry?"
"Úkol z matematiky a fyziky. A píšeme z ekonomie."
"Z ekonomie?! No... to je jedno. Stejně je to k ničemu"
"No jo." Povzdechne si a mávne rukou, s úsměvem samozřejmě.
Vrchol dnešní "hromadné" konverzace. Co na tom, že je stereotypní a opakuje se každy den.
Autobus zastaví a děti se vrhnou k jeho dveřím pozorováni opovrhujícími pohledy starších. Alespoň, že si člověk sedne.
A opět jako každý den poslední nastupuje dlouhovlasý blonďák s modrýma očima, hubené postavy. Je tichý a nenápadný. Jimmy ho nikdy neviděl s kamarády, vždy chodí sám. Oba navštěvují stejnou školu, i když onen blonďák je o pár let mladší. Jimmy často přemýšlí, jestli je stejný jako on. Ale ne. Není... A i kdyby, na celé věci s blonďákem to nic nemění. Nesnáší ho.
Autobus se rozjede. Za celý zbytek cesty prohodí s Marry jen pár vět. Nejspíše k upřesnění nějakého úkolu nebo testu. Ještě se naposledy nadechne mistickou krajinou - obzvláště pohledem na kuželovitý zalesněný kopec vyčnívající nad okolím, je to vyhaslá sopka - a vjedou do města. Tedy... Pro Jimmyho přerostlá vesnice. Od té se odlišuje střední školou a náměstím, pár kroků za ním začíná les.
Jimmy s Marry vyskočí z autobusu a vydají se na dlouho cestu ke školní budově - asi padesát metrů -, se stereotypní konverzací:
"Půjdem dnes skočit z mostu, Marry?"
"Dnes ne, ještě to není nejhorší."
Marry, ta se má. Žádný den pro ní není nejhorší. Co naplat... Zkusí to zítra.