Po sexu je vždycky smutno

Milovali jsem se na podlaze, vedle kancelářského stolu. Ležela na zádech. Já byl na ní. Na zemi byl koberec, kterej mě pálil do kolen. Ona pod sebou měla naše oblečení, aby jí neshořela záda. Nohy měla pokrčený v kolenou. Byly jak dvě plachty na opuštěným moři. Vlály nad zmítající se palubou.
Oba jsem vzdychali vzrušením. Oba jsem byli těsně u cíle. Vzal jsem za kliku jako první. Ona mě následovala po několika dalších přírazech. Z úst nám vyskočil křik. Bylo v nás přespříliš rozkoše, aby sme ji dokázali udržet.
Naposledy sme křičeli ve stejnou chvíli před patnácti lety. To sme se ještě neznali. Byli sme od sebe stovky kilometrů.
Ona křičela bolestí. Právě přicházela o panenství. Byla neděle večer. Podzim. Ležela, jako leží teď se mnou. Za posledních několik tisíc let se toho v sexu moc převratného nevymyslelo. Proč taky zlepšovat dokonalé? Píchal jí její první kluk. Nebylo to nic moc, ale na začátku je vždycky tma.
,,Ách,” vykřikla.
,,Bolí to?” ptal se jí. ,,Mám přestat?”
,,Ne.”
Byla vyspělejší než on. Věděla, že v životě přijdou chvíle, kdy se prostě nedá přestat.
...
Já v ten moment křičel na člověka, který mě vytáhnul z bazénu s horkou vodou na studený vzduch vykachličkované místnosti. Křičel jsem, jako nikdy v životě. Poprvý v životě. Tehdy jsem to netušil, ale byl jsem součástí chvíle, kdy se prostě nedá přestat.
...
Leželi jsme vedle sebe. Naše těla chladla. Láska a koberec dokázaly spálit. Na okamžik, trvající patnáct let, jsem byli od sebe. Na věčnost, trvající několik minut, jsme byli v sobě, vedle sebe, na sobě a u sebe.
,,Proč brečíš?” zeptal jsem se.
,,Je mi smutno.”
Zpozorněl jsem. Myslel jsem si, že právě teď je všecko v pořádku. Že právě teď nejsme nikomu nic dlužni. Otočil jsem se k ní a opřel se o ruku pokrčenou v lokti.
,,Co se stalo?”
,,Po sexu je vždycky smutno,” řekla.
Druhou ruku jsem jí položil na břicho. Začal jsem s ní kroužit. Po každém obkroužení jsem zvětšil opsaný poloměr. Když jsem byl v půlce třetího kruhu, ucítil jsem v konečcích prstů její chloupky. Už nemělo smysl dál hledat. Pomalu jsem směřoval k jejímu klínu. Znovu jsem se vrátil ke krouživému pohybu. Její klín začal vlhnout.
,,Hm,” vzdychla.
Kolenem jsem jí otevíral klín.
Chytla mě za ruku: ,,Ještě chvilku.”
Vzal jsem do pusy její bradavku. Její klín byl vlhký a bylo v něm teplo. Jako tehdy, jako pořád. Proč taky měnit dokonalé?