Magická jiskra

Vysedával v křesle u francouzského okna a zamyšleně pozoroval rušné brněnské náměstí. Na nevelikém plácku se každou vteřinou křížily osudy stovek lidí. Bavilo ho sledovat matky s kočárky, krásné slečny i kulhající osoby v důchodovém věku. Pociťoval ze sedmého patra panelákového domu vládu nad celou scenerií. A mimo to čekal, že ji opět zahlédne.
Tikot mahagonových hodin rušil jeho myšlenky. Spatří ji? Přispěje svým osudem do změti osudů dalších osob tak náhodně se střetávajících? Děsila ho pouhá představa, že by se tu dnes neobjevila. Proseděl by celé hodiny pevně a snad až naivně věřící v naději.
Když ji naposledy uviděl, ona spěchala, ale jemu se zastavilo srdce. Cítil tehdy na svých rtech úsměv zamilovaného stárnoucího pošetilce, ale tvář mu ovládalo napětí, když dumal nad možnostmi, kam mohla tak pospíchat. Doufala ve stihnutí vysokoškolské přednášky, či se chtěla dostavit včas na rande? Nebo snad vyzvedávala své děti z mateřské školy? Ne, děti určitě ještě neměla, na to byla dost mladá. I když ona pro něj bude pro rodinný život s jiným mužem příliš mladá vždycky, ač si to mnohdy nerad přiznával.
Dlouhá, ručně vyřezávaná ručička velikého ciferníku neustále kroužila kolem svého středu a nervózně přitom tikala. Nebo si tu nervozitu její posluchač pouze nalhával? Snad v tom nechtěl zůstat sám. Jednou jedenkrát doopravdy netoužil po přítomnosti slečny samoty. A přesto se brzy dostavila v plné parádě.
Jeho vytoužená procházela možná jiným náměstím a prezentovala svoji krásu lidem, kteří si to více zasloužili. Nedivil by se. Každý si její přítomnost zasloužil více než on, o tom se nikdy ani neodvážil pochybovat.
Byl si jistý, že se již stává tím bláznem. Bláznem, který je den ode dne starší a starší. Nepochyboval, že jednoho dne jeho působení na této planetě skončí a on se ocitne v propadlišti dějin. Zároveň byl ovšem přesvědčen, že do sebe uvnitř jeho těla neustále narážejí vzpomínky, které nikdy nezemřou. Až si jej jednoho dne Matička příroda zavolá na druhý břeh, bude připraven zabalit si do kufru to poslední, co mu zbylo – myšlenky na chvíle s ní.

********************************************************

A pak ji spatřil. Myšlenky a vzpomínky vzájemně připoutávající dvě odlišné osoby k sobě se v okamžiku překvapení rozkutálely po podlaze. Její kaštanové vlasy rozevláté ve větru jí ladně padaly na ramena a v nadcházející chvilce se opět zvedaly v rytmu vanutí. Hleděl na ni očima, které vyprávěly příběh. Pro ty jiskřičky v jeho očích ho tehdy tak zbožňovala, a právě kvůli nim jej také zbožňovat přestala. Nesnášel je. Nesnášel jejich odlesky v jejích temných očích bez jasu. Tušil, z čeho pramení její lhostejnost, bál se ovšem pravdivosti svých domněnek. Promarnil svoji životní šanci.

Slunce ozařovalo jemně vyřezávaný obličej pospíchající osoby a on věděl, že by za každou vteřinu navíc dal cokoliv, o co by jej požádali.

********************************************************

Takto mu mizela pokaždé, když se objevila v jeho zorném poli. Pochyboval, že by si ještě pamatovala, že někde na světě existoval pošetilec jako on. V nejupřímnější části jeho duše tajně doufal, že je šťastná, tak neskutečně moc šťastná, jak si to zasloužila jedině ona. Jediné, čím si byl jistý, byla skutečnost, že ona byla tou nejvíce andělskou bytostí, jakou kdy potkal. Jakou kdy směl potkat. A za to byl osudu neskutečně zavázán, ačkoliv ji nyní již dál potkávat nesměl.

********************************************************

Jednoho podzimního dne požádal 35-letý muž svoji opatrovnici, aby mu pomohla dostat se přes své postižení ven na náměstí. Opatrovnice nebyla nápadem ani na vteřinku nadchnutá, neboť starý dům postrádal bezbariérový přístup. Přesto však brzy handicapovaný muž seděl ve svém vozíčku a vnímal proud větru ve své tváři. Opět doufal. Ona ovšem nepřicházela.

********************************************************

Dalšího rána opět obdivoval krásu náměstí, přestože zůstávala neměnná, a věřil. Snad se osud na okamžik přiklonil na jeho stranu, snad tomu všemu byla nápomocna možná až příliš podivná souhra náhod, ale ona přicházela. Jeho pohádková víla procházela náměstím. Tentokrát neměla naspěch. Nevšímala si okolních lidí, prohlížela si architektonicky velice zajímavé místo, jehož nádheru nedokázala dřív ocenit. Nestihla ocenit.
Přál si využít tohoto okamžiku.
"Kam tak pospícháš?" oslovil mladou ženu.
"Prosím?"
Představil se a podle výrazu její tváře pochopil správně – poznala ho. Započali rozhovor plný sentimentu, který ústil v emocionální tragédii.
"Řekla jsi mi, že hledáš jistotu, podporu a zázemí. Tohle již mohu nyní nabídnout."
"To ano, ale tehdy jsem u tebe nalezla magickou jiskru, něco, čeho se mi nedostávalo u jiných. Tu ovšem dnes nenalézám."
"V tom případě ti nebudu překážet."
"Přes tohle všechno můžeme být přáteli. Budu moc ráda."
"Já vím. I já bych byl rád, ale nejde to, víme to oba."
"To asi ano. Mám to pochopit jako definitivní rozloučení?"
"Není důvod to tak nebrat, oběma to jedině pomůže v dalším klidném životě."
"Ne, tohle se mnou bude žít napořád."
"Tak se mnou uteč."
"Před lety bych s tebou utekla, kamkoliv by sis jen přál...," zamyslela se.
"Před lety jsem byl pitomec, udělal jsem chybu a dnes bych ji chtěl napravit. Půjde to?"
"Nepůjde. Žijeme každý svůj život. Naše životy jsou navzájem neslučitelné."
"Jak to myslíš?"
"Mám manžela, dceru, které nechci zpackat život. Přesto nikdy nezapomenu."
"Tak se měj krásně."
"Ty taky."
"Sbohem."
"Sbohem."

********************************************************

Vteřiny, hodiny a měsíce ubíhaly a on každé ráno objevoval ve vlasech nový šedivý vlas. Smířil se s realitou, náprava jeho chyby se konat nebude. Uvědomoval si, že se osud zřejmě zachoval správně. Poslední dobou se z onoho pošetilého, zamilovaného blázna začal stávat muž bez nároků na život podle vlastních představ. Jeho jediným přáním byla samota. Samota, která neumí vyčítat, pokud ji o to sám nepožádá. A on nežádal.

********************************************************

Vysedával v křesle u francouzského okna a zamyšleně pozoroval rušné brněnské náměstí. Paní jeho duše procházela skrz nevelikou plochu, zahnula kolem kašny uprostřed a otočila se k oknu v sedmém patře panelákového domu. Hořce se usmála na diváka za francouzským oknem a popohnala svoji dcerku směrem k mateřské škole.

****************************************************************************************************************