Povídání o paní Lásce

Co povídáš? Láska tě zradila? Že ranila tvé city? Nebo tě dlouho nechává čekat na tu pravou? Můj příteli, přestaň plakat, raději poslouchej, co se přihodilo mně.

Jednou večír, když jsem sdílela domov jen s tichou samotou, navštívila mne paní Láska. Snad proto, že jsem na stole rozsvítila svíce a držela tužku nad papírem, snad proto, že jsem měla srdce i mysl dokořán.. Objevila se zčista jasna, oči jí plály a s jejími vlasy a šaty, jakoby si pohrával vítr. Její výraz byl ale zasmušilý.

Posadila se ke mně a povídá tichým, něžným hlasem: "Už nemůžu dál.. Lidé.. Jste smyslem méh bytí. Od počátku jsem tu jen pro vás. Honím se a strachuju, abych rozehřálá vaše srdce. Ulamuju vám ze svého nemálo, jen tak tak stíhám dotvářet. A vy lidé? Ničeho si nevážíte. Dávám bedlivý pozor, aby každý z vás dostal svůj kus lásky a mnohdy ne jeden a ne jednou. Umíte brát, ale neumíte pečovat o to, co dostanete. Myslíte si, že ten kousek lásky, který tak dychtivě očekáváte, může změnit váš život, že z vás snad udělá úspěšné, krásné a bohaté lidi? Ale kdeže.. Je to jen kousek lásky a zároveň to nejkrásnější, nejbáječnější a nejúžasnější, co vám kdy, kdo může dát. Pořád mi jen nadáváte, zoufáte si a zlobíte se, ale když k vám zavítám a obdaruji vás, nabažíte se a necháte ten krásný dar zmizet, zemřít." Plakala, když to říkala, a já také. "Pečujte o mé dary, prosím, jsou jako křehké květiny." ,dodala a s pláčem zmizela.

Nenadávej už na Lásku, příteli. Ona má s námi také dost těžkostí a přeci nás miluje a žije jen pro nás. Až příště dostaneš svůj kousíček Lásky, dobře se o něj starej. Nic cennějšího už nikdy mít nebudeš!