Slepýš a Ploutvička

Slepýš a Ploutvička

Krátce po půlnoci se probudil. Za okny šumí vítr v pravidelných poryvech, jak se opírá do nespadaného listí. Barva nedávno natřených dveří a okenních rámů ještě voní. Saša natáhl ruku po radiátoru, sálá z něj teplo přímo na válendu. Po jeho druhé ruce oddychuje Ploutvička. Je to milé chrupkání. Toliktolik, jak ona říká. Znamená to dvojitou míru dobrého. On slyší i tep krve v jejích žilách.

Dřív myslel, že spát může jen sám. Kluci, co s nimi býval v ústavu, hlučeli. V noci i ve dne. Slepýš snil o tom, jak jednou bude mít pokoj sám pro sebe. A tam bude ticho.

Teď je to pár dní, co se s Ploutvičkou vzali. Vnímá vděčně její dech a poryvy podzimního větru venku. Doma je teplo. Toliktolik. Ploutvička má jeho prstýnek. Vůbec ho nesundává.

Saša je za noci i za dne ponořen do hluboké tmy, ale ví úplně všechno. Noc je přátelská a vlídná. Za dvaadvacet let se vycvičil v trpělivosti. Pokaždé přesně pohladí všechno, co volá po pohlazení. Teď zavolaly Pavlíniny vlasy. Ona jich má toliktolik houšť. Jsou silné a nepoddajné. Hlava i vlasy se tetelí blahem z jeho dlaně.

Slepýšova hlava taky volala po pohlazení, celá ta léta, co trávil v ústavu s hluky. Ale pohladila ho až Pavlína.

Za dva měsíce budou vánoce. Přitisknou s Ploutvičkou nosy na studené sklo okna. Z ním je toliktolik světýlek! Pavlína je počítá a říká, kde všude svítí.

Budou je mít i na vánočním stromečku. Půjdou spolu na trh a koupí ten, co nejvíc voní. Pak si ho přinesou domů. Ploutvička bude zdravou rukou podávat součásti stojánku a on ho sestaví. Pak v něm přidrží stromeček a Saša ho zašroubuje. Musí stát pevně. Pavlína jednu po druhé vybere z krabice vánoční ozdoby. Vyráběli je spolu v chráněné dílně. Saša bude věšet kouličky a korálkové řetízky vždycky na tu větvičku, kterou mu Ploutvička zdravou rukou přidrží. Přitom bude jásat: „Jsou toliktolik krásné!“ A Slepýš je vidí právě tak jako ona. Saša totiž tu krásu taky slyší – z cinkání skleněných korálků. A nahmatá ji v hebkosti kouliček, co mu podává Pavlínka.

Broušená dokonalost, vnímaná citlivými prsty, a oblinky jemného skla bylo to první, co ho sblížilo s Ploutvičkou, když je v chráněné dílně posadili vedle sebe, aby začali společně pracovat.

Sváťa z druhé strany zasykl, že vedle něj dali ošklivku, a Saša ho hned praštil. Trefil ho neomylně. Patřilo mu to.

Slepýš totiž nosem i ušima od prvního okamžiku věděl, že s ním pracuje krásná a předobrá holka.

Mistr přiběhl na Sváťův řev a pustil se do Saši, co že to má znamenat. „Je hnusnej,“ ucedil Saša. „Co proved?“ naléhal mistr. Saša mlčel. Nebude přece opakovat hnusácké slovo.

„Řek jsem mu pravdu“, potahoval Sváťa a utíral si zkrvavený nos. „Praštím tě znovu!“ vypěnil Saša. „Co ti řek?“ chce vědět mistr. Ale nedověděl se nic jiného, než že Sváťa je hnusnej lhář.

A tak odtáhl Sváťu do umývárny a pak ho usadil na druhý konec dílny.

Drobounká dívčí ruka se nesměle položila na jeho dlaň a pohladila ji. „Já nejsem ošklivá?“ zeptala se Pavlína. „jsi krásná holka,“ prohlásil Saša. Cítil, jak se mu krev žene do tváří.
Pavlína sklonila hlavu a položila si tvář na Slepýšovu dlaň. Ucítil jemnou pleť dívčího obličeje a taky ho zašimraly Pavlíniny husté vlasy, drsné jako žíně.
„Jsi nádherná,“ řekl docela nahlas.

Uslyšel kolem sebe zachichotání. „Hele, milenci!“ vykřikla jedna holka. „Taky že jsme,“ okřikl ji Saša. Parta kolem z toho měla legraci, ale mistr je přispěchal uklidnit.

Stejně se jim potajmu posmívali, ale Saša a Pavlína od té chvíle začali spolu chodit.

Mládež v dílně si na to zvykla. A Sváťa, když mu zmizela z obličeje modřina, se začal vychloubat, že to byl on, kdo je dal dohromady. A sporný a nesourodý kolektiv v chráněné dílně je nakonec akceptoval jako snoubence.

Teď tedy mají po svatbě. V dílně jsou nerozluční – jejich tři ruce vytvářejí pilně krásné předměty, které si na trhu kupují cizinci jako pražské suvenýry. Díky sponzorům mají byteček, který je jen a jen Slepýše a Ploutvičky.

Sami si uklízejí. Pavlína všechno vidí. Naleští nábytek, až se blýská. On nahmatá lesk rukama.

Taky spolu zametají. Saša přidržuje lopatku, kde je třeba, a ona mete. Rád vytírá, začne u okna a jde i pod nábytek, skončí u dveří. Pak vdechují spolu čistotu.

To by kluci z ústavu koukali, jak ho baví – jak je baví – uklízet!

Pavlína spí, zhluboka oddychuje. Saša zlehka hladí drsné vlasy a Pavlínina hlava to ví. Až se jeho toliktolik milovaná probudí, obejme ho zdravou rukou a ploutvičkou – a zas bude jejich krásné milování…

Za okny šumí vítr v pravidelných poryvech. To jak se opírá do nespadaného listí.
Blýskají se tam světýlka nočního města. Saša je nevidí, ale ví, že tam jsou.