V dešti…

Už zas. Už zase prší. Na oknech se tvoří malé kapky, co se slévají do velkých. Je pošmourno. Zvenčí ke mně zaznívá zvuk pneumatik projíždějících loužemi. Teď už jenom mží. Jenže před chvílí… Jo, před chvílí to byl strašnej, strašlivej slejvák. Jak z konve, jak se říká. Všude mokro.
Japonské třešně, sakury, co na ně vidím z okna neochotně odkládají své žluté listy. Padají na zem. Leží. Mokré. Tak děsivě mokré. Příšerně mokré a přesto tak nádherné lístky.
Jasná žlutá rozsvěcí zamračenej den… Chápu ty stromy, že se té nádhery nechtějí vzdát. Jen ještě chvíli si to nechat na větvích. Jen ještě pár dnů se smět halit do té žluté, na oko teplé, krásy.
Ale mizera vítr je nekompromisní. Strhává z větví lístek za lístkem, jen si s nimi chvilinku pohraje jako nejrozmazlenější dítě a nechá je klesnout na mokrý chodník. Tam přilnou. Přilepí se k asfaltu.
Lístek po lístku se loučí se svým stromem. Ani se možná neloučí. Odpadne bez rozloučení. Jen tak. Je podzim, tak to má být, tak to tak je. Proč se loučit? Co bylo, bylo… Bude nové listí. Nejdřív tedy strom rozkvete. Ale… Ano, to je za dlouho. Nejdřív přečkat zimu. Divnou městskou zimu.
Ovšem teď zrovna máme podzim.

Po obloze se honí další mraky a se škodolibou radostí slibují další déšť. Nejen takovou spršku. Nálož vody, po které náhodnému chodci nezůstane na těle nitka suchá. Déšť co crčí takovou silou, až se odráží od chodníku a máčí nohavice džín někam ke kolenům, ne-li výše.
A náhodný chodec?
Možná nadává, kdo ví… Možná už nenadává a jen doufá, že se nenastydne. Možná si je už dávno jist, že to odstoná. Cítí na sobě ty příznaky blížícího se podzimního nachlazení. Choulí se do své bundy, na níž, blázen, ani kapucu nemá. Přebíhá někde chodník, aby se skryl aspoň na chvíli třeba v autobusové zastávce. Copak to jde? Při takovém lijáku? Přeju mu, aby včas chytil autobus a mohl tomu ujet. Jenže mě tak napadá, že asi nemá jízdenku…
Opravdu je to nejspíš blázen. Bez kapucy, bez jízdenky, mokrý a nastydlý. Dívá se před sebe, ruce vražené do kapes, do nichž mu nejspíš občas zabloudí pár kapek z rukávů.
Kam ho má spisovatelská fabulace dostala? Náhodný chodec se díky mně ocitl v nepříliš záviděníhodné situaci.
Stojí bez jízdenky, totálně zmoklý na zastávce a sleduje každý autobus, který tam tudy projíždí. On totiž nemá u sebe ani peníze, aby si jízdenku koupil od řidiče. A je to jeden z posledních bláznů ve městě, protože zásadně nejezdí načerno. Takže je to spíše prvořadý blázen, než-li poslední.
Kdo někdy nejel načerno? Ale ano, taky párkrát takto vyrazil. Jenže je to smolař. Pokaždé ho u toho chytli. Nechce se mu znovu riskovat pokutu. Tak čeká. Doufá, že přestane pršet. Koukni se však, náhodný chodče, na tu oblohu nad tebou. Ta nevypadá dobře. Takhle nevypadá obloha, co z ní přestane pršet.
Povzdechne si. A znovu zírá před sebe na protější dům. Přes dešťové provazce si prohlíží secesní průčelí. Nuda. Věčně se to sledovat nedá.
Kolem projíždí několik aut a to poslední si s gustem zamíří rovnou do kaluže u chodníku. Fííí! Jo, téměř až na hlavu. Náhodný chodec stojící v autobusové zastávce za mohutného deště se schovává před tou automobilovou nadílkou až v koutě. No, moc platné mu to není. Boudička zastávky je mrňavoučká, jak už tyto boudičky bývají.
Je tam sám. Kdo by tam s ním čekal? Pár lidí občas doběhne přijíždějící autobus, ani si ho nevšimnou. Pokud někdo vystoupí, jde si za svým a taky mu pozornost nevěnuje. Je mu zima. Nezbývá než čekat, až se déšť přežene.
Prší a prší a prší. Do hlavy mu nevidím, nevím, co si myslí. Tváří se neutrálně, prostě člověk na zastávce. Možná je trochu smutný. Podle výrazu se to těžko pozná.

A mám toho dost.
S tím se musí něco stát. Nemůže tam stát do nekonečna, vystál by důlek a propadl se do metra pod ním, pokud v těch místech metro je.
Tak budeš něco dělat nebo nebudeš?
Ne. Stojí. Zmoklej, smutnej, bez lístku. Jen se tak divně dívá před sebe, až mám pocit, že se dívá na mě a čeká, co s tím provedu.
Tak nekoukej tak vyčítavě, to víš, že se něco stane.
Dobře, podívej se, už trochu přestává pršet, ne?
Rozlíží se kolem sebe, po obloze, jak by počítal jednotlivé krůpěje. Vrtí s posmutnělým úsměvem hlavou, pršet, zdá se, nepřestává a hned tak nepřestane.

Přijíždí další autobus. Kdo ví už kolikátý. Já je nepočítám a on taky ne.
Zastavil. Dveře se s typickým zasyčením otevřely a vyvrhly na zastávku smečku lidí.
Slečna, co vystoupila s davem, upustila na zem svou tašku. Tedy upustila… Neudržela ji v ruce. Ona se taška těžko drží v ruce, když vás převálcuje dav vystupujících. A jak ochotných… „Uhni, krávo, překážíš“ a tak podobně.
V náhodném chodci se probouzí hrdinství a jde slečně na pomoc. Sklání se, aby jí podal spadlou kabelu. Dav se mezitím rozptýlil do neznáma.
„Tady“, povídá on a s nesmělým úsměvem podává tašku.
„Díky“, šeptne ona. „Asi by mě ušlapali“, zasměje se tiše. Je všímavá. Nejde přehlédnout, že z jejího zachránce kape. Zaloví v kabele a vytáhne deštník.
„Měla bych se vám odvděčit za záchranu, nepůjdeme na kafe?“ Roztáhne deštník.
Náhodný chodec zachráněný od noci strávené v dešti na zastávce se usměje okouzlujícím úsměvem a doprovází slečnu s deštníkem ochotně do nejbližší kavárny.

Tam si dají nějaký povzbuzující horký nápoj, čímž náhodný chodec zažehná své nachlazení.
Tak si běžte, vy dva. A hodně štěstí.
Nechám vás být, já mám na pozorování své žluté sakury co stačily poztrácet zase o pár lístků víc.