Špatně napsaný život

Je mi hořko. Hořko jako po vypitém čaji. Nebo snídani s půlkou grapefruitu. Vlastně ani nemusím pít čaj nebo snídat grapefruit, můžu si ten pocit vyvolat, kdykoliv chci. A nač ho vyvolávat? Je pořád tady, se mnou.
Od té doby, cos odešel, si povídám s tvými stíny, s vůní, kterou jsi po sobě zanechal viset ve vzduchu, je vsáklá ve zdech našeho pokoje a často mě uvrhne až na dno melancholie. Proč se to všechno stalo?


***
„Půjdu ven s Renatou. Vrátím se brzy. Čekej na mě, uděláme si hezký večer.“
„Dobře.“
***


Neobstoupil mě ani stín podezření. Jak jednoduché je nechat se ukolébat sladkou domněnkou, že je vše v pořádku. Ano, vše JE v pořádku, pokud nezačneš pátrat a přemýšlet o věcech. Maličkosti. Tvá touha po nestálosti, po svobodě, nechuť k institucím a k řádu. Chtěl ses vytrhnout světu a jeho pravidlům a vysmát se mu z dálky.
Jak jsme si podobní. Nespokojení s životem, pořád jsme toužili po něčem lepším, mít lepší zázemí, více prostoru, uznání, pochopení… a nikdy, nikdy se nenudit. S Tebou jsem poznala, co je to život a objevila v Tobě svou dávno ztracenou polovičku. Posouvali jsme hranice svých možností a ty experimenty byly stále nebezpečnější.


***
„Nikdy mě nezradíš, že ne?“
„Nikdy. To bych ti nemohl udělat. Vím, kde je moje místo.“
***


Jak neuvěřitelné. Je to tak běžné, až se to zdá nemožné. Může se vůbec ještě stát něco takového?
Ano, i v našem případě šlo o to nejběžnější a neotřepanější ze všech klišé. Jak prosté – v jednom okamžiku se Ti zdálo jiné dívčí tělo bližší než to moje.
Jsem bez inspirace. Chodím dokola v kruzích ve své temné hlavě a zakopávám o změti myšlenek. Klišé. Klišé. Všechno už tu bylo. Ani přemýšlet se nedá originálním způsobem. Podívej se do očí prvního člověka, kterého potkáš, a vzpomeneš si, že už ses na svět díval stejně jako on. Jak moc člověk potřebuje k životu nové nápady a originalitu? Zřejmě více, než se na první pohled jeví. Každý chce být jedinečný. A v té bláznivé honbě na chimérou zapomínáme, že stejnost k nám bez výhrady patří.
A přesto něco není úplně tak, jak se zdá. Myslím, že jsme se navzájem opustili už dávno, když jsme se snažili vyhnat pravidla z našeho soužití a společně se dopouštěli prohřeškům proti partnerství, každý sám za sebe, neschopný vidět situaci očima druhého.

Probíjím se životem jako špatně napsanou knihou. Prvních čtyři sta stran se nudím, protože děj se nesnesitelně táhne, potom se autor dostane k pointě, ale všechno skončí tak rychle, že si vzrušení z nenadálé změny ani nestihnu pořádně užít a už mě opět ubíjí padesátistránkový doslov a popisy posledních let autora v emigraci.
No upřímně, koho to zajímá?
Koho bude zajímat doslov a popisy o mně? Stačilo málo a všechno mohlo být jinak.


***
„Srdíčko, proč se tak bráníš?“
„Já nemůžu, Petře. On na mě doma čeká.“
***


Všichni bojujeme se svou slabostí a děláme, co je v našich silách. Tehdy na večírku jsem mohla zapomenout, že doma ležíš s horečkou a jsi bezmocný proti čemukoliv, co jsem se třeba chystala udělat. Nevím, proč jsem si pořád představovala, že se mi směješ, vysmíváš se mým pochybnostem a váhání. Snad jsem nakonec pronikla do Tvého uvažování, tušíc blížící se konec. Nepřekvapilo mě, že jsi podlehl momentální shodě okolností. Někdo musí být ten slabý.
Mohla jsem to být já.