Jak žijí dvounožci, čili lidé

Jmenuju se Rita, pocházím z dvoučlenné smečky, a žila jsem na teritoriu, které se nazývá Brno. V tomto teritoriu žije mnoho smeček. Většinou se Brněnské smečky skládají ze dvou velkých dvounožců, jednoho a více malých dvounožců a aby poznali něco hezkého, přiřazují se do smečky s jedním z nás, čtyřnožců, říkají nám psi.

Lidé se očichávají málo, mají zálibu ve shromažďování spousty zbytečných věcí. Zpravidla ti lidé, kteří mají největší hromadu zbytečných věcí, chodí velmi vznešeně, běhají málo, říkají ostatním lidem, co mají dělat a jsou nejvíce obdivováni, přičemž ostatní lidé z nich mají největší strach a proto je velmi potěší, když ti, co mají spoustu zbytečných věcí, o tyto věci příjdou, nejšťastnější jsou potom ti, kteří tyto zbytečné věci získají. Lidé se často kvůli zbytečným věcem perou a zapichují do sebe různě dlouhé ostré předměty, věší se za krky na dlouhé špagáty a plivají na sebe.

Druhý člen naší smečky se jmenuje Vlaďka, mluví příliš hlasitě a nejspíš není dobrý lovec, protože má velmi málo zbytečných věcí. Jelikož nemá mnoho zbytečných věcí, nepotřebuje velký prostor k životu, aby tam ty věci naskládala. Přebýváme tedy v místnosti, kterou ostatní dvounožci označují jako holobyt. Přesně nevím, proč se malí lidé při vyslovení tohoto slova tolik smějí a velcí lidé tolik šklebí.

Vlaďka sama sebe nazývá mou paničkou. Nevím, proč si vymýšlí další jméno, když už jedno má. Pochopila jsem, že to má vyjadřovat jakýsi podřízený vztah mě vůči ní; podle toho vztahu ji musím poslouchat a plnit její přání, poněvadž mi dává věci, které potřebuju, jako třeba jídlo, jsem na ní tedy závislá. Zvláštní je, že když si chci venku ulovit sama jídlo, nedovolí mi to. Když ji neposlechnu, křičí na mě, když ani tak nedělám, co ona chce, křičí víc, praští mě a nedá mi jídlo. Podle tohoto vztahu jsem i já paničkou Vlaďky, neboť jelikož ji všichni opustili, jsem jediná, kdo ji má rád, vím to, proto se nechávám pohladit, olizuju jí ruce a vyskakuju vysoko. Kdyby mě neměla, byla by velmi nešťastná, je tedy na mě také závislá.

Jednou na procházce jsem jí chtěla vysvětlit, že pro mě není problém si jídlo obstarat, ulovila jsem si tedy malého člověka. Přiběhlo velmi mnoho lidí a dlouho do mě kopali, házeli na mě kamení, rozrazili mi lebku. Potom mě zavřeli do malé místnosti, nedávali mi najíst a nakonec se rozhodli vpíchnout do mě něco, co mi rozežírá žíly a působí mi velkou bolest, pomalu umírám.


***

Dobře se pamatuji na to, jak se chovají lidé vůči sobě.
Každý člověk mluví velmi mnoho, ale velmi málo poslouchá, co hovoří ti druzí. Vzhledem k tomu, co jsem odpozorovala z fungování jejich jazyka, mohu konstatovat, že lidí používají hlavně větu oznamovací, větu tázací používají málo a to jen v následujících případech: ptají se na počasí, přičemž dobře vědí, jaké je. Ptají se sami na sebe, nejspíš nevědí, jací jsou. Nestává se, že by zjišťovali, jaký je druhý člověk jen kvůli tomuto poznání. Dělají to proto, aby zjistili, jak se k němu mají chovat, jestli ho mohou praštit a křičet na něj a říkat mu, co má dělat, nebo jestli se sami mají nechat praštit a dělat to, co jim řekne.

Dále se lidé poslouchají proto, aby zjistili, jak v dané situaci přesvědči další členy smečky, aby je poslouchali.
Existuje skupina lidí, která se zajímá o ostatní lidi jen kvůli poznání, říká se jim filosofové a lidé je nemají rádi, lidé se totiž nejspíš bojí, že čím víc někdo poslouchá, tím větší získá schopnost někoho ovládat. Naopak lidé zbožňují ty, kteří poslouchají za peníze, říká se jim psychologové nebo psychiatři. Který psychocosi je nejméně ochotný poslouchat a musí se mu tedy dát nejvíce peněz, aby byl ochotný poslouchat, toho mají lidé nejraději.

Většina lidí tedy nechce nikoho poslouchat, ale chce, aby všichni poslouchali je. Když jeden člověk vidí, že druhý nedělá to, co ten první chce, tak ten první na toho druhého křičí a následně ho praští, často si k tomu vezme něco ostrého a někam to druhému člověku zapíchne. Lidé vynaložili spoustu energie na to, aby vymysleli spoustu věcí, které někoho efektivně zabijou, jako třeba oheň uzavřený v plechovce, tu plechovku pak mrští vzduchem na teritorium těch, co je nechtějí poslouchat. Často se lidé porovnávají podle toho, kolik kdo těch plechovek má, kdo má potom plechovku, která spálí co nejlépe co nejvíce lidí, toho ostatní poslouchají. Když se vyskytne nějaký jedinec, na kterého je takové plechovky škoda, toho buď pověsí za krk na dlouhý špagát, dokud mu neodpadne hlava od těla, nebo ho zavřou do tmy a dávají mu málo jíst.