Deus ex machina

Jednoho dne mě to vše dostihlo a já se nakonec rozhodl. Už to nemá cenu, nač trápit sebe i ty kolem? Sebral jsem odvahu a těžce se vydal po těch schodech do propasti. Že to zní jako paradox? Možná. Uvidíme. Má pevná vůle doprovázela pevné rozhodnutí. No... až tak pevné zase ne. Nezvládl jsem tuto hrozivou pouť na poprvé a sesul jsem se na schodiště. Před očima mi letěly obrazy nejrůznějších výjevů. Otec, matka, ach jak ta mi bude chybět. Pes, deník....ten proklatý deník....Ten mi vlastně zavařil nejvíce. Má neschopnost jakkoli komunikovat se svým tak příliš extrovertním a dominantním okolím mě dohnala k tomu, si začít psát deník. Nakonec jsem zjistil, že je někdy lépe mlčet, nesvěřovat se, nenadávat, neponižovat a nekritizovat nahlas, nechat si vše pro sebe a hlavně......nikdy svou zahořklost a závist nesdílet s papírem. Kromě své vlastní mysli, nic před světem neubráníte, zvlášť když ji lehkomyslně dáte v plén tajným deníkům, která se stejně dříve či později najdou a odhalí s radostí svá tajemství, která probodají, zavraždí a udupou důvěru, lásku a pochopení, které jste dosud u některých svých blízkých měli.A i přesto, že slova, která vám tak hbitě běhala pod rukou v návalu chvilkové zlosti, křivdy nebo zášti už dávno nejsou pravdivá, do smrti zůstanou viset ve vzduchu a už nikdy nezmizí.....a taky...nic už nebude jako dřív.....
Seděl jsem tam na těch ledových schodech jako hromádka špinavých a pomačkaných hadrů, která čeká na své vyprání, na svůj očistec. Bože zhřešil jsem. Nikdy jsem nebyl věřící, nikdy a asi ani dnes, a přesto tě prosím o pomoc a nejsem sám. Mám takový pocit, že ať už lidé v životě věřící jsou či ne, nakonec se vždycky v neřešitelných a bezvýchodných situacích obracejí k tobě Bože. Ano k tobě a prosí o pomoc, o jakési "Deus ex machina" i přes to, že jim rozum říká něco opačného. Druhý paradox? No...s trpkým úsměvem říkám: "svět je složitej." Na těch ledových schodech jsem seděl dlouho. Dlouhoa přemýšlel o tom, zda mám právo si brát řivot i přesto, že mi ho daroval někdo jiný. Kdo to však byl, jsem v tohle chvíli ale řešit nechtěl.
Něco ve mě se náhle zbouřilo, volalo o pomoc, mé druhé já se pralo o spravedlnost. Že to takhle nemá skončit? Tak jak tedy? Život je přece pomíjivý. Sesbíral jsem se z posledních třech schodů a otevřel dveře na střechu. Páni.... ta výška.... no když si na to dnes vzpomínám musím říct, že ta výška vám na všechny otázky odpoví sama. Pomalu začnete chápat, jak nicotní o proti tomuhle světu jste. Jak malí, jak bezbranní. Ale přesto je tu něco, co vám říká opak. Stačil ten pohled a pochopil jsem, že tu jsem abych tu byl. Zní to bláznivě? Ano, taky nejsem filozof. Za chvíli pochopíte, že tenhle svět není tak odbrovskej, jen je poskládaný z malých částí, které tvoří tohle velké "Něco". A já tam patřím taky. Každý tu je proto, abychom tu vykonali svůj díl. Těžko se to vysvětluje a taky tu nejsem proto, abych se vám snažil vysvětlit své myšlenky v těžkých definicích . Na to mám opravdu vyhraněno málo času ze svého života. Ne. Nejsem ironik. Jen chci říct, že jsem pochopil, že vše co jsem tak nahoře viděl, to všechno co člověk dokázal, postavil a vymyslel, že je to tam, aby to bylo. Má to tak být, tak je to na světě uděláno. Není možná, abych tu byl jen tak. Přece musím taky něco dokázat a jak velké to bude, na tom přece nezáleží. Možná se to vše, co jsem do téhle doby považoval za špatné stalo jenom proto, abych si uvědomil, kde dělám chybu, že to není jen mým okolím, že je to ve mě. A že se nemám hned litovat a zalézat pod krunýř, že se nemám hned vzdávat, ale uvědomit si, co se stalo a hlavně se snažit s tím něco udělat. Kdysi jsem četl zajímavou větu. Už si bohužel nepamatuju, kdo to řekl, i když mám tušení, že to byl Lincoln, ale nechci ho zbytečně zainteresovávat. No zkrátka mi ta věta utkvěla v hlavě a až dnes chápu, že jsem si ji asi zapamatovat měl.
"Aby člověk dosáhl toho co je možné, musí nejdříve usilovat o to, co je nemožné". Tedy zjednodušeně řečeno, to co se stalo musím odestát. Možné to není, ale možná se tak můj hřích stane menším.
A tak abych to vše jednoduše shrnul. Na té střeše jsem stál bezmála několik hodin jako solný sloup a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, o pomíjivosti lidského života a o svém vlastním údělu. Nebudete věřit, ale ten chladný vzduch, to ticho a ta tma, která se vám rozprostírá nad hlavou, jako by se sami snažili o to, abyste měli co nejpříznivější podmínky pro svou duši, pro své já, pro svou podstatu. A tak jsem přemýšlel a přemýšlel, až jsem došel k překvapivému závěru. Jediné co vám ale můžu prozradit je, že mě tam nahoře z toho větru rozbolela hlava, promrzl jsem na kost a s horečkami a zálapem plic jsem skončil v nemocnici. S odhodláním jsem pak bojoval o vlastní život z polohy ležmo a odpykával si ten svůj bláznivý nápad s ukončením svého vlastního bytí. Překvapivě denně za mnou pak chodila celá rodina, kterou jsem původně tak zklamal a kvůli které jsem si vlastně to své amatérské filozofování na střeše nenechal na dlouhé ale hlavně horké letní noci, což byl vlastně ten největší paradox.