To je snad zlý sen

To je snad zlý sen!
„Splňte si své sny a zkuste práci v Americe,“ hlásá transparent nalepený na budově přede mnou. „ No, nezní to zas tak špatně, o práci v zahraničí jsem slyšela jen dobré, tak proč to nezkusit?“ říkám si. Peníze bych potřebovala, anglicky umím výborně, sehnat u nás práci je téměř nemožné a přihlášku na vejšku si mohu podat až za rok.
A bylo rozhodnuto. Hned druhý den jsem do oné agentury, jež práci v Americe nabízela, zašla. Příjemné třicátnici jsem dala svůj životopis, přednesla jsem jí své představy o práci, co bych chtěla nebo případně nechtěla dělat, nechala jsem jí své telefonní číslo a šla jsem. Asi za týden mi volali. Prý mi našli skvělý job, přesně podle mých požadavků. Naprosto nadšená jsem se vydala do agentury vyjednat poslední formality, sehnat co nejvíce informací o mé budoucí zahraniční práci a jak se říká: vyletět z rodného hnízda.
„Jak dlouho to letadlo ještě poletí?“ začínám šílet. V agentuře mi našli práci barmanky v jednom velice nóbl baru. Ukázali mi fotky z „mého“ pracoviště. Zajistili mi levný a hezký podnájem. Plat v baru byl až neuvěřitelně krásný. No, prostě sen. Sen, který mi kazí zámořské aerolinky. Za půl hodiny se mám na letišti sejít s mužem, jenž mi ukáže bar, dovede mne k bytu a trochu mne provede po New Yorku. Jenže letadlo mělo zpoždění a my stále letíme nad tím zpropadeným oceánem.
„To je snad zlý sen, ne, to není možné! Vypadalo to tak dokonale, naprosto skvěle a teď…?“ Jsem už totiž v NY, stojím před příšerným, hrozně špinavým a celkově nechutným „pajzlem“, který se vydává za „nóbl“ bar. A můj byt? Není to o nic lepší. Voda tu neteče, elektrika jde jen výjimečně, okna jsou tak špinavá, že přes ně ani není vidět. No hrůza. Jak jsem se mohla nechat tak napálit? Peníze na případnou zpáteční letenku padly na taxík, který ten „pobuda“, co mi to tu ukázal, odmítl zaplatit. A to, co mi zbylo, jsem vyhodila za hovor do té proklaté agentury. „Prý co jste za ten minimální poplatek čekala? Žalovat nás? Ano, zkuste to, tedy pokud se ještě někdy vrátíte…!“ Tato slova zakončil nelidsky krutý smích. Co teď? Volat domů a přiznat, jak šeredně jsem se zmýlila? Na to jsem moc hrdá, to nedokážu, raději zkusím bojovat. Třeba to v tom baru zas tak zlé nebude…
Je to zlé. V baru je sice plno, ale ti zákazníci. Jsou strašně vlezlí a jeden mi dokonce nabízel peníze za sex! Co si myslí? Já nejsem žádná prodejná děvka! … Den ode dne je to tu horší. V baru mě platí strašně málo, začínám dlužit peníze za nájem a nemám skoro co jíst. „Co budu dělat?“
„Do kolika dnes děláš?“ „Až do rána!“ odbývám dalšího „štamgasta“. „Já si rád počkám, co takhle 70$ za hodinu?“ ... „Sakra z toho bych zaplatila celý nájem a ještě bych se pořádně najedla!“ Ale co, jednou… To se snad NIC nestane. „V pět před barem, jak tam nebudeš, máš smůlu!“ křikla jsem na něj a hleděla si dál svojí práce. „Co jsem to jen udělala, proklouznu zadním vchodem, to si mě nevšimne. Ale… Ty peníze by se mi hodily…“
Tak to zas tak hrozný nebylo. Když tam na mě čekal, uvědomila jsem si, že zas tak zle nevypadá. A vydělat si 210$ tak snadno? Lepší než se dřít v baru. Nájem z platu, co mi tam dávají, těžko zaplatím. Nechci si ale takhle vydělávat pravidelně. Možná občas, až zase budu v krizi, proč ne? Provinile se tolik necítím, tak to snad půjde. Z těch peněz, co jsem si teď vydělala, mi ještě dost zbyde. Mohla bych se věnovat svému dávnému snu. Tady v Americe budu mít třeba větší možnost prosadit se než u nás. V čem? No, hrozně by mě bavilo psát knihy. Děj už mám vymyšlený. Jen ho sepsat. Ale psát to v ruce a pak to zas přepisovat? To je zbytečná práce navíc. Potřebovala bych notebook, jenže tak moc peněz zase nemám. Asi si budu ještě muset „nějak“ vydělat.
„Výborně, co si budeme povídat, kdo si na notebook vydělá za tři dny?“ Jo, jo. Šla jsem do toho zas. Ale jen proto, abych si splnila sen. Svoji hračičku už mám doma. A je to super. Kdykoliv se mi zachce, uteču z toho příšerně krutého světa plného problémů do svého vymyšleného, klidného a mírumilovného. Kéž bych tak mohla být jednou z těch románových hrdinek. Ty jsou vždy šťastné. A když ne už od začátku, najdou své štěstí vždy na poslední stránce.
Je to skoro půl roku, co jsem odletěla z ČR. Zvláštní, jako by to bylo teprve včera, co mě rodiče a kamarádi přesvědčovali o tom, že to je blbost. Jen reklamní trik, chyták. A já husa jsem jim nevěřila! A teď toho lituju. Proč jsem se nevrátila? Je pravda, že peníze na letenku bych za chvíli vydělala, ale nerada přiznávám své chyby. Proto jsem zůstala a bojovala.
Jestli za to ten boj stál? Nevím. To se teprve uvidí. Zítra, pozítří, za týden, za měsíc? Nevím, ale někdy mi zavolat musí. Kdo? No přece z vydavatelství. Svou knihu jsem už dopsala. Před týdnem jsem ji odnesla pěti vydavatelům a teď jen čekám, který se ozve.
Tak tři už volali. Nemají zájem. Není to prý nic neobvyklého a nevidí v tom možnost výdělku. Ani mi nedali šanci! Celkem mě to sebralo. Myslela jsem si, že je dobrá, že by mohla mít úspěch. A ono nic. Třeba příště. Příště už nebude. Už nikdy psát nebudu. Nechci. Zklamání je strašné. Brečím jako malá holka a je mi jedno, jak se na mě lidé na ulici dívají. Už je mi všechno jedno. Chci odsud pryč!!
„Ach ne. Co se stalo? Proč mě všechno bolí? Co se to děje? Počkat, slyším hlasy.“ - Haló Alice, probuďte se. Á výborně, přichází k sobě. - „Proč se na mě ti lidé dívají? Kde to sakra jsem?“ - „Ležte, ležte, jste v nemocnici u Sv. Anny.“ - „Tím se ledacos vysvětluje, ale proč? Na nic si nevzpomínám…“ - Srazilo vás auto. Nějaký opilec vjel na chodník a najel přímo do vás. Máte zlomenou nohu, nějaké odřeniny, pohmožděniny, měla jste slabý otřes mozku, ale jinak jste v pořádku. No, jak se to vezme v přádku. Je tu ještě jedna věc…“ - „Co to proboha blábolí, nestíhám tě. Zpomal! Zpomal! Počkat, už mi to dochází, jo chodník… auto…bolest… Počkat, co znamená ta „jedna věc“? - „… víte, že jste HIV pozitivní? - „Cooo? Ne, ne, ne, ne to ne… To snad není možné!“ - „Víte, měli bychom udělat i testy vašemu příteli, pravděpodobně je na tom stejně jako vy. A jestli to o sobě nevíte, tak vás asi nakazil…“ - „Já nikoho nemám.“ - „A netušíte, kde jste se mohla nakazit?“ - „Občas jsem si přivydělávala prostitucí…“ - „Tím se to vysvětluje. Omluvte nás. Musíme jít. Později se na vás ještě přijdu podívat. … Já to nechápu, proč ty nejhezčí holky vždycky klesnou k sexu za peníze…“ - to byla poslední slova onoho doktora. Kdyby jen tušil, jak hluboce mne zasáhla.
Zvláštní, jak snadno člověk, aniž by si to uvědomil, zahodí své životní poslání kvůli snu a své hrdosti. Byla jsem příliš hrdá na to, abych se vrátila domů a uznala svou chybu. Raději jsem si vydělávala prostitucí, nejprve abych měla co jíst a kde bydlet, pak abych si splnila svůj sen. Ten jsem si sice splnila, ale za jakou cenu? V posledním vydavatelství mi tu knihu totiž vzali. Vydali ji a dostala se na přední místa žebříčku bestsellerů. Je to skutečně úspěch. Mně vynesl slávu a bohatství. K čemu mi to však je, když už nikdy nenaplním své poslání. Poslání každého živého tvora. Který muž asi bude stát o HIV pozitivní ženu a která sociálka mi svěří dítě do adopce? A vlastní? Kdyby se narodily, zdědily by mou nemoc…
Právě sedím v letadle. Jsem na cestě domů. Jak krásně zní to slovo „domů“. Snad tam ještě nějaký domov mám. Jo, abych nezapomněla. Agenturu, co mi „našla práci“ v USA, jsem zažalovala. Dali mi 3 miliony jako odškodné a zkrachovali. K čemu mi však ty peníze jsou? Asi je věnuji na děti v Africe nebo na hledání léku proti AIDS. Když ne pro mne, tak pro jiné dívky se stejně smutným osudem, jako mám já…