Něco šílenýho

Ležel jsem na posteli. Jedinej zvuk, kterej jsem slyšel, bylo syčení plynu v kuchyni. A jednou za čas projelo před domem auto. Pak tu byl ještě jeho dech. Symfonie blížící se smrti. Všechno na mě začlo padat. Natáhnul jsem ruku a sevřel její dlaň. Byla studená. Začla tuhnout.
Sakra, to byl život, něco šílenýho. Pousmál jsem se. Unikající plyn si mě našel. Cítil jsem, jak začínám blouznit. Nebo se to opravdu stalo?
V base jsem si odseděl pět let za přepadení s těžkým ublížením na zdraví. Bláznivý roky tam v base. V životě jsem nezažil tak zhuštěnou rutinu. Budíček, snídaně, do zaměstnání, oběd, zaměstnání, ze zaměstnání, večeře, večerka. Každej den, každej tejden, každej měsíc, každej rok. Jakoby bych těch pět let poslouchal jednu a tu samou písničku. Pořád a znovu. Jak to, že jsem se z toho nezbláznil? Protože jsem věděl, že to jednou skončí? Protože jsem měl naději? Asi proto.
Když mě pustili, oddechnul jsem si. Dokázal jsem to. Těch pět let nakonec uteklo jako voda. A z basy jsem si kromě černýho kufru se spodním prádlem odnášel i svůj rozum. A jestli ho to těch pět let poznamenalo, nevěděl jsem o tom.
Ťukli jsme do sebe, když jsem si šel pro pivo. Měla už trošku upito a mě netrvalo dlouho, aby se dostal na její vlnovou délku. Kecali jsme, pošťuchovali se, tančili, pili. Pak jsem se k ní nastěhoval. Bydlela v garsónce. Našel jsem si práci a zařadil se. A všechno se zdálo bejt dobrý.
Znovu jsem stisknul její ztuhlou ruku. Na začátku bylo všechno dobrý. Pak to ale začlo tuhnout. Plyn se mi dostal do mozku a začal tam vyvádět.. Vytahoval mi z paměti věci, na který jsem dávno zapomněl. Nebo se snažil na ně zapomenout.
Třebas jako: ,,Jak bylo v práci?“
,,Dobrý.“
,,To je všechno? Dobrý?“
,,Práce, no. Už jsem ti o ní říkal nejmíň stokrát.“
,,Ale vždycky se může stát něco zajímavýho, ne?“
,,Na poště? Pří třídění dopisů? Je mi líto.“
A co tohle?: ,,Zítra pojedem za našima.“
,,Nechce se mi.“
,,Jak nechce? Jezdíme přece každou neděli.“
,,No právě.“
,,Máma tě má moc ráda. I přes to všecko.“
,,Fakt se mi nechce.“
,,Ještě to proberem, jo?“
,,Hm.“
Vykouřila mi ho při americkým filmu. Druhej den jsem sedli na autobus a jeli.
Život mi vyjel z černýho depa. Někdo přehodil výhybku. Pak znovu. Pak znovu. Pořád mi někdo přikazoval kam mám jet. Na trati jsem už docela dlouho. Mastím si to 165 v hodině a nestačím sledovat, co se kolem mě děje. Nějak jsem si tuhle jízdu přestal užívat. V dálce před sebou jsem viděl koleje, který se nikdy nerozešly.
Když jsme se vrátili od jejich rodičů, natáhla se na postel. Vlastně to jsou sotva dvě hoďky.
,,Víš co?“ zeptala se mě.
,,Co?“
,,Mám pocit, že nám to poslední dobou neklape.“
Nic jsem neříkal.
,,Taky si to myslíš, viď?“
,,Nevim. To se stává, ne?“
,,Jasně! Četla jsem, že to přijde do každýho vztahu. Takový útlum.“
,,Útlum?“
,,Jo. Je to prej úplně normální. A když to přijde, je nutný vztah něčím ozvláštnit. Udělat něco šílenýho, chápeš?“
Seděl jsem vedle ní na posteli a myslel na zířek. Na třídění dopisů, na její rodiče, na tuhle garsónku, na poštovní zámky, na svíčkovou, na dopisy, na něco šílenýho, na tuhle klec, která mi začla připomínat 5 let, na naději, kterou jsem nikde neviděl, na zbytečný dopisy, na něco šílenýho.
,,Tak co? Nenapadá tě něco?“
Otočil jsem se k ní. Začla si pomalu vyhrnovat sukni. Červená látka ji stoupala po stehnech. Strašně moc jsem si řál, aby tam na konci byla aspoň špetka naděje. Jenže už jsem tam byl tolikrát, že jsem věděl.
Něco šílenýho?
Sednul jsem si na ní. Kolenama jsem jí přitlačil ruce k tělu. Několikrát se pokusila nadzvednout. Pokaždý jsem jí přitlačil k posteli. Začla těžce oddychovat.
,,Co chystáte, pane?“ Začla se drze smát.
Chytnul jsem jí pod krkem a stisknul.