Momenty života

Jitka stála na pokraji mostu a přemýšlela nad důvodem proč žít. Tápala ve své paměti a marně se snažila najít aspoň malý plamínek naděje. Nepatřila k sebevrahům, vždycky tyto lidi odsuzovala a nikdy si nepřipustila jaké to je, když už život prostě nemá smysl, když už prostě nechce žít. Teď však sama stála na pokraji smrti, jako by nebyla na tomto světě, byla někde jinde tam, kde čas ani slova nic neznamenají. V jejích očích se zračila bolest a slzy. Osud jí dal druhou šanci, viděla to, co jiní nemohou...

Byly jí 3 roky usmívající malá holčička utíkala ke své mamince a přitom zakopla o rozvázanou tkaničku a začala plakat. Maminka k ni okamžitě přiběhla, konejšivě ji vzala do náruče a řekla „Dobrý zlato? nebreč, maminka je tady, vždycky bude tady! “...

Bylo jí 5 a tatínek ji učil jezdit na kole. Konečně se jí to povedlo, ujela pár metrů na kole sama. Táta ji vzal do náruče a z oka mu stekla slza radosti, políbil na tvář svoji malou holčičku a vyhodil ji do vzduchu. Oba se smáli...

Bylo jí 10. Hrála si se svojí nejlepší kamarádkou. Lenička vytáhla z kapsičky modrobílý korálkový řetízek vložila ho Jitce do náruče a řekla „Tak a teď jsme nejlepší kamarádky, todle je náramek přátelství a ten nás spojí navždy!“ Jitunka se usmála a tiše zašeptala „Navždy“ a usmála se.

Bylo jí 13 vešla do domovních dveří. V kuchyni seděl tatínek a plakal.
...Co se stalo?...
...Máma je mrtvá z lato...
...ne...
Jitka vstala a rozkřikla se „Ne, mami, mami, NE! ZT není možné!“ V hlasitém pláči si uvědomila, že nebyla takovou dcerou, jakou si její máma zasloužila, nikdy ji s něčím nepomohla, neřekla jak moc ji miluje. Stáhla se do sebe s nikým nechtěla mluvit. Při pohřbu požila na matčin hrob bílou růži a zašeptala „Promiň, mami!“

Bylo jí 15. Do jejich domu vrazili sociální pracovníci a násilně ji odebrali tátovi, který se už o ní nebyl schopen starat. Bránila se i když věděla, že tuto bitvu již dávno prohrála...

Bylo jí 16. V ruce držela řetízek přátelství, který ji před 6 lety dala Lenka. Lenka ji zradila, přebrala jí milovaného Tomáše a na ni se vykašlala. Jitka vstala, klidně, ale se slzami v očích otevřela okno a vyhodila ho ven. Pod oknem stál Tomáš sebral řetízek a bolestí zkřivil obličej, když si uvědomil co způsobil...

Bylo jí 18. Konečně byla volná a svobodná. Vyšla do ven a ozářilo ji slunce. Vyskočila radostí a spadla do bělostného sněhu. Rozesmála se a milovala život. Přistoupil k ní Tomáš políbil ji a řekl, že ji miluje. Opodál stála Lenka a znechuceně se na ně dívala. Jitka vstala a podívaly se na sebe. Byl to jiný pohled, než jaký kdy v životě zažila, uvědomila si, že jsou vlastně stále ty stejné holčičky, které se mají stále rády. Stačil jediný pohled a Jitka odstrčila Tomáše stranou. Lenčin obličej rozzářil úsměv z kapsy vytáhla modrobílý řetízek. Tomáš pochopil vztáhnul k Jitce ruku a vložil jí do dlaně ten její...

Uvědomila si co dělá a najednou za sebou zaslechla jak ji někdo volá. Otočila se stála tam Lenka. Usmála se a šla za ní...