Když matky randí a dcery sedí doma...

Už si ani nevzpomínám, kdy se to vlastně stalo. Ručičky na hodinách si daly čelem vzad, slunce vesele poskakovalo po obloze a zahanbovalo svým svitem pouliční osvětlení a já, v pátek večer, v županu, vypravovala svou matku na rande. Možná, že to tak bylo vždycky. Přirozený kontrast mezi mým nočním životem a její vládou nad prázdnou domácností balancoval na pomyslných miskách vah, které se nyní, nějakým neočekávaným činem prostě převážily jejím směrem. Je to zvláštní. Jako když vás při pánské volence nikdo nevyzve a vy zůstane sedět na židli. Pobrukujete si, při vašem štěstím pětiminutovou píseň z Titaniku, poklepáváte nohou do rytmu, ale uvnitř cítíte, že něco není v pořádku. Mám pocit, že mezi mnou a černým Petrem existuje nějaký magnetismus. Vždycky mi zůstane v ruce. Ještě jednou zakašlu, to aby bylo jasné, že jsem v rekonvalescenci a v žádném případě nikam dneska nemůžu. Uvařím si čaj, sednu si k televizi a pustím nějakou talk show. Po všech těch vyčerpávajících akcích si trochu volna zasloužím. Najednou mi to připadá celkem rozumné. A ve stejnou chvíli mě napadá, kterou z nás chci vlastně obelhat. Vzpomínám si na dobu, tehdy to bylo chvilku po rozvodu, kdy jsem se snažila matinku nalákat na půvab seznamování přes internet a přesně si pamatuju, jak se ohradila, že kvůli nějakýmu chlapovi teda na žádnou chatu nepojede. Dneska už jí jen napomínám, aby s tím -KaRLem42- v žádném případě nesedala do auta a aby nosila pepřák, a to platí i pro ČtverakaXXX a *BIGLOVERA* . Moje holčička už virtuálně dospívá. Ještě chvíli a ze samé mateřské lásky se rozpláču. Zaslechnu náš fén, jak tvrdě dopadne na studené dlaždičky v koupelně. Tam si s mamkou nepřekážíme. Nikdy. Necelou hodinku, kterou potřebuju po ránu na znovuobjevení svého hezčího já, mamka kvalitně prospí a naopak, její hodina večer je zase mnou naprosto nevyužitá. Ze začátku její rande probíhaly naprosto katastroficky. Žádný z nápadníků neměl ani tucha, že už je předem vyřazený ze hry a to ještě ani nevytáhli oponu, nepřinesli kávu, neprodali paintballové kuličky. To bylo tehdy, když jeden z Don Chuanů přišel s nápadem na originální rande. Ten to ale trochu tušit mohl. Maminka dostala oranžovou do hlavy, třikrát ho zastřelila a schůzka skončila. Na tátu prostě nikdy nedokázala zapomenout. Byli spolu dvacet let a taková cifra v manželství už něco znamená. Úplně ze začátku to bylo, jak říkala, velkolepé. A stejně velkolepá musela být i cesta za znovunabytou svobodou. Krůček po krůčku si budovala svou ženskou identitu a sebevědomí. A potom poskočila zhruba o kilák, to když chtěl otec vrátit zásnubní prsten po babičce, pro svou novou přítelkyni Helenku. Helenka je moje, dovolím si tvrdit, o pět let starší, atraktivnější verze. Snad jsem to řekla správně, nerada bych jí totiž přidávala na věku. Vychodila střední obchodní školu, ale tím vychodila, mohla myslet jedině schody, které si tam kdysi vyšlápla, když šla pro přihlášku. Nevěřím, že by něčemu takovému svěřili maturitní vysvědčení, byť by to bylo jen na chvíli, možná než se pravý maturant stihne vyfotit. Tak asi takhle je to s ostrovtipem naší Helči. Maminka tehdy poslala zprávu, že má otec se svatbou počkat, než bude ta čúza alespoň plnoletá. Prstýnek střelila ve zlatnictví a odletěla s kamarádkou Věrkou do Paříže. To aby jim otestovala případnou svatební cestu. Táta zuřil a já jen trnula, aby si ve své nové vilce nezapálili krb listopadovými alimenty. Helenka z toho ale nakonec vyšla nejlíp, dostala v té době ten nejluxusnější, alespoň podle pana Swarovského, perlový náhrdelník a na nějaký šutr, po lehce vyšinuté babče z Olomouce, si ani nevzpomněla. Z Paříže se s Věrkou vrátila úplně jiná paní. Přijela sice ve stejných khaki kalhotech, které jsme pár týdnu předtím ukořistily u jednoho vietnamského módního guru v Holešovicích a v mém tričku, ale moje maminka by si určitě nikdy nedomluvila, ještě ten den, rande a to s úplně cizím chlápkem z letadla. Jinou mi ale už nikdy z letiště nedovezli a tak jsem se prostě uchlácholila faktem, že už aspoň vím, kdy to všechno začalo. Někdy jí to stejně ale nevycházelo. To když byla unavená, ve vzduchu létaly záporně nabité částice a nebo byl ten chlap prostě idiot. V takovém případě pak přicházel plán B. Nebo bych spíš měla říct plán C? Vitamín C. Najednou jí není zatěžko vytasit se s dcerou, která doma trpí nachlazená, a které musí v lékárně to céčko prostě ještě koupit, než zavřou. Třikrát jsme vyhořeli, dvakrát jsem nás vytopila a jednou se máma prostě zvedla a odešla. Vždycky když osudová schůzka nevýjde, sedneme si k televizi, pokoříme jednoho dva Amundseny a hystericky se smějeme všemu, co ten Romeo řekl. Když to ale dopadne, to se pak mamka vrací s úsměvem, ani se nezuje, zavře se do koupelny a dlouho do noci esemeskuje. Vyprávíme si ovšech našich partnerech. Zatím si nevšimla, že moje příběhy jsou kratší a kratší až nakonec prázdná místa vyplňuji vtípky a postřehy ze života, zatímco ona vytrvale popisuje každého z nich. Představí mi ale jen výběr z Top ten. Čumáček17, mimochodem workoholický čtyřicátník, na adolescentního výrostka zvědavý není, čímž byl automaticky vyřazen z máminy Top desítky a _FreddyBIGboss_ mi byl představen včera. Ve dveřích postával celkem sympatický chlapík s pleší, v ruce velkou kytici, kterou v zápětí rozdělil na dvě měnší. Celý večer však prakticky věnoval mně. Zajímal se o mou školu a zájmy, zkrátka si chtěl šplhnout u mamky a já ho v tom plně podporovala. Říkala jsem si, že tomuhle pánovi bych jednou dokázala říkat tati. Když si pak ale mamka odskočila a on mě s dotazem, jestli už jsem měla kluka plácnul po zadku, začala jsem aranžovat svůj postřeh jako název pro novou kauzu občanského juda a zároveň jsem ho škrtala ze seznamu.

Možné pokračování příště :-)