Deník: Právě jsem si vzpomněl, že mám děti.

Jako každý se domnívám, že jsem velice zvláštní a neobyčejný chlapec, v hloubi duše ale cítím, že jsem docela obyčejný, a to mě vlastně těší, jelikož alespoň někam patřím.

Často se cítím jaksi neúplný, jako bych měl v duši nějaké prázdné místo, které bývá normálně zaplněné, jsem tedy vlastně nenormální; poněvadž mě ale fascinuje pozorovat život a lidi, jak si v tom životě vedou, zjistil jsem, že každý druhý má v sobě nějaké prázdné místo, které je normálně zaplněné, myslím si proto, že jsem v podstatě úplně obyčejný chlapec. Jen nemůžu příjit na to, kde to "normální" vlastně teda je?

To prázdné místo se nachází (vlastně nenachází, protože prázdná místa nemůžou být nikde, přičemž ale někde být přece musí, dejme tomu tedy, že ta prázdná místa se vyskytují přábližně někde mezi místy plnými) asi v místech vzpomínek na šťastné dětství.

Rád se bavím představou, až budu mít děti, myslím si totiž, že právě mé vlastní (ach, jak to zní fantaskně a zároveň sladce - ještě dodám, že jsem již nejspíš našel budoucí maminku mých dětí - mé vlastní děti) děti zaplní tu chmurnou prázdnotu kdesi v mé duši.

Vidím to před sebou, jako by to bylo už dnes: uvolněně se rozvaluji na kuchyňské lenošce, chroupu brambůrky - dej bože, ať jsou to slaninové - myslím na to, jaké mě to potkalo štěstí, že jsem již zaplnil to prázdné místo ve své pochroumané dušičce; v tom začnu hloubat o smutku, který ve mně to prázdné místo pokaždé vyvolává, hloupě se rozesmutním a zároveň se na sebe pro tento smutek rozzlobím, takže výraz v mé tváři nabyde nepopsatelně zvláštní grimasy - a v tom vejde do kuchyně jedno z mých dítek.
"Proč se tváříš tak divně, tatitati?" zeptá se má milovaná ratolest.
A já celý zpitomělý odpovím radostně: "No protože jsem si právě vzpomněl, že už mám děti."