Partner nebo syn?

Jiřina vychovávala syna a dceru. Celou řadu let byla na jejich výchovu sama. Manžel ji opustil, když synovi Pavlovi bylo sedm let, dceři Janě jedenáct. Našel si mladší partnerku. Cizinku, se kterou společně odcestoval natrvalo kamsi do Jižní Evropy. Jiřina to zprvu nesla těžce, ale s postupem času se se svým osudem smířila. Děti ve škole prospívaly průměrně a ona se těšila na to, až se po skončení školní docházky obě vyučí a postaví se konečně na vlastní nohy.

Jednoho teplého letního večera se vracela z procházky, když ji v blízkosti jejího bydliště oslovil neznámý muž. Vysoké postavy, k Jiřině přiměřeného věku, příjemného hlasu i vystupování. Tehdy si Jiřina uvědomila, že život proti snad ještě neskončil. S Radkem, jak se jí přitažlivý muž představil, se od té doby setkávala stále častěji, z počátku bez vědomí svých dětí. Později, když zjistila, že vzájemný vztah je vážnější, než si zprvu myslela, sdělila Pavlovi i Janě, že má v úmyslu si nového partnera přistěhovat do domácnosti. Devatenáctiletá Jana, která měla před maturitou a stejně se chtěla brzy odstěhovat ke svému příteli, problém v soužití matky s novým partnerem neviděla. Jinak tomu bylo s patnáctiletým Pavlem. Radka několikrát v minulosti viděl a na první pohled si do oka nepadli.

Krátce před Vánocemi se Radek k Jiřině nastěhoval. V domácnosti zavládl zcela jiný režim. "K čemu dáváš Pavlovi kapesné?" obviňoval Radek Jiřinu. "Vždyť Pavel na nic peníze nepotřebuje, když něco chce, ať si řekne." Jiřina se podvolila jeho názoru. Pavel přestal dostávat kapesné, které i tak bylo velmi malé a sloužilo jen pro jeho osobní potřebu. Říkat si však o peníze na každou maličkost a to zejména v době, kdy byl s Radkem doma sám, jej ponižovalo. "Inu co, nějak to chvíli vydržím snad se to časem změní, domluvím se s mámou", tak uvažoval a mlčel. To ale nebyla jediná změna, kterou doma zaznamenal. Za každou horší známku ve škole musel povinně uklízet, domácí vězení také vyjímkou nebylo. Hádky mezi ním a Radkem proto byly stále častější. Jiřina, ve snaze si Radka udržet, stála převážně na jeho straně.

Na jaře do města "přijela pouť". Pavel chtěl jít se svými kamarády ze školy na kolotoče. "Nikam", slyšel z Radkových úst. "Koukej se učit, peněz za kolotoče je škoda". Pavel proto naléhal na svoji matku, ale ani tam se podpory nedočkal. "Přece nebudu před kamarády za sraba", přemýšlel Pavel. Proto v nestřeženém okamžiku ze stolku, kde se soustředily finanční přijmy rodiny, si bez vědomí matky i jejího partnera peníze na pouť vzal. Od té doby, protože byl na drobné finanční částky z minulosti zvyklý, svůj postup opakoval ještě několikrát. Jiřina hned ztrátu peněz nezaregistrovala a Pavel jí namluvil, že peníze si vydělal na brigádě v supermarketu na výkupu lahví. Spokojila se s tím.

"Nějak moc utrácíš", uslyšela však zanedlouho od Radka. "Včera byly v obálce ještě tři stovky a dnes tam nejsou. Můžeš mi říct, za co jsi je utratila?" Jiřina také věděla, že včerejšího dne tam peníze ještě byly. Věděla také, že nic nakupovat nebyla. "Pavle, co o tom víš?" uhodila na svého syna. Pavlovi nezbylo, než se přiznat. Týdenní domácí vězení jej neminulo. Tehdy po prvé pronesl: "Doma nebudu!" Jednoho sobotního odpoledne sebral pár osobních věcí a začal přespávat u kamarádů. Jiřina se mu nejdříve snažila domlouvat, dovedla jej domů, ale Radek mu jen nadával a veškerou vinu za vzniklé problémy přenášel na Jiřinu. "To je ta tvoje výchova!" tak většinou končívala ostrá výměna názorů mezi ním a Jiřinou. Situace se pomalu stávala pro všechny neúnosnou. Jednoho letního dne, když opět v domácnosti scházela větší částka peněz, kterou si Pavel "vypůjčil", Jiřina rozhodla. "Půjdeš z domu! Nebudu se stále s tebou jen zlobit. Nastěhuješ se do bytu po babičce. Je ti už šestnáct, tak se starej". A tak se i stalo. V bytě na druhém konci města zůstal Pavel sám, opět bez jakýchkoliv finančních prostředků. Po skončení základní školy jej nevzali do učení a tak mu nezbylo, než se přihlásit na Úřad práce. Jiřina za něho platila pouze nájem a poplatky, spojené s užíváním bytu. Pokud za ní přišel, dostal najíst. Bez peněz ale Pavel zůstat nechtěl. Tehdy jsme se s ním několikrát setkali před přestupkovou komisí pro drobné krádeže, kdy odcizené věci obratem prodával a získával tak peníze pro své potřeby.

Jiřinu ale vůbec nebavilo chodit neustále na polici, když Pavel něco provedl. Na jedné straně si uvědomovala, že jako za mladistvého má za něho stále ještě odpovědnost. Na druhé straně se obávala ztráty svého partnera, s nímž si, zejména od doby, co Pavel s nimi nebydlel, užívala hezký život. Od Radka také stále častěji slyšela ultimátum "buď já, nebo Pavel, vyber si". Proto nakonec požádala o umístění Pavla do výchovného ústavu, protože jeho prohřešky se neustále množily. Přesto, že Pavlovi by bylo nejlépe u ní a v normální rodině, soud nakonec návrhu Jiřiny vyhověl. Pavel má tak až do svých osmnácti let pobyt nepochybně zajištěný i s pravidelnou stravou. Je tedy jen na něm, aby dokázal, že je "jiný". "Kdyby nebylo Radka, nikdy bych se sem nedostal", říkal nám. Zda se mu jeho záměr zdařil, poznáme za dva roky. Určitě to nebude mít lehké.

A Jiřina? Doufejme, že ani ona svého rozhodnutí, v němž dala přednost partnerovi před synem, nikdy nebude litovat...