Kniha života

KNIHA ŽIVOTA

Velká, těžká kniha, prachem setá, leží a já bojím se jí otevřít. Je vázaná v kůži, tvrdé jako sám život, její stránka, každá jinak popsaná. Kniha nejde uprostřed otevřít..musíš začít listovat od první stránky.
Na první stránce předmluva psaná nádherným, něžným písmem, psaná mateřskou láskou. Užasle hledím, jak klíčí sny v drobounkém uhlazeném písmu. Lemy stránek jsou růžové, stejně jako sám život. Sladké dny ubíhají jako odstavce knihy. Růžová se začíná měnit v bílou. Bílé jsou stránky a bílá je nevinnost. Naivita nenutí řešit, nenutí přemýšlet. Bílá bledne spolu se sny, které se boří jako hrad z písku. Děvčátko, stáváš se ženou. Tvůj názor dost lidí netěší a Tebe zas nezajímají názory cizí. Cítíš se dospělá a divíš se, že Tě nikdo nechápe. Jak kdyby neviděli to, co vidíš Ty a co sebou necháš proplouvat. Bílá se polévá krví, aby nakonec byly stránky rudé.
Ty potkala jsi kluka. Ten jediný Ti rozumí. Hledíš na svět přes brýle růžové jak dětství a pobláznění říkáš láska. AŤ se proti vám klidně postaví svět, Ty ho nenecháš jít. Vždyť to je láska na celý život. Jen z dálky k Tvým uší doléhá: „Jsi tak mladá, nech ho být, jen Ti ublíží a nechá Tě jít..“ Odešel. Za jinou. Ta teď jeho teplo cítí, tu teď hřejí jeho polibky. Bez něj nemá smysl žít. Už se nemáš na co těšit..sypeš saze na tak prázdné stránky a každou smáčíš slzami. Už se ti nechce žít. Stojíš zklamaná na mostě zoufalství a nevíš, jestli máš skočit nebo zůstat stát. Holka, pochop, že neměl Tě rád.
Teď stala ses hromádkou neštěstí, děvčátko, realita bolí, však když se už neoddáš naivitě, i tuhle ránu čas zhojí. Už nejsi malá holčička, vždyť nemůžeš jí být. Teď Ti dal život krutou ránu a Tys jí zvládla. Jsi tak silná! Nejde Ti už o lásku, ta bolí a za slzy nestojí. Teď budeš život užívat. A do prázdných stránek vrýváš poselství o tom, jak každý den žiješ naplno a nic není promrhanej čas, jako s tím grázlem. Poznáváš novej svět, svět, kterej pokrývá Tvou knihu zelenou. Týdny jsou jedna velká euforie. Není nic lepšího než partu ctít. A tráva Ti v hlavě lepí bolavý vzpomínky do klubíčka, co nejde otevřít. Teprve tyhle okamžiky v životě stojí za to. Není lepšího pocitu, než vzít tu nitku klidu a míru do ruky a vdechnout to smíření se světem, který nerada pouštíš ven z plic. Ze zelených nitek splétáš svůj život a jsi čím dál víc připravená sama životem jít. Vždyť Ty zvládneš všechno, tak proč i bílý nezkusit. Tvé stránky jsou zase bílé, ale už to není nevinnost, co je pokrývá. Už je to prášek, co drží Tě svobodnou. Pro tohle stojí za to zase žít. Nechápeš, proč měla bys hledat jinou cestu, když po téhle se Ti jde lépe.
Kamarádi odešli a rodiče jen vyčítají. Proč Tě nikdo nechápe? Pak vstaneš, jeden den, jako obvykle.Jen nebe je tmavší a bílý je daleko. Teď ho fakt potřebuješ a najednou nikdo nemá. Rodiče prudí a táta našel zelenou nitku dnů minulých. Ta jediná Tě mohla pro dnešek zachránit, udržet v pohodě, ale on ji teď svírá v dlaních a na stránku dopadá tma. Proč na Tobě hledaj jen chyby? Nůž je krásná věc, v mnoha lidech budí strach. Však právě Tobě se stává přítelem. Nebojíš se na zápěstí zatlačit, a i když Tě krev zpočátku děsí, nakonec v Tobě budí potěšení. Kam se hrabe láska, kam se hrabou drogy. Takhle vypadá svoboda.
Znovu rudnou stránky, ale ne láskou, nýbrž krví stékající do vany, kde právě ležíš. Ohromeně sleduješ čirou vodu, jak se v růžovou mění. Neslyšíš klíče v zámku, kroky, které se blíží, nevidíš máminy oči..necítíš lékařovi ruce a nevnímáš jízdu sanitkou na místo, kde se máš zase probudit..
Otevíráš oči a naproti Tobě sedí člověk, který za Tebe v tu chvíli i dýchá. Usedne k Tobě, hladí Tě po vlasech. Bolí to vidět mámu plakat, viď, že bolí? A dlouho bude.

Když po letech držíš v náručí malou holčičku, jejíž kniha se teprve začíná psát, tam to cítíš. To, co jsi nechápala a pochopit nemohla. Cítíš ten strach z jejích budoucích kroků, nemusela by mít takové „štěstí“, které jsi měla Ty. Cítíš bezmoc, protože víš, že stejně jako Ty nebude poslouchat. Ale život je boj. A Ty vám to štěstí vybojuješ. Najdi sílu ve slabosti a jednoho dne, až dopíšeš své poslední slovo, zůstane tu někdo, kdo Tvou knihu v sobě uchová. A proto stojí za to žít..nemyslíš?