Mobil

Mobil

Profesor Bedřich, zahloubaný do Publia Ovidia, sebou trhl, když na psacím stole zapípal mobil.

„Co je to, Livie?“ pohlédl vyčítavě na svou krásnou ženu.
„Ještě pořád sis na ten handy nezvykl,“ povzdechla si manželka, odložila Hospodářské noviny a šla mu pro mobil. „Copak si neumíš sám přijmout SMS?“

„Ale snad už ano,“ vykrucuje se postarší muž, „ale raději mi to přečti!“
„Livie s povzdechem zmáčkla OK a rovnou četla nahlas:

VAZENA JESTLI NEDODATE NA ZNAMOU ADRESU 100 000 KC VAS MANZEL SE DOVI O NASEM POMERU VITE KDO

„Co je to za blbost, Béďo?“ šklebí se na manžela.
„Ukaž!“ žasne profesor. Čte a podivuje se: „Jaký já jsem vážená?“

„To budu asi já,“ konstatuje Livie. „Nezapomeň, že to byl nejdřív můj mobil.“

„Ty máš poměr s nějakým Vítekdo a on chce od tebe sto tisíc?“ žertuje profesor. „Nedávej mu je, když už to vím!“

„Vypadáš, jako by ti to ani nevadilo,“ nechápe Livie.
„Milá choti,“ ubezpečil ji důstojně, „kdybys měla poměr řekněme s kolegou akademikem Výborným, viděl bych v tom problém. Ale nějaký Vítekdo?... Ten mi může, víš co?“ řekl rozverně, a zas se zahloubal do Ovidia.

I když Bedřich neřekl nic vulgárního a jen to naznačil, chytrá Livie se dovtípila, že manžel teď možná doopravdy čte Nasona, ve skutečnosti vedle toho přece jen přemýšlí o podivném vzkazu. Vzala mobil a řekla Béďovi: „Jdu se podívat za Magdalénou.“

Magda si po rozvodu pronajala podkrovní garsonku v jejich vile. Udělali to pro ni rádi. Vila, kterou podědil profesor po rodičích, byla pro ně dva příliš velká, přestože Livie si v přízemí vybudovala advokátní kancelář. Magda totiž byla policistka, a před uniformou má většina lidí respekt. Fakt je, že Magda pokaždé po příchodu ze služby uniformu svlékla a mimo pracovní dobu chodila v civilu.

Teď večer se povalovala v křesle zabalená do skotského plédu a sledovala romantický film. Pokynula Livii, aby usedla vedle ní na gauč. Nespouštějíc zrak z obrazovky chtěla vědět, co se děje.

Livie jí mlčky podala mobil. Magdaléna rozsvítila lampičku, a když si přečetla zprávu, vypla televizi.

„Nevíš, kdo moh´tuhle zprávu napsat?“ zeptala se Livie. „Musí to být někdo z mých starších klientů, kterým jsem dala číslo mobilu. Ti noví ho nemají, na jaře jsem mobil dala Bedřichovi a koupila jsem si nový.“

„Je to ten mobil, co se povaloval v kanceláři. Používala jsem ho taky.“ Zamyslela se. „On si ten člověk mohl myslet, že je to můj mobil... ovšem od té doby, co jsem tu s tebou, už žádného manžela nemám,“ zasmála se. „Leda – kdyby si ten dotyčný popletl nás dvě mezi sebou – pak bych si i tipla, o koho se jedná!“

„Nepovídej!“ žasla Livie. „Ty jsi měla – nebo máš – poměr s některým z mých klientů? A který to je? Teda – jestli mi to chceš prozradit...“

„Proč bych ti to neřekla, vždyť jsme kamarádky... Ale ten poměr jsem s ním spíš měla,“ řekla Magda hořce. „Je na mě moc hezkej...“

„No ty mě teda napínáš,“ poznamenala Livie poněkud stísněně. „Snad to není ten vysoký Jáchym, co sem přišel asi před rokem kvůli té bouračce?“

„Jo, přesně ten. Poradila´s mu tak dobře, že ho nebylo za co zavřít. On vlastně vůbec neví, že jsem policajtka. Nechtěla jsem mu to přiznat, aby ho to neodradilo... tak vidíš, on si myslí, že pan profesor Bedřich je můj manžel! Neřád jeden! A ještě bude vydírat! ... No počkej!“

„Hlavně že se to vysvětlilo,“ uklidnila ji Livie.“Tak já to jdu říct Bedřichovi.“

„Ty, Livie,“ zastavila ji Magdaléna. „Co kdybychom odpověděly na tu SMS?“

„A co mu chceš jako odpovědět? Nač se bavit s takovým chlapem?“ protestovala Livie.

„Ale, kamarádko! Jen ať dojde za tvým manželem! Ať se zastydí! Ničema jeden!“

Livii to zaujalo. Chvíli přemýšlela, a pak se rozhodla: „Jestli Bedřich nebude proti, napíšu mu, že ho manžel očekává... aspoň bude legrace.“

Magdalénu to očividně potěšilo. Již delší dobu tesknila po sličném Jáchymovi, který ji bez vysvětlení opustil.

A tak si přítelkyně daly dobrou noc a Livie se odebrala za manželem.

Stále ještě koukal ve svém křesle do Ovidia, ale jeho bystrá žena si všimla, že je na stejné stránce, jako když ho opustila.

„Ty, Bedřichu! zahlaholila Livie. „My s Magdou už víme, kdo psal tu zprávu!“

„Jakou zprávu,“ divil se Bedřich – „jo o tom, že máš milenci vysolit sto tisíc! Který to je?“

„Vysoká postava, nevysoká inteligence,“ referovala Livie stručně. „Magda by ho zas ráda jednou viděla!“

„A co já jako s tím?“ polekal se profesor.
„Napiš mu, aby tě v té věci navštívil:“
„Ale ne, ošíval se Bedřich. „Napiš mu sama. Víš, že já na to špatně vidím. A vůbec, já ten mobil nechtěl, a nechci se na něm učit!“

„Tak jo,“ souhlasila Livie. „Můžu ho tvým jménem pozvat, ať se vyjádří?“
„Napiš mu, co chceš,“ souhlasil profesor. „Já mu domluvím, však jsem pedagog.
A tak Livie vyťukala odpověď:

DOSTAVTE SE ZITRA V 18.00 MANZEL VAS OCEKAVA VITE KDO

Následujícího večera se skutečně dostavil Jáchym. Domovní vchod mu přišla otevřít Livie. Dívala se mu mrazivě do očí a procedila mezi zuby: „Manžel vás očekává nahoře v saloně – ty dveře proti schodišti.“ Ukázala nahoru a zašla do kanceláře a zamkla.

Jáchymovi nezbylo než vystoupat po schodech nahoru a zaklepat na dveře od salonu.

„Dále!“ ozvalo se zvučně, a Jáchym vešel.
„No ne!“ rozhlaholil se profesor Bedřich.
„Jáchym!.... Člověče, já se vás snad nikdy nezbavím!“

Jáchym s hrůzou poznal v člověku, který mu šel v ústrety svého třídního profesora z gymnázia, které ovšem nedokončil. Nebyl schopen slova, zato Bedřich hýřil vtipem.

„Tak vám, Jáchyme nestačila ta trojka z mravů? Vy jste mi navíc chtěl rozbít manželství? Ale milý zlatý, zas vám to nevyšlo!.... Moje manželka je ta druhá, Magdaléna se už ale rozvedla a je zas volná, tak holt z těch sto tisíců nic nebude! Jen jestli vás bude chtít! Já bych jí to neradil!“

To už ale pan profesor volal za Jáchymem, ubíhajícím dolů po schodech. Dole na něj čekala Magdalena v slušivém kabátku a kloboučku, v lodičkách, a že Jáchyma půjde doprovodit.

Za ní se otevřely dveře kanceláře, Livie vystrčila hlavu a ptala se: „Magdo, neměla sis vzít raději uniformu?“

Jáchym z toho byl tak zpitomělý, že se dal doprovodit Magdalenou až domů, a dokonce ji u sebe nechal přes noc.

Livie si v koupelně pustila studenou sprchu. Sprchovala si hlavu a proklínala se: „Ty huso, ty káčo pitomá! Zapomenout se s takovým volem!.... Jaká urážka pro Bedřicha! Vždyť já Béďu tak miluji!... Už nikdy mu nebudu nevěrná... a kdyby přece, tak jen s vysokoškolsky vzdělaným akademikem!“