Vizionář venčí Klárku

,,Klárka je už oblečená,“ volala na mě z chodby moje bábovka.
,,Už jdu,“ líně jsem se zvednul z gauče, stoupnul si na špičky a protáhnul se. Jsem nervózní? Asi jo. Nikdy předtím jsem nevenčil jednoletý děcko. Kam s ní mám jako jít? Do parku? Co tam budu, proboha, dělat? Kecat s důchodcema? Vyhejbat se holubím hovnům? V hospodě bude zahuleno. Všechno by načichlo a v posteli bych měl útrum. To si teď, na jaře nemůžu dovolit.
,,Ta – ta,“ ozval se Klářin nejistej hlas z kočárku. Ještě neví, co s ním. Jak ho používat. Ale neboj se nic, přijde doba, kdy tu papulu nezastavíš.
,,Slyšíš? Už tě volá. Tak dělej, ať se nezpotí,“ reptala moje drahá pětina.
Došel jsem na chodbu a obul si boty. ,,V kolik se máme vráti?“
,,Jedla před chvilkou. Tak v pět?“
,,V pět? To je za 3 hodiny.“ Šáhnul jsem do kapsy a nahmatal pár drobnejch. Dvě piva, maximálně.
,,Prásk,“ bouchly za mnou dveře.
,,Ta – ta.“
,,No, jo. Dyť už jdem.“
Cestou do parku jsem si v sámošce koupil tři lahváče a strčil je do síťovky na kočáře. Ať mi nikdo neříká, že kočáry neprojektoval chlap. Musel to bejt vizionář. A alkoholik. Všichni vizionáři jsou alkoholici. I já jsem vizionář. Nebo k němu nemám daleko.
V parku už kroužilo několik kočárků. Vyrazil jsem za ostaníma na okruh. Po trávě kolem stromů poskakovaly veverky a potají se mi smály. Nebo chlastám moc rychle?
Ucucával jsem pivko a snažil se vyhnout protijedoucím kočárkům. Proč se nedržej na jedný straně chodníku? Každá ženská si to valí po jiný straně. Kdykoliv se mi snažili nakouknout do kočárku, tak jsem přidal. Ještě to tak. Mám toho celej den po kokot a ještě to budu poslouchat tady.
Proběhlo kolem mě několik děcek. Na uších měli sluchátka a tenisky jim blikaly jak semafor. Tss, to je mládež. Celej den seděj u počítače a mastěj ty gamesky. Co z nich bude?
Zasnil jsem se. Vrátil jsem se do svýho dětsví. To bylo. Celej den venku. Těch lybarek, co jsem naházeli do ohně. A co ty králíci, který jsem ukradli sousedovi? Nebo ten děda, kterýho jsme povalili na zem? Mlátili jsem do něj plaňkama z jeho plotu. Dobrá. Uznávám, to bylo trošku moc. Taky se mi svírala prdel, když chodili policajti po škole a zjišťovali, kdo se potuloval kolem jeho domku ten den, co ho našli mrtvýho. To bylo dětství. Zdá se, že kromě sexu jsem stihnul úplně všechno.
Otevřel jsem si poslední pivko. Začlo se stmívat. ,,Ještě půl hoďky a mažeme domů, Klárko,“ zahuhlal jsem do kočárku.
,,Ta-ta.“
,,Ale no tak. Ťu ťu, ňu ňu. Já už se postarám, abys nebyla po tatínkovi. Tatínek byl tak trošku magor, víš?“
Klárka se na mě usmála! Málem jsem se zbláznil radostí. Tohle dokáže jen dobrej táta. Nějaký opilecký hovado by tohle nedokázalo. Pořád jsem dobrej. Pořád to mám pod kontrolou. Ulevilo se mi. Někdo mě má pořád rád. Je to dobrý.
,,Cestou domů se stavíme U vorla, aňo? Koupím ti koko!“