Sádrový Splín

Sádrový Splín

Šedivé úterý. 06:30. Ranní káva v začmuzené kavárně na náměstí. Čtu noviny a očkem házím po servírce v námořnickém triku. Vytahuji cigaretu a provinile ji strkám do seschlých úst. Zapaluji. Průhledný dým a hořká chuť tabáku na patře mi dává nepochopitelný pocit blaha. Vyfukuji poslední zbytky včerejší noci. Vůně kávy mi v hlavě skládá černobílé obrazy dnešního rána. Všechno se propadá do opojné melancholie. Nekonečnost okamžiků se mi spolu s nikotinem rozlévá po těle. Jen rachot větráku protíná to syrové bezbarvé ticho. Ze stropu se vznáší mlhavý opar myšlenek utonulých v čase a cigareta pomalu dohořívá. Skrz záclonu vzpomínek a torza mého smutku, hledím přes výlohu na sochu v náměstí. Ta její odevzdanost v kouři komínů působí nezvykle hranatě. V dáli se lesknou rozmazané siluety lidí zastrčených v kovové mlze. Usrknu poslední doušek kávy a obracím list novin. Snažím se zapomenout. Zrnka popela hladí dno popelníku. Dýchám trpkou patinu velkoměsta, která s předstíranou elegancí baletní tanečnice krouží kolem mě. Slepené střípky rána se vracejí zpátky jako polámaný bumerang. Mé staré city jsou zapadlé kdesi v nitru mé děravé duše a já znovu sahám po vybledlé krabičce cigaret. 06:54. Pořád dýchám. Dívám se nahoru, kde klepe mi na hlavu, můj sádrový splín…