Caroline Jones

Caroline Jones stála před zrcadlem a zírala do něj. Pozorovala svoji tvář, své tělo, svou krásu. Věděla, že je moc pěkná, ale nechlubila se tím, nezneužívala toho a nebrala to jako výhodu, ba právě naopak. Lehce se pousmála a rajcovně na sebe mrkla. Pak se zamračila a vztyčila prostředníček.
„Co na mě tak čumíš?“ Zeptala se postavy v zrcadle.
„Tak co tak vejráš?“
„No, tak vodpovíš nebo ne?“ Zaječela už značně podrážděně.
Postava v zrcadle se nejala odpovídat a Caroline došla trpělivost. Vzala z poličky těžítko, zlatého Budhu, a mrskla ho po postavě v zrcadle. Celým domem se rozlehl zvuk řinčícího skla a zem pokryly střepy. Caroline se na tváři objevil výraz blaženosti, ale zároveň zmatenosti. Někdo zaklepal na dveře.
„Co se stalo, Carol?“ Ozval se ženský hlas.
„Ležela sem v posteli a najednou taková rána. Kdybys věděla jak sem se lekla… Prostě najednou spadlo zrcadlo, no,“ odpověděla Caroline.
„Aha, tak dej pozor ať se nepořežeš.“
„Jasně, mami. Neboj.“
Caroline Jones byla úplně normální (nebo ne? ? ) šestnáctiletá, dívka. Měla vždy na všechno vlastní názor a nikdy si nenechala do ničeho mluvit. Věděla, že není dokonalá a že to bude mít v životě těžké, ale to jí nevadilo. Stejně tušila, že její život nebude mít dlouhého trvání.
Oblékla se, upravila a sešla dolů do kuchyně. Norah Jones, matka Caroline, stála u sporáku a míchala vajíčka.
„Dobré ráno, Carol.“
„Dobrý, dobrý,“ odpověděla Caroline a sedla si ke stolu. Chvíli bylo ticho.
„Nějak mě ti ten život nebaví, mami.“
„Co, cos říkala? Teď jsem tě přeslechla, promiň.“
„Ale nic, že už musím běžet do školy. Mám zpoždění.“
„To si ani nesníš tu snídani?“
„Ne, už musim,“ odpověděla Caroline již od hlavních dveří, čapla tašku a vyběhla ven.
Už to nemohla vydržet. Nemohla být se svojí matkou v jedné místnosti. Měla jí rada, to ano, byla to její matka, ale nešlo to. Dusila jí. Ničila jí už jen tím, že byla. Ano, Caroline byla opravdu zvláštní, jiná. Dlouho si to neuvědomovala, tedy lépe řečeno nechtěla přiznat. Avšak po čase tento fakt přijala.
Caroline toho na svůj věk zažila poměrně dost. Otec rodinu opustil, když jí bylo deset let a matka poté začala pít. Pila hodně a často. Pokaždé opilá a nepříjemná. Nebila ji ani netrýznila, ale nikdy ji nepomohla,nebyla toho schopna. Tento stav trval téměř čtyři roky. Nyní se situace zlepšila a s matkou vycházela mnohem lépe. Kamarády téměř neměla, nechápali ji a navíc nikdy nic krásného nezažila. Žádné krásné vzpomínky na dětství, nic. Neměla to rodičům za zlé, nebyla zas až tak nešťastná, věděla, že každý se nenarodí do správné rodiny.
Jednou byla Caroline na autorském čtení jednoho nejmenovaného spisovatele a ten po čtení, při diskusi, řekl, že nemá rád lidi. Tehdy to nechápala. Nyní už ano. Postupem času jí to začalo docházet. Lidé ve své podstatě nejsou špatní, nechtějí činit bolest a zlo, avšak jsou tak jednodušší a prostí, že tak činí. Nevědomky. Ano, tento názor Caroline zastávala. Podpořila ho však ještě svou tezí, že na zemi se vyskytují ještě i lidé, kteří jsou takové svině, že ubližují záměrně.
Caroline vešla do třídy a posadila se na své místo, úplně vzadu. I když se doma téměř nepřipravovala, učila se velmi dobře. Byla nadaná a velmi chytrá. Přišel profesor McGrath
a začal dělat prezenci. Caroline se ohlásila, že je přítomna, nasadila si sluchátka a pustila si do uší nejnovější album od skupiny Blink 182.
Vinou nepovedeného dětství a trošku nešťastnou skladbou genů, která ji dělala takovou jaká je, Caroline nevěřila téměř ničemu. Nevěřila na štěstí, na rodinu, na víru… prostě téměř na nic. Jediný na co věřila byla láska. Láska v podobě Stevena Farrowa, jediného světla v jejím temném ponurém životě. Jediný člověk, který ji kdy chápal, rozuměl a miloval.
Po škole s ním měla jako každý den sraz a těšila se na něj jako malé dítě.
Hodina utekla poměrně rychle a celý den ve škole taktéž. Rychle naházela sešity a učebnice do tašky a spěchala za Stevenem. Přiběhla ke Café Latte, otevřela dveře, vběhla dovnitř a rozhlédla se po místnosti. Steven již seděl u jednoho ze stolků. Ona mu zamávala
a sladce se usmála. Vždycky když ho viděla zahalilo její srdce blaho, něha a radost. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí. Milovala ho. Proběhla kolem stolů, posadila se a políbila ho na rty. Se Stevenem vždy celá rozkvetla.
„Ahoj, lásko.“
„Ahoj, Caroline.“
Tohle oslovení jí trošku zarazilo.
„Jak se dneska máš, zlatíčko?“
„Docela dobře a ty?“
„Teď již báječně,“ odpověděla.
„Víš, potřebuju ti něco říct, Car.“
„Co? Co mi chceš říct?“ Byla celá nedočkavá.
„No, je to pro mě těžký.“
„Co se děje, něco tě trápí?“
„Víš, nechci tě zranit.“
„Sakra, povídej,“ byla už celá nervózní.
„Caroline, já už tě nemiluju. Já sem tě ani nikdy nemiloval…“
Bylo ticho. Caroline nevěděla co říct. Oči se jí vyplnili slzami. Její srdce bylo zasaženo. Bolest byla veliká a její jediné světlo života se rozplynulo, zhaslo.
„Promiň, mi to. Promiň… jen něco řekni.“
„Zklamal jsi mě, Stevene.“
„Nedělej mi to těžší než to je, prosím.“
„Já ti to nemám dělat těžší? Stevene, nech mě jít.“
„Počkej, ty ani nechceš vědět proč, ani co se děje…?“
„Ne, je mi to jedno. Nech mě jít. Nemůžu tu s tebou už být. Nech mě prosím jít.“
„Počkej, počkej…“
Caroline se zvedla se židle a vypotácela se z kavárny. Byla zklamaná, zmatená, uplakaná, zasažená, na konci…
Běžela přímo domů, rozhodla se to udělat. Věděla, že není jiného východiska. Tušila, že to někdy bude muset udělat… jen to nečekala tak brzy.
Odemkla hlavní domovní dveře, proběhla vstupní halou, vyběhla schody rovnou do svého pokoje. Ze šuplíku vyndala žiletky, ze stolu papír a tužku a vešla do koupelny. Celá se třásla. Zabouchla dveře a pustila kohoutek ve vaně. Napsala na papír čtyři slova: „Už nemůžu dál. Caroline.“ Papír s tužkou položila na pračku, svlékla se a vlezla si do vany. Lehla si a do ruky si vzala žiletku. Voda byla krásně teplá a příjemná. Celé tělo se jí uvolnilo.
Zavřela oči a začala přemýšlet: „Sebevražda. Jo, jediná šance. Správný a odvážný krok. Anebo ne? Je ještě jiná šance? Do prdele, je ještě jiná šance? Komu tim pomůžu a koho potrestám? Sakra, co tim vlastně vyřeším a neublížim tim někomu? K čemu to je?“ Caroline otevřela oči. „Tak takhle zbabělá nejsem! Život je pěkná kurva, ale takhle utéct? Nikdy! Síla vůle není to vzdát a podlehnout, ale překonat to a snažit se jít dál. Ano, zbabělost je to vzdát! Ale to já neudělám!!! Budu dál bojovat, až do konce,“ přemýšlela Caroline již nahlas, téměř křičela.
Vylezla z vany, zabalila se do osušky, zmuchlala papír, ležící na pračce, a s úsměvem na tváři ho hodila do koše.