Ten hajzl si to zase dělá

S tímhle bytem jsme měli docela štěstí. Že je k pronájmutí mi řekli chlapi v hospodě. Už si nepamatuju kdo konkrétně. Ono je to tak, že jakmile vlezete do hospody a myslíte to vážně, odevzdáváte svůj mozek a svoje myšlenky ostatním. Propojení se tomu odborně říká. Pivo se stane vodičem, spojovatelem, webem, linkou, míchou, optickým kabelem, ve kterým prouděj všechny myšlenky.
Takžeto bylo v hospodě. Druhej den jsem zavolal na číslo, který jsem našel v kapse u kalhot, když jsem zjiš´toval, kolik mi zbylo. A třetí den jsem se s Máňou stěhovali.
Byt se skládal z jedný velký místnosti se sporákem, uzoučký chodby a hajzlu se sprchovým koutem. Co víc si mohli vysloužilá děvka a pokérovanej mukl přát? No, řekněte.
Nájem byl litr měsíčně a výhled do dvora a tak jsem se začli zabydlovat. Přes kámoše (z hospody) jsem sehnal matrace a pár prošlapanejch koberců. Máňa se postarala o nádobí. Chlubila se, že bylo SKORO zadarmo. O detaily tý transakce jsem se radši nezajímal.
Časem, jak jsem se rozkoukali, jsme zjistili, proč je ten nájem na tak velký město, tak pikantně malej. Hrála v tom roli výpadovka vedle našeho baráku, permanentně ucpanej odpad, permanentně děravá střecha. Dělali jsme ale s Máňou všechno možný, abychom si to tam udělali lepší, než to bylo. Každej den jsme vychlastali krabici bílýho, každou noc jsme si to rozdávali, jak dva puberťáci a každý ráno Máňa vstala jako první, roztáhla závěsy a pak na sporáku udělala míchaný vejce. Na cibulce.
,,Ten hajzl si to dělá.“
Máňa stála u okna. Probudilo mě šustění závěsů. Teď jsem se k ní otočil. ,,Co říkáš?“
,,Říkám, že si ho ten magor odnaproti honí.“ Dala si ruce v bok a kroutila nevěřícně hlavou.
Jo, jo. Tohle bylo taky v ceně nájmu. Výhled do dvora a do oken sousedním partajím. A v těch oknech jste mohli vidět celej svět. Kašlete na zprávy v televizi, novinama si vycpávejte promoklý boty a když se budete chtít dozvědět, v jakým stavu je svět, koukněte se lidem do oken.
Vstal jsem a postavil se vedle mojí bábovky. Máňa koukala do otevřenýho okna protějšího domu partaje o patro níž. Viděl jsem topení pod oknem a kousek postele. A na ní kousek nějakýho chlápka od pasu dolů. Ležel a honil si ho. Podle rychlosti s jakou mu kmitala ruka jsem tipoval, že bude brzo hotovej.
,,Ten jede, co?“ Vrátil jsem se do peřin. Roky v krimu posunuly laťku pohoršení o něco výš. Nebo spíš níž?
,,To je ale prasák,“ vztekala se Máňa.
,,Ale, nech ho bejt. Co bude s těma vejcema?“
,,Tobě to nevadí? Fakt ti je jedno, že budem každý ráno čumět na chlápka, jak si ho honí?“
,,Každej si ho přece honí, tak se nevztekej.“
,,Jo, to nedělá tak, aby to každej viděl, ne?“
,,Třeba neví, že na něj čumíš. Mám hlad, Máňo. Kašli na něj a udělej mi ty vejce.“
,,Víš co? Když na ně máš takovou chuť, tak si je olýzej.“
To od ní nebylo hezký. Navíc mě překvapila ta její puritánská reakce. Zvlášť když na chodníku prošlapala tolik chodníků.
,,Co kdybychom měli děti? Co kdyby ho viděli? To by ti pořád bylo jedno?“
Zamrazilo mě. ,,Co to meleš? Jaký děti? Tys to nedostala?“
,,Ale jo. Ale co kdyby?“
Začla mě fakt srát. Takhle jsem si to probuzená nepředstavoval. Nezbývalo mi, než zabít dvě mouchy jednou ranou. Vstal jsem z teplýho pelechu a natáhnul si kalhoty.
,,Jdu tam na něj. A ty už, sakra, začni vařit, jasný?“
,,Neser se s ním, zlato, jo? Než se vrátíš, budeš je mít na stole.“
Zabouchnul jsem za sebou dveře a seběhnul po schodech. Celou dobu jsem si připravoval, co tomu exhibáčovi řeknu. Určitě to nebude nic příjemnýho. Ta moje kůča mě ale dokáže rozdovádět. Vždycky mě přivede k životu, když jsem nejmíň připravenej. Vyšel jsem z domu. Jenže ono se řekne, někomu vynadat. Šel jsem po chodníku a vzduch mi chladil hlavu. Zahnul jsem za roh, pak ještě jednou. Ještě pár kroků a budu před jeho domem. Postupně jsem zpomaloval. Co je mi do něj? Ať si dělá, co chce. A proč to Máňě tak vadí? Za celý svý funkční období viděla víc kokotů, než já pampelišek. Proč jí zrovna tenhle štengruje? Mám si kvůli tomu dělat zle se sousedama? Taková jsme solidní komunita. Nikdo se do nikoho nesere.
Došel jsem ke dveřím do jeho domu. Šel jsem pomalu, ale nezastavil jsem se. Minul jsem vchod a přešel ulici. Ušel jsem ještě kousek, než jsem zapadnul do non-stopu.
Neviděl jsem žádný známý tváře. Kromě mě tam bylo pár maníků, co si přišli dát pivase před odpolední šichtou.
Pil jsem svoje druhý, když se objevil kámoš Ríša. U pípy si vyzvednul doporučenej dopis a přisednul si ke mě.
,,Co je, Pedro, vypadáš nasraně.“
,,Ale hovno. Zase jsem se chytnul se starou.“
,,Jasný. Rozumím. Já tam byl taky. Tohle všechno už mám za sebou. Žiju si sám a nic mě netrápí.“
,,No, jo. Máš recht. Někdy bych se nejradši sbalil a odtáhnul od ní pryč. Každou chvilku piskuje kvůli nějaký kravině.“
,,Hele, já si ho každý ráno vyhoním a na ženskou si celej den nevzpomenu.“
A tak jsme tam s Ríšou seděli a chlastali. Šichťáci se mezitím sebrali a odešli budovat kapitalismus. Pak přišel někdo jinej. A pak zas někdo jinej. A pak ten první někdo odešel. Tak to šlo celý odpoledne a večer. Ožral jsemse tak, že jsem se nepamatoval, jak jsem se dostal domů. Ani jsem se nepamatoval, že by se do mě Máňa pustila, což bylo ještě lepší.
Probudilo mě cupitání bosejch nohou. Máňa mi jde uvařit mňamku, pomyslel jsem si. Pak jsem uslyšel, jak roztahuje závěs.
,,Ten hajzl si to zase dělá!“ vykřikla. Cejtil jsem v tom závist.
,,Tak a dost. Takhle to už dál nejde.“ Natáhnul jsem si kalhoty a zabouchnul za sebou dveře. Seběhnul jsem schody, vyběhnul z baráku a mastil si to přímo do non-stopu.