Kdo miluje samotu, bývá zřídka ve špatné společnosti

Kdo miluje samotu, bývá zřídka ve špatné společnosti
František Vymazal

Seděla uprostřed bavících se lidí. Nuceně se usmívala, prsty si hrála s knoflíky u košile, a kdyby jí nebylo trapné odejít z vlastní uvítací party, už by dávno dělala něco smysluplnějšího. Unavovalo ji tlachání o ničem, obdivování, pomlouvání... Nechtěla pít alkohol, protože věděla, že ji zítra bude bolet hlava (nejen z alkoholu). Podívala se na hodinky, trpěla tiše, bez divadla. Kdosi se pokoušel naladit rádio, až našel jedinou hrající stanici. Vysílala písničku, kterou v životě neslyšela. Text pojednával o muži, který se chystal rýžovat zlato na severu a zpíval své lásce, že buď jí k nohám položí zlaté hroudy, nebo ho rozsápe vlčí smečka a jeho cesta bude zbytečná, už nikdy neuvidí její krásu, ať na něj nezapomene a je statečná. Přišlo jí to tak sobecké! Ale se písnička rýmovala, což dokázala ocenit. Nic to neměnilo na faktu, že jí přišlo stejně sobecké odejít odtud a nechat tady své... Své koho? Myšlenky ji šlehaly, až to bolelo.
Připadala si jako hrdinka němého filmu bez východiska, pointy a konce. Měla pocit, že už by konečně měla všem říct, kým se stala, ale neměla na to odvahu. Proto několikrát pohlédla na dno láhve, aby ji našla, nebo snad aby ji ztratila úplně. Jen jí stále nešel z hlavy ten muž ze severu. Ona se odtud vrátila, vlci ji neroztrhali, ale dostaly se jí pod kůži nekonečné noci, ve kterých byla sama (sebou) a nikdo jiný. Dostala se pod kůži sama sobě, popsala stohy papíru o sobě, ale ještě víc o jiných lidech. Oprostila se od citů k nim, přestala je řešit a soustředila se hlavně na své nitro. Ona! Ona! Ona! Bušilo jí do spánků. Středobod vesmíru. Jméno rodičů nevnímala, protože co řekne o člověku jméno, které mu vybere někdo ještě předtím, než ho pozná? Za důležité na sobě pokládala snad jen to, že žije, dýchá, může chodit, tvořit a žít své vysněné světy. Zvedla se a bez rozloučení opustila společnost. Protože život je o rozhodnutích, ať už jsou jakákoliv. Svět tvoří samotáři, kteří si své jméno musí vybojovat, ne ho náhodně dostat.
Do plic se jí dostal vzduch z málo osvětlené ulice. Lidské tváře a těla splývaly v bezduchou masu, které se kouřilo od úst, jako se kouří od ústí komínů továrnám, nebo elektrárnám.
Bloumala městem jako slepec, který začal vidět. Samota ji donutila otevřít oči a podívat se kolem sebe. Na špínu, chudobu, bezcitnost... Viděla jiná gesta a hřál ji pocit, že celý svět by klidně mohl existovat bez lidí a jejich bohů. Byl to tak blažený pocit! Jako když dítěti povolíte lízátko před obědem. Něco jako když kouříte cigaretu a v puse cucáte čokoládu s náplní.
Jenže týdny plynuly, pocity se měnily a z Ona se stalo jméno, které jí přiřknul někdo, kdo tvrdil, že bez ní nemá cenu žít. Všechno teď bylo tak banální, jednoduché jako mrknutí oka a lehké jako nohy baletek. Vyhledávali veřejnou samotu uprostřed parků a kaváren až do doby, kdy je přestalo bavit hledat. Každý si vytvořil svou vlastní. Čas se měnil s nimi, a když si pak pročítala své texty psané rukou, měla pocit, že narazila na větu, co jí změnila život. „Kdo miluje samotu, zřídka bývá ve špatné společnosti.“ Ale byla už stará, vrásčitá, špatně viděla a inkoust se běžně rozpíjí. Proto zůstala nepochopená v životě a uznávaná po smrti. Protože samotáři bývají zbytku společnosti vždycky divní.