Tancovala a já se smál

Seděli jsme u pivka a vzájemně se poslouchali. Nevěděli jsme kolik toho má ten druhej na srdci, tak nebylo kam spěchat.
Poprvý jsem ji potkal před dvěma rokama. Přijela do tohodle města na jaře, přivydělat si nějaký peníze. Už tehdy s sebou táhla obrovskej baťoh, do kterýho jí každej přihazoval. Na 20 letou holku to byl solidní náklad. A každá další dobře míněná rada vážila deset kilo. A radil každej.
Po pár měsících, někdy před létem, se vrátila domů. Od tý doby jsem o ní neslyšel. Někdy jsem ale viděl její hustý nazrzlý vlasy, připomínající lví hřívu. Utekly dva roky a ta hříva se proměnila ve dvě velký řeky, který jí stejkaly po ramenách někam pod stůl.
,,Když jsem se vrátila domů, máma mě poslala do nemocnice.“
,,Co ti bylo?“
,,Byl to blázinec. Některý lidi tam byli zavřený v klecích.“
Tak co já vím o blázincích? Pátral jsem v paměti, abych se mohl plynule zařadit do hovoru. Jenže kde brát, když je život nuda?
,,Bylo to tam jako v tom filmu s kukaččím hnízdem.“
,,Aha, ten jsem viděl. Ten se mi moc ...“
,,Když jsem šla za doktorem, víš, jako se vykecat, předepsal mi víc prášků. Druhej den jsem nemohla vstát z postele.“
,,A co ty lidi v klecích?“
,,Co? Nevím. Byla tam jedna cikánka .. v kleci. Jednou za mnou přišla kámoška. Říkala mi, že vypadám hrozně.“
,,A máš pocit, že ti to pomohlo? Myslím jako bejt v tý nemocnici?“
Usmála se na mě. Seklo jí to. V kalhotech mi rejdil elektrickej úhoř. Najednou jsem jí byl vděčnej, že mi to servíruje s oblohou. Že se se mnou sere. Že mě jí je líto. Určitě bych od toho stolu utekl, kdyby mi to vyprávěla tak syrový a vykachličkovaný, jaký to sama prožila.
,,Vůbec. Byla jsem tam na měsíc. Pak mě máma poslala do K...., taky na měsíc. Tam to ale bylo v americkým stylu.“
Radši jsem se neptal, co to znamená.
Vypili jsme pár pivek (ona jedno a já zbytek) a šli na diskošku. Stáli jsme v koutě. Trvalo celou věčnost, než si sundala kabát. Pak jsem uviděl její motýlí křídla. Ten baťoh od rodičů konečně spadnul na zem. Pil jsem o 106, jenže ne a ne se ožrat. Znáte to, když něco potřebujete nejvíc, není to nikdy po ruce. Celou dobu jsem se rozhlýžel, kde je ta pakárna, kterou bych prohodil tím zamřížovaným oknem. Jenže jsem jí nikde neviděl. Jen cejtil. Je tady. Je tady a nikdo neví, kdy se jí zbavíme.
Pak se vzdala bezpečí ztmavlýho kouta a postavila se na parket. Hudba jí prostupovala, jak světlo křídlama vážky. A já ji konečně měl. Většinou to poznám podle toho, že se rozesměju. Jen tak. Prostě se mi do držky obtiskne stav mojí duše.
Tancovala a já se smál.