Na flétnu hrál pak v lese lidi strašil

Ráno se vzbudím a v hrnku černé kávy se odráží otřesná nálada předešlé noci.Ano,pocit bezmoci,úzkosti a všudypřítomného strachu mě prolézá až do morku kostí.Zkus s tím bojovat.Marný zápas. Ješte jednou se o to ale ještě pokusím.Ještě jednou a pak sáhnu po další dávce Neurolu.Kdoví kolikáté.I tohle je řešení.Krajní,mezní,ale většinou nevyhnutelné.Ne,neublíží mi.Jen se budu cítit jako moucha na jaře.Unavený,připitomnělý,ale bez pocitu nemoci nikam utéct,schovat se,zahrabat či přemístit své myšlenkové pochody až někam za hranici za zrcadlem.
V nastalé panice,když ti srdce buší takovým způsobem,že se bojíš,aby ti s rachotem neroztrhlo hrudník a nevzalo si na svou cestu vesmírem i další zbytek tvých adrenalinem nabušených orgánů....já říkám ano,tohle je řešení.Utkvělá myšlenka,že jednou už ve tvém přetěžovaném těle musí něco "křupnout",selhat,prasknout,explodovat nebo povolit.. je na místě.Ne,neměl bych se bát,podle lékaře to nehrozí.Také šance,že zešílím je u mě natolik zanedbatelná,že to "skoro" ani nestojí za řeč.Tak co se to se mnou teda k sakru děje?
Od sedmnácti let neprožívám radosti tak jak bych měl.Vidím život dost šedě a věci ze kterých bych se měl radovat...,chacha,tak ty si spíš hořkotrpce namlouvám.Ale nějaké ty radosti přece jen zažívám.Snažím se se sportovat,běhat,plavat a číst si.Takže na tom určitě nejsem tak špatně.Až na ty úzkosti.
A pak...jednoho večera..prásk.Jako vyhřezlá kost mě prudce udeří další záchvat něčeho..,něčeho co se jen stěží popisuje.Lékaři to odborně nazývaji "Panická attaka.Ale já se nevzdávám.A nevzdám se nikdy.Budu s tou zákeřnou bestií bojovat.Kolik může mít hlav?Dvě,sedm,sedmnáct?
Takže jak to říkal doktor:"je to jen zvýšená produkce adrenalinu.Jsi jen nastavený na základní životní funkce Boj-Útěk.Jako v přírodě.A ostatně,není tohle všechno jen příroda.Co zvolíš?Lehce se to říká lidem,co to nezažili.A tak honem do postele a zkusím zklidnit dýchání a uvolnit (autorelaxace) tělo,které vypadá,jakoby by mělo každou chvíli zkolabovat.Srdce už se mi zase dere ven z hrudníku,ruce se mi klepou a po čele se perlí ledový pot.Tak hezky nádech...zadržet dech a napočítat do 8...pomalu výdech.Sakra,vypadá to,že to pomáhá.Už je mi líp,už se povoluje i mé křečí zkroucené tělo a ledem potažené ruce a nohy se začínají zahřívat.Jak příjemný pocit.Skoro jako po maratónském běhu.Vypadá to,že jsem z toho venku.A sám a bez pomoci léku.No super.Jsem zdráv,naprosto zdráv a vím to.Všechny ty chemické pochody v mém těle si přece dokážu logicky vysvětlit.A pomalu a do hloubky nad tím přemýšlím....chyba...sakra,myšlenka,ta zhoubná nicota do které se nedá prašťit a rozmáznout ji na tisíc kousíčků.Poslat ji tak silou vůle na oběžnou dráhu ať tam otravuje třeba Pluto.Cítím,jak se mi začíná svírat žaludek.Tohle přece nechci.Tohle to už tu bylo,tohle jsem už před chvílí zahnal!A proč na to stále myslím?
Zešílel jsem,nebo v nejblížších chvílích zešílím.Lidi,dělejte něco.Já si sám neumím pomoct.Proč já,proč nemůžu být šťastný jako miliony jiných lidí,kteří jsou naprosto stejní,jen o něco míň vnímají své tělesné pocity.Přece se nebudu jen do konce života cpát práškama a utápět se v myšlenkách,kdy na mě zase vleze pocit beznadějě.Provedl jsem snad ve svém životě něco špatného?Stojím snad za odsouzení,že na mě ten,který neexistuje seslal takováhle muka?Ale co, jedno vím jistě,tenhle boj nevzdám.