To říkáš jen tak

,,Řekni mi to nebo se zabiju.“ Blýsklo jí v očích.
,,Ha, to je vydírání. To říkáš jen tak.“
Řekla to jen tak? Sama sebe se ptala. Začala o tom přemýšlet. Nikdy předtím ji taková možnost nenapadla. Vlastně to vyslovila, aniž by věděla, co říká. Z jejích úst to najednou vypadlo. Nečekaně.
Celé dny a noci nespala a ani tu potřebu spát nepociťovala. Byla zahloubaná do svých myšlenek. Proč bych to nemohla udělat? Změnilo by se něco? Vadilo by to někomu?
Nebála se. Ničeho. Byla hodně odvážná. Dokonce natolik odvážná, že by to bezdůvodně udělala. Bezdůvodně? Kdyby ji o to někdo požádal, popsala by celý papír těmi důvody.
,,Nemám síly, večer to skončím.“ Zas ten temný plamínek na jejích zorničkách.
,,Nemáš proč a nemluv nesmysly.“
Neuvěřili jí. A natruc měla ještě větší chuť to udělat. Možná kdyby odpověděli něco jinýho, možná by ještě chvíli přemýšlela, ale teď do toho byla ještě více zapálená. Byla rozhodnutá. Zbývá pár hodin. Možná ani ty ne. Stačí to na to, aby ji někdo zachránil nebo už je pozdě?