Čekárna

Zavřel jsem oči a jazykem jsem si vjel do díry po vypaduté plombě. Ucítil jsem dáseň. Kolem děravého zubu se mi začly dělat sliny. Polknul jsem a otevřel oči.
Když jsem dnes ráno dorazil na zubní, bylo v čekárně plno. Teď bylo skoro jedenáct hodin a čekárna byla poloprázdná. Před několika minutama vstoupil do ordinace poďobanej puberťák s vlasama na patku a vyšponovanejma džínama.
Se mnou byli v čekárně mladá žena s děckem, dvě starší ženy a jeden důchodce. Všichni přišli přede mnou. Zdálo se, že to budu já, kdo dneska zhasne. Na stolku urpostřed čekárny leželo několik časopisů s ohnutýma rohama. Byli to časopisy zabývající se osudy lidí. Možná sloužily jako upozornění, že bolest, kterou zde zažijeme, je nic ve srovnání s tím, co potkalo lidi z těch časopisů. Titulky článků na obalech Přišel jsem o šest prstů, Oženil jsem se s nevlastní sestrou, nebo Soused mě připravil o dědictví, mě připravily o chuť ke čtení.
Bloudil jsem očima po čekárně a snažil se zachytit něčeho, co by mě rozptýlilo.
Děcko netrpělivě šlapalo po klíně svojí mámy.
,,Jiříku,” došla mámě trpělivost ,,jestli nezůstaneš sedět v klidu, naplácám ti tady před ostatníma zadek!”
Jiřík se usadil a strčil si do pousy ukazováček a začal pozorovat kolem sedící lidi. Usmál jsem se na něj. Jiřík zabořil hlavu mámě mezi prsa a začal brečet.
Ty se máš, hajzle, napadlo mě.
Bylo horko k zalknutí. Slunce se začlo opírat do oken čekárny.
Jedna ze starších žen, sedících přímo pod oknem se na mě zadívala. ,,Neotevřeme okna?”
,,To je dobrej nápad,” pochválil jsem jí. Dál tam seděla a nepřestávala se na mě koukat.
,,Aha, jasně,” došlo mi to. Zvednul jsem se ze židle a otevřel obě okna.
,,To je lepší,” pronesla ta druhá ze starších žen.
Obě na sobě měli silonové kalhoty, blůzy z umělohmotných vláken a pletené svetry. Kdykoliv se pohly, ozvalo se zašustění při kterým mi přejel mráz po zádech.
Důchodce sedící v rohu místnosti začal chrápat. V tomhle horku se stejně nedalo dělat nic jinýho. Sebral jsem odvahu a šáhnul po časopisu a pokoušel se číst...

...už od malička jsem rád kutil. Rodiče mě v tom podporovali, k šestnáctým narozeninám jsem dostal vrtačku se dvěma rychlostma a příklepem. V životě jsem nebyl tak šťastný. Tedy, až do té doby, kdy mi doktroři řekli, že sem jim podařily zachránit tři prsty ze šesti. To jsem byl taky šťastný.

Podíval jsem se na vedlejší stránku, na které byly dvě fotografie. Na jedné byl zachycen kluk ve žluté košili a kalhoty do zvonu, jak oběma rukama drží velkou vrtačku. Na druhé byly vyfoceny něčí ruce. Na jedné ruce chybělo dotyčnému všech pět prstů, na druhé pouze malíček. Fotka byla černobílá, takže krev vytékající z pahýlů po prstech nepůsobila tak odpudivě. Tipoval jsem, které tři prsty se doktorům podařilo zachránit. Nacházel jsem překvapivě dost kombinací.
,,Áááááááá...” křičel puberťák v ordinaci. Podobně musel křičet i ten kutil.
,,Prásk,” dědovi vypadla z ruky hůl. Začal sebou klepat. Došel jsem k němu a podal mu hůl. ,,To je v pořádku,” ulkidňoval jsem ho, “pořád jste tady.” Zaraženě se na mě podíval.
,,Tady v čekárně,” dodal jsem.
Děda se chytnul své hole. Ta fungovala jako hromosvod, protože jeho třas postupně ustával. Po chvilce se mu zase začli zavírat oči.
Vrátil jsem časopis na stůl.
Jiříka zaujal vzruch v místnosti za ním. Zvednul hlavu z prsou svojí mámi, kde po něm zůstal dva mokrý flíčky ve velikosti dětských očí a pak jeden, který odpovídal pozici nosu na Jiříkově tváři.
Když zjistil, že už je zase po všem, podíval se na mě povýšeně a pak se ke mě zase otočil k zády.

Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout.
Uslyšel jsem, jak někdo zavřel dveře. Potom jsem přes zavřené oči ucítil stín člověka procházejícího kolem mě. Pořád jsem se rozhodoval, jestli mám otevřít oči, nebo jestli se mám dál pokoušet o spánek.
,,Tady se nepředbíhá,” uslyšel jsem promluvit královnu ze Silonu.
,,Člověče, co blázníte?” pokračovala v útocích královna.
Zvědavost zvítězila. Otevřel jsem oči. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval.
U dveří do ordince stál člověk s kuklou na hlavě, oblečený celý v černém. Podíval jsem se po ostatních. Nikdo nevěřil vlastním očím. Pořád jsme si nebyli jistí, jestli se jedná o žert.
,,Zavři klapačku,” zakřičel muž v černým. ,,Kdo se hne, ten bude mít problém,” zamával nám před očima vystřelovacím nožem. Šáhnul po klice do ordinace. Zarazil se, jako by si na něco vzpomněl.
Otočil se a znovu nám zamával svým nožem. ,,Tohle je přepadení. Nikdo ani muk.”
Pak vzal za kliku a zmizel v ordinaci.
Zůstali jsme sedět v tichosti. Všichni jsem se snažili si vzpomenout, jak se v podobných případech zachovat. Zdálo se, že nikdo z nás nic podobnýho dosud nezažil. Nikdo z nás neměl ve svém rejstříku zkušeností přepadení zubní ordinace za bílého dne.
,,To ta krize,” zmohla se, jako první, na slovo pobočnice královny. ,,Lidi jsou bez peněz a dělaj zoufalý věci.”
Něco na tom bylo, připustil jsem. Ale přepadávat zubní ordinace mi přišlo jako nejvrchnější čtvereční milimetr na špičce zoufalosti. Kdo, ale hlavně proč, by někdo přepadával zubní ordinaci?
,,Kde máte schovaný zlato?” zakřičel lupič.
Významně sme se po sobě podívali. Další hádanka byla objasněna.
,,Co si to dovolujete?” uslyšeli jsme sestru.
,,Chci všechno zlato, který tady máte. Hned.”
,,Vy ste se musel zbláznit!” přidal se doktor.
Napjatě jsem poslouchali, co se dějě za dveřmi ordinace. Připomnělo mi to pohádky, keré jsem poslouchal z gramofonových desek.
,,Zbláznil, jo? A co je pak tohle?”
Královna se na mě překvapeně podívala. Rukou jsem naznačil bodání. Aha, souhlasně přikývla.
,,Máme tady dva zlatý zuby, to je všechno,” podvolil se zubař.
Nastalo ticho. Zvednul jsem sevřenou dlaň a natočil jí palcem k zemi.
,,A co tady mladej? Otevři pusu.”
,,Ten přišel na pravidelnou prohlídku!”
,,Ááááááááááágr”
,,Víc, sakra, nic nevidím.”
Mamka se postavila a postavila Jiříka na podlahu. Než stačil Jiřík zaprotestovat, výhružně prstem. Jiříkovi pud sebezáchovy napověděl, co mámino gesto může znamennat. Když procházeli kolem mě pryč z čekárny, vycenila na mě Jiříkova mamka zuby. V horní řadě zubů se jí zaleskly dva zlaťáky.
,,Máš štěstí, smrade” křičel lupič.
,,Dali jsem všechno zlato, teď odejděte,” prosila sestra.
,,Nikdo se ani nehne, dokud nenapočítá do šede ... osumdesáti, je vám to jasný?”
Za okamžik se začli otvírat dveře ordinace a lupič vklouznul do čekárny. Zase za sebou zavřel.
,,Pro vás to platí taky. Počítáme.”
,,Jám mám Alzheimra,” bránil se děda nadlidskému úkolu.
Lupič mu kopnul do hole. Ta odletěla na druhý konec místnosti. ,,A máš to, dědku.”
Potom udělal tři rychlé skoky a zmizel z čekárny.
Horko a krize dělali z lidí šílence.