Šífácký trenýrky

Po Rýně jsem se potuloval už něco přes dva roky. Na šífort jsem se dostal přes kluka, co si to tehdy rozdával s mojí kámoškou. Jim se to rozpadlo a já jsem pořád tady. Nakládky v Holandsku a vykládky kdekoliv v Německu. Začínal jsem na lodi, co do Německa vozila uhlí. A to byl teda nátěr. Po sedmi rokách v kanceláři u počítače jsem se začal živit rukama.
Po prvním měsíci jsem chytnul svalovou horečku. Začlo to pravým stehně. Chytlo mě to v Rotterdamu. Nejdřív jsem si myslel, že mě štípnul nějakej cizokrajnej brou, kterýho sem dotáhla nějaká zaoceánská loď, kterejm se snažili vyhnout. Jenže ta bolest se mi do tejdne rozlezla po celým těle. Každej zakrnělej sval v mým těle se začínal probouzet k životu. A dával mi o tom náležitě vědět. Příští tři tejdy jsem naspal sotva půl hoďky v kuse. Pokaždý mě probudila strašná bolest. Jednou v břiše, potom v lejtku a tak to šlo pořád celou noc. Jediný co mi pomáhalo bylo dát si cígo a pak si ho vyhonit. Bez prdelel. Honil jsem si ho 5x za noc, jen abych si ulevil od bolesti. Někdy se mi podařilo usnout během přestávky na oběd. Pak za mnou do kajuty naběhnul lodník a huláká: tohle není žádnej výlet, tady se maká.
Měl jsem dvě možnosti, vrátit se do kanclu, nebo se zakousnout. Tak jsem se zakousnul. Ale řeknu vám, málem jsem tam nechal všechny zuby.
Lodí jsem vystřídal několil. Jezdil jsem na říčním tankeru, do kterýho v Amsterdamu, nebo Rotterdamu napumpovali díesel a jelo se do Němec, kde to z nás nějaká trubka zase vytáhla.
Moje poslední loď se jmenovala Kristinne. 2x se mi z ní podařilo spadnout do vody. Po prvý, to bylo na jaře, to ještě šlo. Jenže podruhý se mi to stalo v prosinci. Kápo si to mašíroval ke břehu, kde byli zapuštěný obrovský kůly (dalby), na který jsme se měli uvázat. Asi nějak blbě odhadnul rychlost a do tě kůlů to napral v plný rychlosti. Loď otřepala jako čokl, co právě vylezl z vody a já spadnul přes palubu.
,,A co jako?“ smáli se kámoši v hospě, když jsem to vyprávěl. ,,Tak začnu plavat, ne?“
Fakt kokoti. Chytrý, jak teslácký rádia. Ta prosincová voda mi nasadila krvatu, jako kdysi kámoš Bob. První chvíli jsem se v tý vodě převaloval jak mimino na ručníku a nevěděl, která bije. Pak to objetí povolilo a já mohl udělat pár temp. No, klid. Pořád jsem tady a píšu. Prostě jsem doplaval ke břehu, vyškrábal se po zámkový dlažbě a pak doběhnul po lávce na loď.
Prostě úlet tahle šífařina. Lidi to kosí jako mouchy, ale stejně do toho lezou nový a nový lidi. A o prachách to určitě není. Jestli tohle čtete v práci, zatímco sedíte u svýho zaprášenýho compu, běžte šéfovi přeleštit kliku od kanclu.
Nakládku odložili až na druhej den, tak jsem mohl zůstat zbytek dne v kajutě. Kápo mě velkoryse nechal oddychnout. Celý odpoledne přešlapoval po palubě, zatímco já jektal zubama v podpalubí. Zuby se mi tak klepaly, že jsem zničil dvě hliníkový lžíce. Tu noc jsem nemohl usnout. Dostal jsem horečku a k tomu jsem si pořád představoval, co kdyby si mě ta prosincová voda chtěla nechat.
,,Plesk.“
Nastražil jsem obě hořící uši.
,,Plesk. Plesk.“
Něco nám pleskalo na palubě. Bylo už pozdě v noci, přesto jsem sebral veškerou svojí šífařskou hrdost a baterku a šel to omrknout. Byla to jedna z těch nocí bez hvězd a měsíců. Byla to jedna z těch nocí, kdy jste si museli pomoct sami. Šoural jsem se po namrzlý palubě a světlo baterky z tmy vytahovalo lana, řetěz od kotvy, palubu a KOZY!
No jasně že ne tyhle kozy! Na palubě se nám válela mořská (?) panna. Jak ji Poseidón stvořil. Ležela tam nahoře bez a natahovala ke mě ruce. Ježíši, ta byla tak krásná. Na lodi jsem byl už přes tři tejdny a krásnější ženskou jsem ještě neviděl. Sehnul jsem se k ní a chytnul jí kolem pasu. Ona se mě chytla kolem ramen. Nadzvednul jsem jí a donesl jí k sobě do kajuty a položil si ji na postel.
,,Proboha, holka, co tady děláš?“ jakoby naoko jsem se na ní zlobil. Vlastně jsem byl rád, že tam byla. ,,Tady jsi v přístavu. Proč se neproháníš v oceánu? Proč netaháš žraloky za zuby? Proč nekopeš velryby do prdele?“
Promluvila na mě. Holandsky.
,,Sakra, bejby, já holandsky ani nepozdravím. To bude pěkně nudnej večer, promiň.“
Zase na mě něco zachrochtala.
,,Smůla, kotě. Dneska to bude bez básničky,“ culil jsem se na ní.
Chytla mě za hlavu a přímáčkla ji k tý svý vlhký koze. Kdepak, my lidi od vody s dorozumíme vždycky. Bradavku měla dost studenou. Stačilo mi ale pár krouživejch pohybů jazykem a hned jsem ucejtil, jak se jí bradavka proměňuje ve žhavej uhlík. Jezdil jsem si s ním po rtech, po tváři, po čele a když dohoříval, znovu jsem si ho ho strčil do pusy, abych ho rozfoukal. Jednu kozičku podpálit, druhou kozičku podpálit. Připadal jsem si jak při procesech v Kostnici.
Ráno mě probudilo bouchání na dveře do kajuty. Kápovi otrnulo a už mi zase seděl na zátylku. Byl jsem jeho a on to věděl. Vzpomněl jsem si na mořskou (?) pannu. Odhrnul jsem deku, ale byla pryč. Zbyla mi po ní jen vzpomínka a mokrej flek. Na šífáckejch trenkách.