Krátce o podpoře

Takhle tedy vypadá tejden nezaměstnanýho člověka. Pondělí = úterý = středa = čtvrtek = pátek = sobota = neděle, matematicky vyjádřeno. Jeden den stejnej jak ten další. Čárky v životě získaly delší rozestupy. Podpora je lehce vypočitatelná. Nejsou v ní započítaný přesčasy, ani absence. Bejt na podpoře je jako bejt na odrazovým můstku. Víte, jak tvrděj, že níž už to nejde. Tak pozor, ať vám neuklouzne noha. Kazí to statistiky.
Schůzku na pracáku mi domluvili na 11. ,,Jestli tam nebudete včas, žádná podpora nebude, jasný?“ pleskovala mě ženská na telefonu. Jo, jasný. Ještě, že tě nemám doma. Kdybych na tebe nevlez přesně v 10, celej měsíc bys jí přede mnou schovávala.
,,Jasný.“ Nejsem ranní ptáče a tak jsem si pro sichra natáhnul budíka.
Všecko jako na drátkách. Budík zazvonil v půl 10. Pořádně jsem se protáhnul a spadnul zpátky do postele. Vedle postele mám stoh s přírodovědnejma časákama. Po jednom jsem hrábnul. Ta je má, musel jsem uznat. Nalistoval jsem článek o kozách. Byl hned po článku o prdelkách. Netrvalo dlouho a začetl jsem se do lesklejch obrázků. Pak jsem si ho vyhonil. To mohlo bejt někdy mezi 9:55 a 10:05.
Ta honička mi dala zabrat, musel jsem si dát voraz. V 10:20 jsem se cejtil dost odpočatej na to, abych do sebe kopnul čerstvě namletý kafe s mlíkem a cukrem (1 lžička vrchovatánsky vrchovatá). Kafe mě vždycky uvolní. Musel jsem jít hnedka vysrat. V 10:40 jsem se vymotal z hajzlu. A pak to začlo. Bylo mi jasný, že nestíhám. Ty svině mi tu podporu nedaj! Mě! Pracovníku měsíce v několika továrnách, jejichž jména jsem už dávno zapomněl.
Jenže pozor, já byl od malička dříč. Pro tu podporu jsem byl ochotnej udělat cokoliv, nedostatku času navzdory.
Hodil jsem na sebe jen to nejnutnější, obul si svoje pumy a vyběhnul směr pracák. Venku bylo krásně. Slunce svítilo a já byl během chvilky zpocenej jako prase. Taky se ukázalo, že jsem ten pobytu na hajzlu ukončil předčasně.
Na pracák jsem doběhnul přesně v 11:04. Špatný, špatný, říkal jsem si. Jestli tu podporu nedostanu, budu zase v p ... práci. A moje spisovatelská kariéra vezme za svý.
Přišel jsem k okýnku, za kterým seděla strašně tlustá ženská a hnedka ho zadejchal. Trvalo pár minut, než se mezi náma udělalo jasno.
,,Přejete si?“
No tebe určitě ne, ty mambo.
,,Mám tady domluvenou schůzku. Kvůli podpoře.“
,,Jméno?“
,,T....“
Listovala papírama. Byly plný jmen mě dosud neznámejch spisovatelů a jinejch dalších umělců. Bylo nás fakt hodně. Nás umělců. Kdepak na nás s hypotékama, lízinkama a odbarvenýma blondýnkama. Já nejsem žádnej prostředník. Já jsem konečná. U mě prachy končej, já je nikam nepřeposílám. Takže prosím...
,,Nikde Vás tady nemám.“
,,To je divný.“ Kapky potu dopadaly na vyleštěnou přepážku. Bylo to nechutný. Pocení mi nikdy nešlo. Nikdy jsem si na něj nezvyk. Byl jsem o 100 kilo lehčí než ona, ale z ní neukápla molekula vody.
,,Jo, je to tady.“
,,Tak vidíte, paní...“
,,Ale jste tady brzo. Máte to až v 1.“
,,V 1?“
,,Jo, v 1,“ smála se přidrzle.
Já bejt tvůj starej, ty kraksno. ,,Hm, tak díky.“
Vrátil jsem se domů a dal si sprchu. Všechnu moji sůl spláchnul chlór. Příroda zase prohrála. Potom jsem si lehnul do postele. Bylo 12:08. Pro sichra jsem si dal ruce za hlavu. Přemejšlel jsem o svý příští básničce., kterou bych mohl napsat. Pořád se mi ale do těch tvůrčích myšlenek míchaly prachy z podpory. Co já tak s nima ...?
Kouknul jsem se na hodinky (už ani nevím pokolikátý). 12:30. Vstal jsem, obul si svoje švíhácký polobotky a vyrazil směr pracák. Sluníčko svítilo, byl příjemnej den. Usmíval jsem se na kolejdoucí a zdravil přestárlé spoluobčany. Takhle se chodí pro podporu.