Z kuchařky snů, aneb Portugalská specialita

Probudil jsem se do smradu, bolesti a krve. To národní portugalský jídlo ze mě začalo pomaličku unikat. Nestrávený a strávený fazole před sebou tlačily vzduch, kterej se nedopatřením dostal do střev, namísto do plic. Byla to síla. Musel jsem si přimáčknout peřinu k tělu a nechat ho unikat druhým koncem. I tak se mi dostal do nosních dírek. Byl ale přece jen naředěnej vydejchaným vzduchem mýho pokoje. Dneska bych si nechtěl ležet v žaludku. Jindy asi taky ne.
Jsem bez práce. První šok mám za sebou. Budík mi nezvoní. Už jsem se na něj přestal koukat. A dny plynou. Jakoby nic. Jakoby žádná práce neexistovala. Dál míjím kámoše, dál se culím na pěkný holky a dál se s některejma z nich potkávám nad šálkem horký kávy. Kecáme a smějem se. Náhle není kam spěchat. Neděle si uzurpila celej tejden. Připomíná mi to dětství. Jen ty hry na doktora hrajem až do konce. Takže dětství opravdu nikdy neskončí... Kdo to řekl? Já? Dobrý!
Samozřejmě to nebude trvat věčně. Jednou mi vyschnou zdroje. A já se octnu v blátě, který zbyde. Pak se z něj budu muset vyhrabat a co nejdřív se dostat do nejbližší louže. Nebo pod okap. Kdo to řekl? Já? Ale ne!
Takže ta portugalská národní bašta se skládá z nepočítaně fazolí, vepřovýho, koření a cibule. A musí to vařit Portugalec. To je důležitý. Tak si nějakýho sežeňte. Protože já si sehnal. Včera mě k sobě pozvali na večeři.
,,Bude to trvat hodinu,“ oznámil mi Meine důležitě. Stál u sporáku a s něhou v očích pozoroval ten zázrak, kterej stvořil. Děťátko Boží. Na kamnech stál velikánskej hrnec, ze kterýho utíkala pára. A vůně. Vonělo to, jak ženská 5 vteřin po orgasmu. Mohl jsem se zbláznit. A Fernando?
,,Tohle jídlo se jmenuje ???? (soráč, lidi, já to méno zapomněl) a vaříme ho v zimě,“ říkal mi Fernando. ,,Je dost vydatný, víš?“
,,Musím vám říct, že to fakt skvěle voní, chlapi,“ pochvaloval jsem jim to.
Meine se otočil od sporáku. V ruce držel prázdnou plechovku od fazolí. ,,Dávám do toho tydle fazole. Jsou nejlevnější, co maj, ale jsou NEJLEPŠÍ!“, rozesmál se. Meine se smál v krátkejch intervalech. Jako když střílte z kulometu v dávkách. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na to zvyknul.
,,Fakt to voní fantastico, Meine. Hele, říkal jsem vám, jak jsem málem dostal přes držku? Stalo se to minulej tejden U 2 stromů.“
,,Fakt jo?“
,,Jasně, Fernando, bylo tak fakt hustý, jestli teda víš, jak to myslím.“
Stalo se to asi takhle: stál jsem u pisoáru a pisoároval jsem. Mohl jsem bejt tak v půlce tý akce (nikdy to neodhadnu úplně přesně), když tam přišel nějakej velikánskej maník a postavil se k pisoáru vedle mě. Seš z Polska?, zeptal se mě na rovinu. Vypadám jako Polák?, odseknul jsem mu. Já jsem z Evropy, ale ty stejně nevíš, kde to je. To ho nasralo. Nechápu proč, ale byl najednou nasranej. Možná měl rád Zeměpis, možná dokonce věděl, kde ta zkurvená Evropa je. Čekám na tebe venku, zařval na mě. Chuť na chcaní ho musela rychle přejít, protože se otočil a odešel hnedka pryč. Dopisoároval jsem a šel taky.
Nerad nechávám věci otevřený, nebo nedodělaný, jestli chcete. A tak jsem šel ven.
Byl tam. Největší chlap, jakýho si dovedete představit stál na ulici a čekal na mě. Humanita a láska k bližnímu měla jít každou chvilku k čertu. Křesťanství, porozumění a lidská pospolitost: všechno se to začlo bortit ve chvíli, když ke mě došel a chytnul mě za tričko. Mohli jsme od sebe bejt tak 10 čísel.
,,Jakej máš problém. Jakej máš problém. Jakej máš problém?“ opakoval.
,,Co tím myslíš?“
,,Já se tě ptám, jakej máš problém, rozumíš? Jakej máš problém?“
Byl o hlavu větší a jak tak stál tak blízko u mě, viděl jsem jen tu jeho obrovskou bradu. Bylo to, jako bych byl zpátky u máminy kozy. Možná se mi začal promítat můj život, ne? Bradu měl samej pór. Byly pórácký krátery. Počítám, že jak skončej s Měsícem, vrhnou se na tu jeho bradu. Tam bude tolik co objevovat!
,,Chtěl ti dát hlavičku.“
,,Co?“
,,Chtěl ti dát hlavičku,“ říkal mi Meine. Tou dobou už jsme dávno dojedli. Jen pít jsme nepřestali. Na stole bylo kolem 8 prázdnejch lahví od vína. A v kredenci se rodily další. Byla to zázračná kredenc. Jako v těch pohádkách.
,,Jakou hlavičku, Meine, co to meleš? Seš našrot co, ty měkoto!“
,,CO? Tebe uchlastám, kdy budu chtít,“ chachachacha chachachacha chachachacha chachachach chachachacha (šílený, ne?) chachachacha chachachacha.
,,A dost,“ bouchnul jsem do stolu. ,,Přestaň žvanit o nějaký hlavičce, jo?!“
Meine se zvednul. ,,Já ti to ukážu. Pojď sem.“
,,Je to fakt účinný,“ upozorňoval mě Fernando. ,,Uvidíš, že se ti to šikne.“
Došel jsem k Meinovi. Jestli je Bůh kuchař, Meine je Bůh, napadlo mě. Ten recept si musím napsat. Meine mě chytnul pod krkem a vrazil mi svoje čelo do nosu.......................................
......................................................................................................................................................
Probudil jsem se do smradu, krve a bolesti. Ten smrad se dal vydržet.