Live and die

Dívala jsem se do jeho prázdných očí, jako by mi mohly zodpovědět všechny moje otázky. Ty vyřčené, i ty, co zůstala skryté uvnitř mého nitra a vyryté hluboko do mého srdce.
„Zodpovíš mi alespoň jednu z nich?“ zeptala jsem se ho, než jsem položila dlaň na jeho oči a zavřela je jediným pohybem. Věděla jsem to. Věděla, že už mi nikdy nic nepoví. Jeho ústa byly stažené do úzké linky, namodralé, mrtvé a chladné. A můj upřený pohled s tím nic neudělal. Ani by nemohl, ale v očích jsem neměla jedinou slzu.

„Je to on?“ zašeptala od dveří svými bezkrvými rty a třeštila oči, jako by byla šokovaná jen jediným pomyšlením na smrt. Představa, že kousek před ní leží mrtvola na stole a zanedlouho bude pohřbená… To nebylo nic pro ni. Nechápala, co to znamená umřít. Že život a smrt k sobě patří, to doopravdy chápe jen málokdo. A málokdo byl tak smířený se svou smrtí jako on. Uměl ji přijmout tak, jako samotný život. Ne, to opravdu dokázala jen hrstka lidí. Vždyť neexistuje žádný návod na to, jak přečkat čas na tomhle světě a už vůbec žádný na to, jak čelit chladné, tajuplné a neznámé smrti.

Kývla jsem hlavou na souhlas a stvrdila tak jeho poslední cestu, tu pod ochranu země. Jen pár procesů, a pak po té vší identifikaci s otravnými úředními záležitostmi by měl mít klid. Možná až ten děsivý, mrtvý, ale také ten, který k němu nejvíc seděl. Jako by k němu patřil odedávna. Nikdy to nebyl zrovna mluvka. Nikdy nic nesliboval. Žil sám za sebe, protože to věděl až příliš dobře – každý nakonec zemře sám.

„Na co ses ho ptala?“ zajímala se po cestě zpátky tou tmavou neosobní chodbou. Zvuk jejích podpatků se odrážel od stěn a ničil každou mojí mozkovou buňku. Ten monotónní klapot mě rozčiloval.
„Jestli mě vůbec někdy miloval,“ zašeptala jsem si pro sebe a zasmála se. Nechápavě na mě hleděla, ale jen mlčela. Nemohla mi rozumět. Nechtěla jsem, aby rozuměla. Nikdy bych se už tak pošetile neptala. Odpověď by samozřejmě byla ne. Už jen proto, že ta otázka je hloupá. Miloval jen sám sebe, nikoho jiného nepotřeboval. Sám mi to řekl. Alespoň se mnou jednal fér. To mi taky řekl. „Nikdy jsem nic nesliboval.“

Měl pravdu.

Nastoupila jsem do taxíku. „Sant Michele, 952.“
Za sklem auta se míhaly světla nočního města. Jak moc je odcizená naše společnost. Připadám si, jako bych stále umírala, protože nikdy nemám pocit, že by kolem mě doopravdy někdo byl. Davy lidí, kolony aut, betonové zdi, prázdný byt – to všechno je tak odtažité, že je každý den jako moje smrt. Umírat znova a znova. Bolí to tak moc, když se do té ledové náruče vrhnu ještě jednou? Definitivně a naposled? Jenže co když z toho mám strach stejně tak, jako ze zítřka?

Promiň mi to. Nejsem jako ty. Já neumím žít, ani umírat.