A tak jsem zemřela

A tak jsem zemřela. Netrvalo to ani moc dlouho, pravdou je, že jsem vlastně odcházela na jiný svět jen chviličku. No – na jiný svět – přiznám se, na posmrtný nebo jakýkoliv jiný život jsem nikdy nevěřila. A ani nikdy věřit nebudu. No, dobře tedy, může to znít trošku směšně, ale cítím, mám podivný pocit, že… ještě nemusím být „zas až tak mrtvá“. Možná je tady ta tma kolem mě jen nějaký klam. Třeba spím, je to jen hloupý sen. Jak chcete vysvětlit člověku, co zažívá, když se sám nedokáže byť jen jakkoliv zorientovat? Možná nejsem tak úplně mrtvá, ale i kdyby, tak co. Nežila jsem nijak výjimečný život, docela jsem se nudila, když to tak povím. Moje práce, můj denní stereotyp, všechno bylo tak stejné, tak všední, asi jako já, ale -

……….(„Zavolejte záchranku!“)……….

- proč se tím teď zaobírat, no co já s tím? ...LÁSKA? Kašlu na nějakou lásku! Bože, když jsi mě nechal odejít, na co mi teď bude nějaká láska? Je tu všude taková tma… teď mi jen vysvětlete proč. To mám snad až do skonání světa přemýšlet o své minulosti? Přiznám se, asi bych se zastřelila, ovšem kdybych už nebyla mrtvá. Asi vám teď –

……….(„Vydrž, Moniko, to zvládneš, vydrž, holka…“)……….

- musím připadat přehnaně sarkastická, ale já taková nikdy nebyla! Když já – ach můj Bože – když já cítím tak strašnou ZLOST! Nenávist k celému světu, je to tak těžké, představte si to! Ať jsem měla život jakýkoliv, já ho přese všechny trable měla ráda! Měla… a měla jsem ráda i lidi kolem, ano, když už se zpovídám, tak přiznám všechno. Já, chladná královna, necitelná, žárlivá a uzavřená, i já měla city, jen… jsem se bála vyjít s nimi na povrch – znáte to, v dnešním světě, kdo by se něčeho neobával. A teď si tady ležím (pokud vůbec ležím) a cítím tu podivnou nejistotu, co bude dál. Možná nejistotu, možná očekávání. Plakala bych, ale nemůžu. Já nechtěla zemřít, nechtěla… proč tak brzo? Myslím, že vím, co –

……….(„Doktore, zachraňte ji! Bože, ona stále nedýchá, dělejte něco, dělejte něco! Nechte mě být, nesahejte na mě!“)……….

- si asi teď myslíte. Že jsem se se vším smířila, protože vím, že tuhle skutečnost už změnit nedokážu. Že, jak jsem sama řekla, jsem stejně neměla pro co žít. Ale já mám rodinu. Asi nemám žádné opravdové přátele, ale mám rodinu. Nenávidíme se, ale to je mi jedno, jsou stále má rodina, i kdyby mi nepřišli na pohřeb, jsem pořád jejich krev! Chtěla bych, aby byli u toho, když mě srazil ten nepozorný řidič Mercedesu. Asi si myslel, kdovíjaký je umělec za volantem, ale… vem ho čert. Když jsem padala –

……….(„Mám puls.“)……….

- k zemi, vnímala jsem jeden pár očí propalující mi záda, pár očí, jenž byl celou tu dobu se mnou. Byl to JEHO pár očí, které jsem milovala více než sebe. Milovala jsem je tak moc, že jsem se postavila do cesty jisté smrti, jen abych ty krásné oči zachránila. Stejně jako byste zachránili mladšího sourozence, tak jsem skočila do silnice já. Nepřemýšlela jsem, ale… udělala bych znovu, i když teď už vím, jak neskutečně mi bude všechno na zemi chybět. On sice asi ani nevěděl, jak moc dobrý je pro mě „kamarád“, ale – co naplat. Už se to stalo. Jak já bych si strašně přála vědět, co si teď o mě myslí… jak já bych si to hrozně přála…

Otevřela jsem oči. Nade mnou zářilo odpolední slunce, a ačkoliv jsem to nečekala, také JEHO úsměv.
„Miluju tě…“ pronesl a já oči opět zavřela. Ne naposled. Jen abych si vychutnala krásu tohoto okamžiku. Přes veškerou bolest, která mi až vháněla slzy do očí, jsem cítila tlukot srdce, jenž mi dal novou sílu k životu. A slanost slz, které možná byly slzami štěstí… ne jen bolesti. Slibuju, změním svůj život. Vždyť svět je tak krásný. Tak nádherný…

…A tak jsem nezemřela. A už nikdy na to nebudu myslet, tedy - alespoň ne teď. Splnil se mi sen, potkalo mě to, na co jsem čekala roky. A to je asi dobrý konec, myslím – i když ne zas tak doslova. Jak „málo“ stačí některým lidem ke štěstí....

Jen zemřít.