Pusinky a sníh

Ten den sníh visel ve vzduchu.
Zatím ale ještě chodníky tonuly v blátě a svůj odraz ve špinavé kaluži by hledal jen ten největší optimista.Za toho se rozhodně nepovažovala.Lampy už svítily nejmíň hodinu,když došla na přechod a stiskla zeleného panáčka.
Toho staříka zaregistrovala až v sekundě,kdy na ni v podivné grimase našpulil rty.Ve stejné sekundě si uvědomila,že něco řekl.
ÚCHYL.
Ale nebyla vyděšená.Na to delirium,ve kterém brouzdala už pár dní, byl stařík v klobouku a tmavém kabátku
krátký.Ostatně,brzy bude sněžit.To cítila.
,,No ano,vždyť vy máte určitě jiné mladíky na pusinky", usmál se.
,,Možná ano, možná ne."
Levý malíček jí v tom mrazu cukal.
,,Dávejte si pozor...oni rádi koštují,rádi...ale ještě raději potom..."
Zelený klučík se usmál a mávl rukou.
..Já vím...nashle".
Vykročila k zastávce a nechala tmavý kabát za tím svým
zeleným.Po pár krocích si uvědomila,že se cítí provinile.PROVINILE.Z toho,že je mladá a nevypadá zrovna jako popelnice a už pár měsíců vtiskla polibek leda tak kočce.Ach,směšné...
Směšné.
A ten muž byl osamělý blázínek.
Nepotkala jich už spoustu...?
A přesto.
Přesto pak seděla v rohu autobusu a z protějšího sedadla na ni dlouhými prsty dosáhla lítost.
Možná si jednu tu pusinku mohla nechat líbit.
(Jen na tvář,samozřejmě.)
Třeba by pak konečně začalo sněžit.