Rytíři hajzly nemyjou

Prvních šest let to šlo, pak jsem začal blbnout...
Bydlel jsem na ubytovně. Dostal jsem jí krátce potom, co jsem nastoupil do kanceláře. Rodiče byli tu práci v kanclu hrdý (snad) a já taky (určitě). Ubytovna měla 3 vchody a 5 pater. Já bydlel ve čtvrtým, myslím. Měl jsem svůj pokoj a o kuchyňku, hajzl a sprchu jsem se dělil s tím, kdo právě bydlel ve vedlejším pokoji. Z oken byl výhled buď na Automobilový město, nebo na atletickej stadión, kterej byl za tou ubytovnou.
Dělal jsem v kanclu, do práce to měl 8 minut, což dalo přesně na 2 retka. Všechno se zdálo bejt dobrý. Časem se dokonce přistěhoval dobrej kámoš na tu samou ubytku. Pozor, spolu jsme nebydleli. Tohle se nestalo na dětským táboře. Tohle se stalo, když přede mnou život začínal otvírat svoje nohy.... Ze začátku se zdály bejt dlouhý, v rudě síťovanejch punčochách na podvazkovým páse s černejma lodičkama.
A roky utíkaly.
Byla to dobrá práce, pořád se tam něco dělo. Ráno do práce, večer z práce, ráno do práce, večer z práce. Brzo jsem na ty krásný dlouhý nohy zapomněl. Vzdalovaly se mi. Zdály se bejt čím dál tím víc nedosažitelný.
Někdy jsem koukal z okna ubytky a pozoroval to olbřímí Automobilový město. Táhlo se z prava doleva, odsaď až po horizont. A dejchalo. Bylo to obrovský umírající zvíře, který mi leželo na zápraží. A já nevěděl, co s ním. 3x denně se nadechlo a vydechlo. Před 6 ranní do sebe natáhlo 20000 lidí, aby jinejch 20000 lidí po 6 ranní vydechlo. A to samý ve 2 a to samý v 10. Nádech, výdech. Čerstvý dovnitř, použitý ven. Koukal jsem na tu mršinu ze svýho okna a přemejšlel, jak jí dorazit.
,,Zvenku to nepůjde. Musíme na ní zevnitř,“ navrhnul kámoš. Byl to dobrej a chytrej kámoš. Takovejch se držte. Jen ne moc pevně, co by z vás pak zbylo?
,,Teď nevím, co tím myslíš,“ řekl jsem na to já.
,,Musíme jí otrávit.“
Sakra, to je ale chytrej kámoš. Ale to už jsem říkal. Musíme dál.
V pondělí po práci jsem šli do hospody a ožrali se. V úterý ráno jsme šli do práce a dostali do tý mrchy první dávku zbytkovýho alkoholu, kterej jsme přes vrátnici propašovali ve VLASTNÍ krvi. Po práci jsem šli do hospody a znovu se ožrali. Ve středu ráno jsem to svině nalili další jed. Jestli ten chlast dokáže bořit nás, musí dokázat zbořit i ji. Všechno, co jsem potřebovali, byl čas. A prachy.
Ve středu po práci jsem šli do práce a ožrali se. Byl to boj. Ale ožrali jsme se. Ve čtvrtek ráno se mi s velkejma problébama podařilo propašovat přes vrátnici ten líh ze včerejška. Připadal jsem si jako bájnej rytíř, kterej někdy včera slezl z koně a teď vstupuje do tmavý jeskyně, v který všichni tušej draka.
Jo a práce? V práci dobrý. Zapadnul jsem do kanclu a koukal do poče. Stačí, ne?
Ve čtvrtek po práci jsme šli do hospy a ožrrrraaaaaliiiii seeeeee. Na ubytku jsem přišel ve 2 ráno. Sousedovi jsem vyžral ledničku, abych to mohl v půl 4 vyblejt do naší společný mísy. A trošku i kolem ní. No co?!
Ráno jsem vstal, kouknul ze z okna a ta mrcha tam pořád byla. Zrovna se nadychovala. 20000 čerstvejch lidí dovnitř... Jenže kdepak na nás, kluky mimoňský. My se vzdáváme, jen když to dál nejde. Vyskočil jsem z postele, čerstvej jako rybička a .....upadnul na podlahu. A pak jsem si všimnul ručně psanýho vzkazu, kterej mi nechal soused na prkýnku záchodový mísy: UMEJ HAJZL, stálo na něm.
Od kdy mejou rytíři hajzly? Vyčistil jsem si zuby, abych zmátnul ochranku na vrátnici a vydal se naočkovat ji chlastem, zničit jí zevnitř.
V pátek po práci jsme toho měli plný kecky. ,,Necháme ji přes víkend odpočinout a v pondělí pokračujem nanovo,“ rozhodnul.
,,Doooobrýýýýýááááááááá áááááááááááá áááááááááá,“ řekl jsem a hodil šavli (!, rytíř ne?) vedle vrátnice.
Dojít na ubytku mi trvalo přes 21 minut. Co jsem byl v automobilovým byznyse, horší čas jsem neměl. Na hajzlu byl pořád ten vzkaz psanej KRVÍ: UMEJ HAJZL. Jenže pod něj připsala něžná ženská ručka: já tady mám dělat jen základní úklid, blitky si po sobě uklízejte sami.
Stál jsem v chodbičce našeho bejváku a čuměl na tu mísu, na ty blitky, na ten vzkaz a říkal si: Co teď?