Bůh už šanci dostal (a já si hledám práci)

Poslouchám Amelii z Montmartu a divím se, co se to se mnou děje. Rána bolej. Přicházím o ně moc často. Zhluboka jsem se nadechnul, ale už to dlouho nevydržím. Jedině klávesnice mi rozumí. Nastavuje mi písmenka, jak krásná holka svoje prsa. A já se jich dotýkám a dotýkám. Dělá mi to dobře. Nikam nepospíchat.
Všude kolem mě se začínaj objevovat nabídky s prací. Vystrkujou hlavičky, jak houby po dešti. Ne. Vykukujou z ulit, jak šneci po dešti. Zdánlivě neviditelní. Přitom jen stačí odhrnout list. Která je ta pravá? Jakou práci by měl vzít začínající spisovatel, aby nepřišel o svoji duši? Aby ho svět nepřipravil o poslání, který tady má? Jak nepřestat hledat Svatej Grál?
Jěště, že mám život. Ten za mě rozhodne spoustu věcí. Sám bych to líp nedokázal. Jen se nepustit týhle klávesnice, tohodle ševcovskýho kopyta. A života. Držet se zuby nehty. Proč? Nevím. Pořád to nevím. Pořád se proto ptám. Až to budu vědět, bude to znamenat konec. Neříkám, že to bude špatný, bude to jen konec.
Vánoce jsou za dveřmi. Kdykoliv jdu do města, tak je vidím a cejtím. Vánoce. Nemám, koho bych podaroval. Všichni jsou ode mě moc daleko. Vzdálil jsem se. Vymizel. Propadnul se o několik pater níž. Už nemám krásnej výhled. Teď vidím jen špinavý chodníky, lavičky se spáčema, opilce na podpoře a žebráky natahující ruce do ulice. A takhle to má asi bejt. Spousta příběhů a málo vypravěčů. Je těžký vyprávět svůj příběh a zároveň hledat něco k jídlu, něco k pití a něco k opití. Prostě něco ke štěstí. Rozumíte mi přece. Stojím na slunci i ve stínu. Jsem spisovatel. Někdy mám hlad a je mi zima, uvnitř je ale všechno v naprostým pořádku.
Člověk ztrácí sám sebe, když neví kudy dál jít. Když přestane hledat Svatej Grál. Tak to chodí, když člověk přestane chodit. Když se zastaví.
1000x denně se ptám sám sebe, jestli pořád hledám. 1000x denně myslím na sex s pěknou holkou, se dvěma pěknejma holkama, se třema pěknejma holkama. Co jinýho by měl spisovatel dělat, než myslet na to, jaký by to asi bylo.
Pravda a představivost a styl a hlad rovná se Umění. Nechci psát ve vážným stylu. Jakmile se dostanu přes tu seríóznost, kterou ve mě zanechaly předchozí generace, začne pořádná sranda. Humor, prča, prdel, kokotiny. Prostě život, chápete? Chápete mě? Ne. Nemusíte. Není to vůbec nutný. Oprvadu. Kašlete na to. Všichni se přece smějeme něčemu jinýmu. Kolikrát se mi stane, když jsem sám, že se něčemu zasměju. Není to, jako sedět v kině a smát se s ostatníma. Není to to davová sranda z kin a divadel. Ne. Mluvím o soukromejch radostech. Vašich soukromejch radostech. Nechte si je. Jsou jen vaše. Začínaj a končej, když to čekáte nejmíň. Podobaj se lásce. Jo, lásce. O tom tady přece celou dobu mluvím. Nebejt lásky, nemluvil bych. Nebylo by o čem. Kdyby nebylo lásky, psal bych manuály. Koukal dál na porno a myslel bych si, že tohle je život.
Láska je dimenze, ve který se všichni ztrácíme, aniž bychom volali o pomoc. Jsme na neznámý půdě, ale vůbec nemáme strach. Nebo možná máme. Ale tenhle strach nás posouvá dopředu, protože ho překonáváme. Kousek po kousku. Pomaaaaaaaličku.
Moc píšu, málo mluvím. Poslouchám tlukot srdcí. Podobá se to dupotu dostihovejch koní. Vsaďte si, v tomhle závodě nikdo neprohrává.
Pane Bože, abeceda byla po análním sexu ten nejlepší zázrak, kterej si nám seslal ze svýho nebe plnýho splodin a smogu. Je dobře, že s náma máš trpělivost, protože mi s Tebou ne. Ty si svoji šanci dostal, teď je řada na nás. Na mě. Jsem spisoavtel. Která práce by mi tak vyhovovala nejvíc? Potřebuju něco, co mi dá další příběh. Jsem sobec. Myslím jenom na čtenáře.